VIDEA

Přednáška z duchovní obnovy ve Zlíně - záznam ze dne 17. června 2017.

Přednáška z duchovní obnovy ve Zlíně - záznam ze dne 17. června 2017.

Přednáška z duchovní obnovy ve Zlíně - záznam ze dne 17. června 2017.

Záznam slavnostní mše svaté, sloužené 16. 7. 2017 v Kostelním Vydří.

Přednáška z letošní konference v Brně (červenec 2017)

Okultismus, magie, neznámé síly... Tato slova v lidech od nepaměti vzbuzovala jakousi bázeň a současně zvědavost.

Rozhovor na téma probíhajícího Roku milosrdenství, o pomoci nevěřícím členům rodiny, o zástupném vyznávání vin, o zlu ve světě a o tom, jak mu můžeme odolat.

Ježíšovo poslání má pokračovat v životě jeho učedníků. Mají svědčit o milosrdné lásce Otce a zprostředkovat jeho milosrdenství. To však nejsou schopni bez zvláštní milosti Ducha svatého. Proto při svém zjevení po velikonocích ve večeřadle Pán svým učedníkům nejprve zprostředkoval svůj pokoj a dal jim dar Ducha svatého, aby i oni mohli přinášet pokoj a odpuštění. Rány, které si Pán ponechal na svém oslaveném těle se staly pro nás branou Božího milosrdenství, kudy i my můžeme vcházet a nalézat přijetí, milosrdenství, uzdravení a pokoj svým srdcím.

Vše, co Pán koná s námi, je základem a příčinou toho, jak se mám chovat já k druhým. Apoštol Pavel píše, abychom k sobě byli navzájem laskaví a milosrdní a vzájemně si odpouštěli, jako Bůh odpustil nám (Ef 4,32) a abychom jeden druhého přijímali, jako Pán přijal nás (Řím 15,7). Ježíš při poslední večeři řekl, abychom se milovali tou láskou, jakou on si zamiloval nás (Jan 13,34). Současně při tom učedníkům umyl nohy s odkazem, aby i oni jeden druhému nohy umývali. Ježíš sám sebe definoval jako toho, kdo mezi námi slouží, a k tomu také vedl své učedníky. Co to však pro nás konkrétně znamená?

Setkání cizoložné ženy s Ježíšem, jak nám je zaznamenal evangelista Jan, nás uvádí do středu Ježíšova poselství, který nepřišel soudit, ale zachránit, a to tím, že sám bude odsouzen.

Celá 15. kapitola Lukášova evangelia zjevuje Otcovo srdce skrze Ježíšovo slovo a jednání. Je věnována ztraceným. Křesťanství není sekta čistých a dokonalých, ale naopak. Církev je společenství hříšníků, kteří zakoušejí Boží milosrdenství. A musí stále zůstat otevřená pro hříšníky. Tato podobenství mluví o obrácení. Obrátit se však nemá hříšník ke spravedlnosti, ale spravedlivý k milosrdenství. V podobenství o ztracených dochází k převrácení, typickému pro každou situaci, ve které vystupují farizeové: hříšník je ospravedlněn a tzv. spravedlivý se ukáže jako hříšník, aby i on pak mohl být ospravedlněn. Každý bez výjimky potřebuje zažít Boží milosrdenství.

Podobenství o milosrdném Samaritánu je jakousi miniaturou Boží tváře, kterou Bůh postupně zjevoval v celém Písmu svatém a definitivně odhalil v Kristu. Ježíš je nám představen jako ten, který nás našel okradené, zbité a polomrtvé na naší životní cestě, který má s námi soucit, k nám se sklání a nás uzdravuje a zachraňuje. My jsme těmi, kteří se nechali okrást. Zjevné je také, co Pán po nás chce, když v závěru podobenství říká: „Jdi a stejně jednej i ty!“. Přesto však tento text skrývá pro nás velmi silné evangelní poselství, které je třeba v něm odkrýt.

Rybník Bethezda, v překladu „Dům milosrdenství“, byl místem, kde se u Ovčí brány shromažďoval dobytek pro chrámový kult a současně tam lehávalo mnoho nemocných čekajících na uzdravení. Právě mezi ně přišel sám Pán, aby se jich ujal. Mezi nimi byl i jeden ochrnutý již 38 let. Ježíšovo setkání s ním je modelovou situací, jak Pán jedná s námi, kteří jsme zatíženi svými hříchy a ochromeni svými slabostmi. Naše rodina i naše společenství se mohou na první pohled jevit jen jako místa bolesti a slabosti, ale i ony se mohou stát „domem milosrdenství“, když v nich dáme prostor Ježíši a jeho konání.

Ježíš je tváří Otce, jak řekl papež František, mohli bychom říct i „prodlouženou rukou“ Otce. Byl to “Duch Hospodinův“, v jehož moci Ježíš všechno dělal a říkal. Proto celý jeho život, všechno, co hlásal a konal, bylo zjevením Otcova milosrdenství.

Mezi křesťany existuje velmi rozšířené mínění, že Bůh Starého zákona je Bohem spravedlivým a trestajícím, zatímco Bůh Nového zákona je milosrdným a laskavým. Není snadné rozumět některým textům ze Starého zákona, ale jedno je jisté: Bůh je jeden a je stále stejný, jen postupně se v dějinách spásy zjevoval takový jaký je a vrcholem jeho zjevení je Ježíš Kristus.

Jak je to možné, že všichni víme, že Bůh je jen láska a milosrdenství, víme to od Ježíše, že nás vždycky přijme takové, jací jsme, a přesto je pro nás tak těžké přijít, když sejdeme z cesty, přijít a poprosit za odpuštění? Mladší syn možná odešel z domu dřív, než stačil poznat, jaký skutečně otec je. Člověk ale musí poznat srdce Boží, aby je pak nevyměnil za nic na světě. Ne nehřešit proto, abych nepřestoupil zákon, ale proto, že každý hřích je ranou do Božího srdce.

Celé dějiny spásy jsou z lidského hlediska dějinami útěků. Hned po prvním hříchu utíká Adam od Boha - místo aby utíkal do Boží náruče. Většinou utíkáme před tím, co nemáme vyřešeno, a přitom si to dál neseme s sebou. Utíkáme k věcem ne úplně dobrým i zdánlivě neškodným, jako je práce, odpočinek, koníčky, internet...Ale člověk nemůže utéci před sebou ani před druhými, ani před svou minulostí, vinou či nevyřešenými konflikty.

Jaké to asi muselo být, když Ježíš mluvil k učedníkům o svém Otci? Kolik v jeho hlase muselo být úžasu, úcty, lásky...tak, jako když mluvím o někom, koho si nesmírně vážím, koho miluji.. Jak asi zářila při těch slovech Ježíšova tvář - a jak zářila, když mluvil o otci z nám tak známého podobenství o marnotratném synu?

O třetí neděli postní se může každý rok číst evangelium o setkání Ježíše se samařskou ženou.

Když Ježíš připravoval své učedníky na vyslání do světa, mluvil k nim jasně "...proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň."