1. čtení Sk 10,34a.37-43
2. čtení Kol 3,1-4 nebo 1 Kor 5,6b-8
Evangelium Jan 20,1-9
LECTIO
K prvnímu čtení
Apoštol Petr, plný Ducha svatého, ve své hutné a výrazné promluvě souhrnně představuje celý život Ježíše z Nazareta. Jeho prostřednictvím opouští zvěst spásy – kérygma – úzké hranice židovského společenství a poprvé se obrací i k pohanům, z nichž mnozí přijímají víru, neboť jejich srdce je otevřené k naslouchání. V této řeči nám Lukáš předkládá autentické fragmenty „prvotní evangelizace“ rodící se církve. Celé kázání má jedno jediné téma – osobu Ježíše z Nazareta, Mesiáše, kterého Bůh posvětil Duchem svatým (v. 28). Apoštolé mohou dosvědčovat, že Ježíš během svého pozemského života konal zázraky, uzdravoval nemocné a osvobozoval ty, kdo podléhali moci zlého ducha. Víra, misijní nadšení a nezadržitelná radost učedníků však pramení z něčeho jiného – ze zkušenosti velikonočního tajemství a ze setkání se vzkříšeným Kristem, kterého předtím považovali za definitivně mrtvého. Právě o tom nyní vydávají svědectví. Tento odmítnutý Ježíš zemřel na kříži, ale „Bůh jej vzkřísil“, a tak potvrdil pravdivost jeho kázání. Je důležité si uvědomit, že vzkříšení se zde připisuje Bohu, a ne vlastní Kristově moci. To dokazuje, že se jedná o velmi dávný fragment křesťanského kérygmatu.
Petr pak zapáleně dosvědčuje, že se nejedná o žádné pohádky nebo sugesce, ale o tak konkrétní skutečnost, že ji lze popsat naprosto bezprostředními slovy: „(My) jsme s ním jedli a pili.“ Ježíš se zjevil „těm, které předem vyvolil za svědky“, avšak toto vyvolení směřuje ke katolické, všeobecné otevřenosti. Úkolem apoštolů je všem lidem hlásat, že Bůh ustanovil soudcem živých i mrtvých (srov. Dan 7,13; Mt 26,64) ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše, který svou obětí získal odpuštění hříchů pro všechny, kdo v něho věří (v. 42n).
K druhému čtení
V listu Kolosanům, který je jedním z takzvaných „listů z vězení“, uvažuje apoštol Pavel na základě velikonočního tajemství (srov. Kol 1,12-14) o kosmických důsledcích tajemství Ježíše Krista, kterému přisuzuje několik základních atributů. Kristus je Stvořitel spolu s Otcem (1,16), prvorozený všeho tvorstva a nový Adam (1,15), hlava těla, jímž je církev, a Vykupitel světa (1,16-20). Každý křesťan se skrze křest, jímž se ponořuje do Pánovy smrti a jeho vzkříšení, a skrze život víry, který přivádí křestní zárodek k plnému dovršení, stává živým údem Kristova těla. Proto se má snažit čelit hříchu, kráčet cestou nového života a rozhodně se obrátit k tomu, co pochází shůry. V tomto úsilí jej povzbuzuje vědomí, že je Božím synem a že putuje vstříc věčnému městu, k němuž tíhne a v němž už skrze vzkříšeného Krista částečně přebývá.
Je proto nutné moudře se rozhodovat a usilovat o to, „co pochází shůry“ a co odpovídá vzkříšenému životu v nebi. S tím je také spojeno pozvání opustit všechno, co náš život obrací k vnějškovosti a prázdnotě (3,3). Křesťan už zemřel tomu, co je pozemské, a skrytě žije v tom, který je pravý život. Až se pak Kristus zjeví ve slávě, vyjeví se před očima všech lidí také duchovní krása těch, kdo ve svém obyčejném životě v síle víry rostli ve spojení s Kristem, až se s ním zcela sjednotili a našli v něm svou plnost (3,4).
Nebo:
Setkání se vzkříšeným, živým Kristem má vliv na morální postoje křesťanů, osvobozených od systému více či méně přísných zákonů a nařízení. To, že Pavel musí autoritativně zasáhnout do nesrovnalostí života křesťanského společenství v Korintu, mu vůbec nebrání, aby se odvolával na velikonoční tajemství.
Pavel svým adresátům připomíná židovský velikonoční rituál, který Ježíš dovršil památkou své vlastní spásonosné smrti, a zvyk, podle něhož se před svátky spálil všechen starý kvas, chápaný jako symbol porušení, aby nemohl ohrožovat nový život (v. 7).
Poté vysvětluje Korinťanům, že oni sami musí být čistým, novým chlebem, který Kristus posvěcuje obětí svého vlastního těla. Ježíš je pravý velikonoční beránek, jehož krev nás chrání před záhubou (Ex 12,12n). Křesťan si uvědomuje význam této oběti, má proto žít novým životem a odstraňovat ze svého srdce kvas svých starých návyků a malých či velkých neřestí, aby mohl předstoupit před Boha čistě a opravdově jako nový velikonoční nekvašený chléb (v. 8).
K evangeliu
Dříve než se učedníci setkají se vzkříšeným Pánem, jsou konfrontováni se zkušeností prázdného hrobu a zjišťují, že Ježíšovo tělo je pryč. Čtvrtý evangelista tento prvek velmi vyzdvihuje a ve 20. a 21. kapitole nás postupně uvádí do dialektiky „vidět – věřit – vidět duchovním zrakem“, která se týká čtenářů Janova evangelia a všech, kdo uvěřili, i když neviděli (20,29). V dnešní perikopě to vystihují tři slovesa, která jsou sice do češtiny přeložena jako „vidět“, ale mají různý významový odstín (v. 1.5; v. 6; v. 8).
Vyprávění o vzkříšení začíná dvojicí chronologických údajů: „První den v týdnu“ a „Časně ráno ještě za tmy“. Začátek nového týdne se stává počátkem nového stvoření, pravým „Dnem Páně“ (dies dominica), ve kterém víra oživená láskou, avšak dosud neosvícená světlem Vzkříšeného, putuje temnotou vstříc vítězství nad smrtí.
Prototypem této oddanosti je Marie Magdalská. Když přišla ke hrobu – pravděpodobně nebyla sama, jak dosvědčuje množné číslo ve v. 2b –, „viděla“ (blépei: v. 1), že kámen je odvalený od hrobu. Byla tím tak uchvácena, že si ničeho jiného nevšímala a běžela k Petrovi (jeho význam ve velikonočních událostech dosvědčuje celá tradice církve) a „k učedníkovi, kterého Ježíš miloval“ (pravděpodobně jde o Jana, od něhož pochází tradice čtvrtého evangelia), aby jim oznámila, že Pánovo tělo zmizelo. Jan přichází ke hrobu jako první, nevstupuje do něj, ale podobně jako Marie se nejprve „dívá“ (blépei: v. 5) na plátna, která tam leží. Pak přichází i Petr, vchází do hrobu a „pozoruje“ (theórei: v. 6) „ležící“ plátna (to naznačuje, že plátna zůstala na svém místě a pouze „splaskla“, protože z nich zmizelo tělo, které přikrývala) a roušku, která byla položena na Ježíšově tváři, složenou na jiném místě.
Evangelista nám zde zanechal vzácné postřehy. Velký význam mají rozdíly mezi těmito událostmi a tím, co se dělo při vzkříšení Lazara (11,44). Petr zamyšleně pozoruje všechny detaily prázdného hrobu, v němž vládne atmosféra ztišení a nevyřčené otázky... „Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil“ (v. 8). Zde je použito sloveso eiden, které významově souvisí se slovem „idea, intuice“. Když tedy tento učedník viděl, co se stalo, tuší, k čemu vlastně došlo. Od toho, co má před očima, přechází k tomu, co je skryté, a v jeho srdci se probouzí víra. Je to dosud víra temná a nedokonalá, jak dokazuje verš 9 a následné pokračování vyprávění, z něhož vyplývá, že víra není pro člověka trvalým vlastnictvím, ale začátkem cesty ve společenství s Pánem. Víru je tedy třeba živit a prohlubovat, abychom dosáhli plnosti života s ním v království nehasnoucího světla.
MEDITATIO
„Kristus, má radost, vstal z mrtvých!“ Těmito slovy obvykle vítal své návštěvníky svatý Serafín Sarovský, aby jim v každé době zvěstoval velikonoční radost. V den zmrtvýchvstání Páně se prostřednictvím poselství evangelia obrací na všechny lidi zvěst o vzkříšení. Nejprve ji zvěstují andělé, po nich zbožné ženy vracející se od hrobu, následně apoštolé a konečně křesťané minulých generací, kteří už navěky žijí v tom, který je Živý. Jejich slova jsou pozváním a téměř provokací, protože v srdci každého z nás probouzejí základní životní otázku: Kým je pro tebe Ježíš? Pokud by tato otázka neukazovala cestu k odpovědi, bylo by to něco velmi bolestného. Původce života však není třeba hledat mezi mrtvými. S Ježíšem se nesetkáme na stránkách knih dějepisu nebo ve slovech těch, kdo o něm mluví jako o jednom z mnoha učitelů lidské moudrosti. Ježíš, který přemohl pouta smrti, nám jde vstříc a nejrůznějším způsobem se s námi setkává během našeho pozemského putování – jako poutník, žebrák či zahradník... Ten, jehož není možné obsáhnout, se nám dává nalézt ve své církvi, kterou pověřil posláním nést radostnou zvěst o vzkříšení až do nejzazších končin světa.
Jen jedno je skutečně důležité: vydat se hned za úsvitu na cestu. Nesmíme otálet nebo se nechat ovládat předsudky a strachem, nýbrž musíme přemáhat temnoty pochybností světlem naděje. Proč bychom se i dnes nemohli setkat se vzkříšeným Pánem? Zcela jistě k tomuto setkání může dojít. Místo a způsob budou pro každého odlišné, a každý to může prožít svým osobním způsobem. Výsledek tohoto setkání je však pro všechny stejný – radikální proměna osobnosti člověka. Potkal jsi někoho, kdo se nestydí a zdraví tě: „Kristus, má radost, vstal z mrtvých!“? Buď si jist, že tento člověk se skutečně setkal s Kristem. Potkal jsi někoho, kdo se zcela věnuje svým bratřím a neustále se zabývá tím, co pochází shůry? Buď si jist, že se setkal s Kristem... Jdi v jeho šlépějích, přemýšlej o tajemství jeho života a také pro tebe nastane okamžik, po kterém tolik toužíš.
ORATIO
Pane, dej, ať i my pocítíme, že jsi nám nablízku a že nás voláš, vidíš a znáš, abychom tak mohli objevit, jak výjimečnou hodnotu má náš život oproti nekonečnému množství všech ostatních tvorů.
Dej nám pokorné, otevřené a ochotné srdce, abychom se s tebou mohli setkat a tys do nás mohl otisknout svou božskou pečeť, která bolí jako hluboká rána a zároveň působí nepopsatelnou radost, neboť nás ujišťuje, že jsme byli stvořeni pro tebe, že ti máme patřit a že nemáme toužit po ničem jiném než po společenství života s tebou, náš jediný Pane.
V tomto velikonočním svítání se k tobě chceme připojit s bosýma nohama naděje, dotknout se tě prázdnou dlaní své chudoby, pozorovat tě čistýma očima lásky a naslouchat ti otevřenýma ušima víry. Když se tedy s chvěním a bázní blížíme k tobě, bez ustání vzýváme tvé jméno, které jako hudba a zpěv rezonuje v hloubi našeho srdce, kde Duch svatý nevyslovitelnými vzdechy oplakává naši bolest a něžně a mocně nás uvádí na cesty lásky.
CONTENPLATIO
Že tvůj duch vstal plně spolu s Kristem, budeš schopen poznat podle toho, že dokážeš s naprostým přesvědčením prohlásit: „Stačí mi jediné – že Kristus žije.“ Tato slova vyjadřují onu hlubokou a úctou naplněnou náklonnost Ježíšových přátel. Jak čistá to musí být oddanost, aby mohla říci: „Stačí mi jediné – že Kristus žije.“ Žije-li on, žiji také já, protože moje duše je s ním spojena, ba co více: on sám je mým životem a vším, co potřebuji. Co mi může scházet, jestliže Kristus žije? I kdyby mi chybělo všechno ostatní, mě to nezajímá, hlavně když Ježíš žije... Kdyby se mu zlíbilo, abych i já sám sobě scházel, mně stačí, že on žije, byť by žil sám pro sebe. Nechá-li se srdce člověka obejmout Kristovou láskou tak dokonale, že zapomene na sebe a vnímá jedině Ježíše Krista a to, co se týká Ježíše Krista, pak je jeho láska přivedena k dokonalosti (Guerric z Igny, Sermo in Pascha, I, 5).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry“ (Kol 3,1).
Převzato z knihy: LECTIO DIVINA - Doba postní a velikonoční triduum C
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
