1. čtení: Izaiáš 6,1-2a.3-8
2. čtení: 1. list Korinťanům 15,1-11
Evangelium: Lukáš 5,1-11
LECTIO
K prvnímu čtení
Úryvek pojednává o Izaiášově povolání, které je příkladem prorokova hlubokého prožitku víry. Byl napsán kolem roku 742 před Kristem, v roce smrti krále Oziáše, na konci období hojnosti a nezávislosti Izraele. V podtextu pojednává o svatosti a slávě Boží, přesahující každou lidskou velikost a moc. Událost se odehrává v jeruzalémském chrámu, Pán sedící na trůnu obklopen serafíny je popisován antropomorficky, tj. tak, že jsou na něj přenášeny lidské vlastnosti. První část (v. 1-4) představuje Boží zjevení a jeho přesažnost pomocí symbolických a liturgických pojmů – Pán seděl „na vysokém a vznešeném trůnu“, „lem jeho (roucha) naplňoval svatyni“, „serafíni volali: ‘Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů.’“ Druhá část prorokova vidění (v. 5-8) popisuje člověka před Božím trůnem. Tváří v tvář Boží velikosti se v prorokovi náhle rodí vědomí vlastní nehodnosti a hříšnosti. Bůh však zasahuje, dotýká se rtů člověka, čímž ho očišťuje a dává mu nový život. Potom se Pán obrací na shromáždění serafínů (v. 8a). Nepřímo se však Boží hlas obrací na Izaiáše a povolává ho, aby pod dojmem Boží slávy a svatosti šel v jeho jménu prorokovat. Prorok je připraven k poslání od Boha a odpovídá: „Zde jsem, mne pošli!“ (v. 8). Plně se odevzdává Bohu, který přináší spásu.
K druhému čtení
Pavlův úryvek reaguje na námitky Korinťanů: na pochybnosti o skutečnosti Kristova vzkříšení, jejichž důsledkem je nejen ohrožení plnosti víry, ale také samotné jednoty církve. Pavel odpovídá argumenty víry a „vyznáním“. Událost Kristova vzkříšení je předmětem svědectví apoštolů – těch, kteří viděli prázdný hrob a vzkříšeného Pána, je mnoho a jsou hodnověrní. A k nim patřím i já, tvrdí Pavel: „Boží milostí jsem to, co jsem“ (v. 10).
Událost Ježíšova zmrtvýchvstání je rovněž součástí apoštolského hlásání. Apoštolové nejenže Ježíšovu zvěst přijali za svou, ale věnovali jí také své misijní úsilí. Nevstal-li Kristus z mrtvých, tvrdí Pavel dále, marné je naše hlásání a pracovali jsme zbytečně. Kristovo vzkříšení je předmětem víry prvních křesťanů: jestliže Kristus nevstal z mrtvých, marná je také vaše víra, zdůrazňuje Pavel, a jsme nejubožejší ze všech lidí. Nejubožejší, podvedení a zklamaní. Je tudíž jasné, že tuto událost, na níž se zakládá křesťanství, nepotvrzuje pouze apoštolská tradice, ale také svědectví společenství věřících a všech skutečných Ježíšových učedníků.
K evangeliu
Evangelista představuje povolání apoštolů jako jisté vyvrcholení poté, co Ježíš vyučoval zástupy (srov. v. 1-3) a několika zázraky ukázal v Kafarnau Boží moc (srov. Lk 4,33-41). Lukáš podobně jako Marek při povolání apoštolů připomíná základní zásady učednictví: iniciativa vychází z Krista a výzva je naléhavá. Podtrhuje však především moment odloučení a následování. Apoštol musí opouštět radikálně: „Nechali všeho a šli za ním“ (v. 11); jakmile si Ježíše svobodně a vědomě vybrali, vydávají se ho následovat.
Hlavním tématem úryvku však není opouštění a následování, ale jasné mistrovo slovo: „Od nynějška budeš lovit lidi“ (v. 10). Mezi zázračným rybolovem a povoláním učedníka je těsný vztah, spočívající ve skutečnosti, že jednání člověka bez Krista je neúčinné, kdežto s ním přináší plody. Ježíšovo slovo naplnilo sítě a jeho slovo dává účinnost apoštolské práci učedníka. Učedník je tedy stejně jako apoštol Petr povolán, aby se s důvěrou odevzdal Ježíšovu slovu, aby přiznal svoji hříšnost a odpověděl na jeho pozvání, i když se příkaz může zdát absurdní a zbytečný. Po přijetí zjevení a po osobním setkání s Pánem tedy následuje odpověď víry.
MEDITATIO
Tématem příběhů dnešního prvního čtení a evangelia je klasické biblické schéma povolání ke spolupráci s Bohem na spáse lidí. Toto schéma předpokládá „dostředivý“ pohyb ze strany Boží, který neodolatelně přitahuje povolaného k sobě a dává mu prožít intenzivní zkušenost víry. Pak následuje „odstředivý“ pohyb, kdy je povolaný pln síly a odvahy poslán k lidem: „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ Řekl jsem: „Zde jsem, mne pošli!“ (Iz 6,8.9). „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi“ (Lk 5,10).
Boží povolání se netýká jen někoho (kněží, řeholníků či řeholnic), ale jak zdůrazňuje II. vatikánský koncil, obrací se ke všem pokřtěným. Každý z nás je povolán přiložit ruku k dílu ke spáse druhých, v duchu krásného Pavlova výroku z právě přečteného úryvku z listu Korinťanům: „Ale Boží milostí jsem to, co jsem“ (1 Kor 15,10). Měli bychom se proto ptát, zda naše úsilí odpovídá pojetí evangelia. Zda naše snaha je stejně jako u Petra a učedníků důsledkem našeho uchvácení jak Ježíšem Kristem, tak tím, oč mu především šlo. Protože to je základ každé autentické činnosti v církvi. Zbytek může být aktivismus nebo pouhé hledání vlastního uspokojení, ne-li dokonce exhibicionismus. „Lovení lidí“ ne pro hojnost života, který nám přinesl Ježíš (srov. Jan 10,10), ale pro sebe. Nebo můžeme dokonce život ubíjet. Jen když budeme často obnovovat vztah s Ježíšem, budeme také schopni jako Pavel přinášet druhým velké poselství vzkříšení, jímž je vítězství života nad smrtí.
ORATIO
Chtěl jsi nás, Pane, zapojit do svého úžasného díla spásy lidstva. Dal jsi nám do rukou síť, abychom lovili lidi ve velkém moři světa. Vyvolil jsi nás, abychom uskutečnili tvou nesmírnou touhu dát hojnost života všem tvým bratřím a sestrám. Jsme ti za to vděční, Pane. Ve své velkodušnosti jsi nás obdaroval, stáváme se tvýma rukama, skrze ně působíš ve světě.
Chceme věrně odpovídat na tvé volání. Chceme se často znovu nechat unést tebou a tvým pozváním, aby naše jednání bylo v duchu evangelia. Dotkni se našich úst očišťujícím žhavým uhlíkem, jako to učinil serafín Izaiášovi, a budeme bližním zvěstovat slovo života. Stále nás podpírej svou milostí, jako jsi v mnohých nesnázích podpíral Pavla. Učiníš-li to, naše věrnost i odvaha budou pevné.
CONTEMPLATIO
Nazývat Slovo milované a říkat o něm, že je krásné, znamená svědčit o vzájemné lásce, obdivovat jeho vlídnost a žasnout nad jeho půvabem. Je krásné pro svoji lásku, a jeho láska je proto tak velká, protože vždy přichází jako první (…).
Jak jsi krásný, Pane Ježíši, se svými anděly, v Boží podobě, ve své věčnosti! Jak jsi krásný, Pane můj, ve své věčnosti! Jak jsi krásný, Pane můj, že jsi svou krásu odložil! Věčné světlo, od okamžiku, kdy jsi se ponížil, kdy jsi odložil paprsky lidské přirozenosti, o to více zazářilo tvé milosrdenství, o to více se ukázala tvá láska a tvůj půvab v celé své nádheře.
Jak jsi krásná ve svém zrození, hvězdo Jakubova, jak nádherně jsi vykvetl z kořene Jesse! Zrodil jsi se shůry, a navštívil jsi mě jako světlo radosti v mých temnotách! Jak jsi byl obdivuhodný a krásný v dokonalosti ctností, když jsi byl počat skrze Ducha svatého, když jsi se v nevinnosti života narodil z Panny! Jak jsi krásný v bohatství svého učení, v nádheře svých zázraků a ve zjevení tajemství! Slunce spravedlnosti, ze srdce země jsi vstal z mrtvých v celé kráse!
Jak krásně jsi na výsostech oděn, Králi slávy! Proto mé kosti říkají: „Kdo se ti může rovnat, Pane?“ (Bernard z Clairvaux, Kázání na Píseň písní 45,8n, passim)
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo: „Veliké věci mi učinil ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté“ (Lk 1,49).
Převzato z knihy: LECTIO DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
