„Zjevení pro nás“ (Slavnost Zjevení Páně)

V předchozích dvou liturgických cyklech nám dnešní slavnost posloužila jako příležitost pro rozjímání o Kristu, který se zjevuje národům v církvi. Dalo by se hovořit o univerzálně pojatém zjevení: na jedné straně Kristus, na druhé svět a uprostřed jako znamení církev. Při letošní oslavě bych rád zachytil osobnější a vnitřnější aspekt této slavnosti, který se jinými slovy dotýká, „mikrokosmu“ a ne „makrokosmu“ naší víry: Kristus v nás. Téma je následující: Kristus se zjevuje v srdci toho, kdo ho hledá v upřímnosti duše. Necháme se vést velmi zářivým textem svatého Pavla, který říká: „Neboť Bůh, který řekl: „Ať ze tmy zazáří světlo!“, zazářil i v našem srdci, aby osvítil (lidi) poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři“ (2 Kor 4,6).
V žádném případě se nedá říci, že by toto téma nesouviselo s dnešními liturgickými texty, právě naopak. Jde nám o postihnutí skryté duše této slavnosti. V úvodní modlitbě dnešní mše jsme prosili, aby nás Bůh, který kdysi skrze hvězdu zjevil národům svého Syna, přiváděl skrze víru ke kontemplaci velikosti své slávy. Budeme se snažit o navrácení toho nejryzejšího významu příběhu o třech mudrcích: bylo to právě vnitřní osobní osvícení, které je přivedlo do Betléma a učinilo z nich průvodce a společníky těch, kteří také hledají. Když uviděli hvězdu, zakusili „nevýslovnou radost“: zcela zřejmě ten, koho hledali, již od počátku vedl jejich cestu; byl s nimi, i když jej ještě úplně nepoznali (svatý Augustin vkládá do Božích úst následující slova: Kdybys mě nenalezl, nikdy bys mě nehledal).
Slavnost Zjevení Páně, kterou chceme v letošním roce slavit, je právě tohoto druhu: zjevení, epifanie, čili projevení Ježíše Krista v našem nitru, které bude zachyceno očima našeho srdce, ne tělesným zrakem nebo pouhou inteligencí.
Pavel říká, že takové zjevení se uskutečňuje, když se Bůh utíká do našeho srdce a nechává v něm zazářit své slávě přesně takovými cestami, jakými se tato sláva projevovala v Ježíši Kristu. Jinými slovy, když se v nás skrze tajuplné setkání naší svobody a Boží aktivity rozžehne světlo a my v tomto světle „poznáme“ Ježíše Krista; nahlížíme ho v té slávě božství, v níž ho spatřili tři jeho apoštolové při proměnění na hoře Tábor. Jenom s tím, že v našem případě všechno probíhá v intimitě našeho nitra a ve víře, díky určité jistotě, kterou pociťujeme v blízkosti Ježíše, a díky níž také bez stínu pochybností zakoušíme, že on je pravda, naděje a spása; on a nikdo jiný! Jistota, která nevzchází z nás samotných, ale je probouzena Duchem Svatým: je to Duch Svatý, kdo „vydává svědectví“ o Ježíšovi (srov. Jan 15,26).
Otázkou však stále zůstává, jak dosáhnout toho, aby se tyto věci staly skutečnými i pro nás. Jak slavit „v duchu a pravdě“ (a ne pouze náladově) tuto epifanii v srdci? Je dobré začít od těch nejmenších věcí; ono znamenité světlo (které se může označit také jako žár, radost nebo víra) se někdy rozsvěcuje nebo zhasíná díky naprostým titěrnostem; je třeba nabídnout Pánu džbány, možná někdy i prázdné nebo naplněné pouze vodou, aby nám v nich mohl darovat své víno… Tehdy nalezne křesťan dobré vůle ve svém srdci Krista velmi jednoduše proto, poněvadž si dokázal něco malého odepřít, v poslušnosti evangeliu nebo svého svědomí, protože se rozhodl po dlouhé době probudit své srdce k modlitbě a možná přitom musel překonat velkou nechuť, protože vykonal skrytý a nezištný skutek lásky k bližnímu, protože měl odvahu ke smíření. Jsou to jakoby malé jiskry, které rozněcujeme naší dobrou vůlí, ale Bůh jimi může roznítit velké plameny.

Tato duchovní epifanie, která na sebe bere nejrůznější podoby všech životních momentů, nachází svůj vrchol v liturgii. Svatý Ambrož napsal: „Kriste, zjevil ses mi tváří v tvář. Potkal jsem tě ve tvých svátostech!“ Být účasten s vírou na nějaké svátosti znamená napomáhat Kristovu zjevení; zde se mimořádným způsobem Kristova sláva skvěje v našich srdcích. Ve svátostech dochází k tomu, co se odehrálo při Vtělení: Bůh se zjevuje svým zahalením. Tělo, které přijalo Slovo svým zrozením, bylo pro něj jako závoj: na jedné straně zakrývalo a skrývalo božství, na druhé straně božství zjevovalo a zpřítomňovalo. Nikdo během současného života nemůže spatřit Boha „tak jak je sám o sobě“. To bude možné pouze v novém nebi, po velkém zjevení následujícím po smrti. Boží velebnost je taková, že ji není možné spatřit tělesnýma očima a přitom zůstat na živu (srov. Ex 33,20). Bůh se nemůže zjevovat jinak, než tím že se zahalí.
To samé se děje ve svátostech, zvláště v té nejvznešenější svátosti, kterou je eucharistie. Při Vtělení se oním „závojem“ stalo lidské tělo, v eucharistii jsou jím chléb a víno: „Iesum quem velatum nunc aspicio“ (Nahlížím a kontempluji zahaleného Ježíše). Chléb a víno skrývají před našimi zraky skutečnost, kterou obsahují, avšak skutečnost, kterou skrývají, nesou v sobě. Proto nám ji zpřítomňují a zpřístupňují; Ježíš je přítomný a viditelný v chlebu a vínu. Jako byla v jeruzalémském chrámě svatyně (Sancta sanctorum) skryta za oponou, tak je tomu i v tomto případě. Nejde o stěnu, ale o oponu a tato opona se po Ježíšově smrti stává průchozí, byla zprůchodněna: Kristus ukázal a odhalil novou živou cestu k Bohu, tu která prochází „skrze oponu, jíž je jeho tělo“ (Žid 10,20).
Jedná se o tajemnou moc znamení: všechno, co je ponoukáno skrze symboly zasahuje a zapaluje srdce člověka mnohem silněji a živěji než jak by to dokázala „holá“ pravda, zbavená obrazů, která hovoří pouze k lidskému mozku a ne k celému člověku, tělu a duši současně. Naše smyslovost při přechodu od konkrétní skutečnosti k duchovní označované skutečnosti (například od vody k Duchu, od chleba k Tělu Kristovu), získává životní náboj a rozněcuje se jako pochodeň při pohybu (srov. sv. Augustin, Ep. 55, 11, 21). Tak tomu bylo i na cestě do Emauz: učedníci, kteří nerozpoznali Krista ani po vysvětlování a objasňování Písma, jej rozpoznali při lámání chleba (srov. Lk 24,30n); toto symbolické svátostné gesto jim pomohlo, aby spadl závoj z jejich očí a oni prohlédli a poznali Pána.

Eucharistie je tedy také epifanií Krista, můžeme klidně říci tou nejvyšší epifanií. Neukazuje nám jenom Ježíše, kterého uviděli mudrci z Východu, člověka mezi dalšími lidmi, ale Ježíše mrtvého a vzkříšeného, Ježíše, oslaveného Pána veškerenstva. V těchto znameních je skrytá velká síla a světlo, které můžeme neustále zakoušet a které živí celý život církve – minulé, přítomné i budoucí. Odtud vychází každé světlo. Jestliže je církev znamením Krista mezi národy – tedy ona sama je epifanií – je to dáno tím, že má ve svém středu eucharistii, opravdový „hořící keř“, který září a sám se nestravuje; keř, který září uprostřed lidské bídy církve stejně jako oheň skrytý za oponou.
Tento epifanický charakter eucharistie byl svého času církví velmi silně prožíván, věřilo se v Kristovu kultuální epifanii (tedy v Krista, který se zjevuje věřícím během slavení eucharistické bohoslužby), až do té míry, že jako by v hlase biskupa mluvícího v první osobě zazníval ve shromáždění jeho hlas: „Já jsem Kristus. Pojďte ke mně všichni, kteří jste ponoření ve svých hříších. Přijměte odpuštění hříchů. Já jsem Beránek pro vás obětovaný, já jsem vaše spása, vaše vzkříšení. Já vám ukáži Otce“ (Meliton Sardský).

Ne vždy a ne pro všechny je však slavení eucharistie zjevením Krista; pro mnohé se stává pouze určitým celkem mrtvých gest a pohaslých skutečností, které nijak zvlášť na člověka nepůsobí, mnohdy ani estetickým dojmem. Proč? Co chybí? Chybí tu víra! Chybí oči, které by nahlédly za oponu. Ona hvězda nad jeruzalémským nebem zářila všem, ale pouze tři mudrci ji uviděli… Svátosti nejsou žádné magické rituály, které by působily kdykoli, kdekoli a bez ohledu na subjekt; jsou to lidské rituály „pro lidi“; mluví k srdci, vůli a tělu člověka; a proto pouze ten, kdo má uši k slyšení slyší, a kdo má oči k vidění, vidí.
Ten, kdo rozpozná Ježíše v životě, ten je schopen jej rozpoznat i v eucharistii: kdo s ním kráčí po ulici, kdo ho zve do svého domu (srov. Lk 24,15.29), kdo neomezuje víru pouze na určitý oděv, který se obléká v neděli, když jde na mši do kostela, a pak ho zase hezky uklidí do skříně… K eucharistii musíme přicházet naplnění touhou, aby mohlo nastat roztržení opony, abychom Jej mohli poznat a mít zapálená srdce. Teď vidíte, proč jsme hovořili o epifanii v každodenním životě ještě před epifanií při slavení bohoslužeb; proto jsme také hovořili o modlitbě, oběti, lásce, soucitu a malých nepatrných gestech. Když praktikujeme tento způsob hledání Ježíše, pak nás eucharistie nikdy nezklame; On se dává poznat nejen na oltáři, ale také v srdci.
Propojme naši víru, touhu a lítost, kterých jsme schopni, aby se tato eucharistie, kterou slavíme, stala skutečně epifanií Krista mezi námi a v každém z nás, aby Bůh, který na počátku řekl: „Ať zazáří světlo v temnotách“, dal zazářit božské slávě Krista v našich srdcích.


Převzato  z knihy: Slovo a život C
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA