Ukážeš mi cestu k životu (4. neděle postní C)

K prvnímu čtení
»Po východu z Egypta a dlouhém, obtížném putování pouští se vyvolený národ, který Bůh přes všechna zklamání nepřestal nazývat svým „synem", konečně dostává na hranice zaslíbené země. Na znamení očištění a obnovení smlouvy podstoupil Izrael obřízku (v. 3-5) a následující , „večer" oslavil Paschu, Velikonoce. Stejně jako na začátku exodu je i toto noční bdění plné očekávání. „Na druhý den" (v. 11) se Izraelité setkávají s mocným Božím působením, jak Bůh slavnostně zvěstoval Jozuovi: „Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu" (v. 9).

Jako „znamení" ochutnává Boží lid, který se po čtyřicet let svého pobytu na poušti živil manou chlebem slz a nezaslouženým Božím darem -, poprvé plody z úrody této země. Obřezaný to znamená zasvěcený Izrael prožívá zkušenost syna, který se po dlouhé době vrací do rodného domu.

K druhému čtení
Úvod dnešního čtení přináší základní poselství křesťanství: Jestliže v Kristu zemřelo a vstalo z mrtvých celé lidství, pak pominulo všechno staré a podrobené zákonu hříchu a nastoupilo nové stvoření. Starý člověk byl ve křtu pohřben a z vody povstává člověk nový.

Tuto proměnu působí Boží milost. Lidské pokolení se pro své ponoření do hříchu nemohlo navrátit k Bohu svými vlastními prostředky. Ve své nevýslovné lásce (srov. El 2,4;  v  Řím 5,8) n,ám proto Bůh poslal svého jednorozeného Syna, který nám svou obětí zjednal usmíření. Byli jsme spaseni „skrze Krista" a „v Kristu". Tyto dva výrazy neznamenají totéž: když jsme byli jednou provždy usmířeni Kristovými zásluhami, byli jsme na něj naroubováni a spolupracujeme  s ním na díle spásy. Ve 20. verši je nám svěřeno zvláštní poslání: jsme Kristovými vyslanci. Naším prostřednictvím chce Bůh pozvat všechny lidi k přijetí usmíření. Máme-li toto poslání plnit, musíme plně a svobodně přijmout jeho vůli. Jako důvod svatý Pavel uvádí, že Kristus -jediný Spravedlivý se stal hříchem, aby se hříšní lidé mohli stát spravedlností. On se stal solidární s námi, neměli bychom my být solidární s ním?

K evangeliu
Lukášovo evangelium je nazýváno „evangeliem milosrdenství". Jeho jádro tvoří tři podobenství o milosrdenství, která najdeme v 15. kapitole. Všechna mají podobnou strukturu, ale liší se od sebe různým stupněm odcizení: stříbrná mince se ztratila, ovečka se zatoulala, kdežto marnotratný syn si před svým odchodem do ciziny vyžádal od otce svůj podíl dědictví. Čím horší je ztráta, tím větší láska na ni odpovídá: pro nalezenou minci a ovečku se pořádá oslava; synovi, který se vrací domů, dává otec královský prsten a oblek a nechává k jeho poctě zabít vykrmené tele.

Tato stránka evangelia nepotřebuje žádný výklad. Proto nabízíme jen několik detailů. Ježíš je obklopen „hříšníky" a „jí“ s nimi. Společné stolování bylo pro židy projevem hlubokého společenství. To, že hříšníci a to všichni „přicházeli k Ježíšovi", dosvědčuje, že jej považovali za svého přítele. Znalci Zákona a farizeové „reptají", jsou pohoršeni a odsuzují Ježíšovo chování, protože není v souladu se Zákonem. Hlavní postavou všech tří podobenství je Bůh, jehož tvář nám přišel zjevit Pán Ježíš. V podobenství o marnotratném synovi líčí Ježíš na postavě dvou synů situaci celého lidstva. Pod vlivem hříchu se člověk považuje za otroka podrobeného svému Pánu, ať už své otroctví prožívá jako vzpouru nebo podřízenost, ve které však není žádná láska. Že to vůbec neodpovídá skutečnosti, vidíme v okamžiku, kdy se mladší syn vrací do otcovského domu a my poznáváme, co se skrývá v srdci staršího bratra, a to, že „pán" je ve skutečnosti opravdový Otec, jehož srdce je plné lásky a který svým milosrdenstvím uzdravuje srdce mladšího syna od všech ran, způsobených jeho vzpourou. Konkrétním projevem otcovy lásky je pozvání ke společné oslavě, která nemůže být dokonalá, dokud se jí neúčastní všichni. Cenou této plnosti je Kristovo utrpení a smrt. „Jeden člověk měl dva syny," tak začíná dnešní podobenství. Těmito syny je lidstvo, rozdělené hříchem.

MEDITATIO
Obraťme své srdce i své touhy k Ježíši Kristu, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých. Všechna dnešní čtení hovoří o návratu. Toto slovo je pro každého křesťana nesmírně cenné a úzce souvisí s výrazem obrácení. Má-li být náš návrat opravdový, musí jej doprovázet očištění, změna smýšlení a obnova srdce.

V podobenství o marnotratném synovi je načrtnuta životní pouť každého z nás od odloučenosti, kterou působí hřích, ke společenství lásky. Tento návrat je možný, vydáme-li se cestou, kterou lidstvu Bůh Otec otevřel v Ježíši, věčném veleknězi a jediném prostředníku mezi Bohem a lidmi. Ježíš žil svůj lidský život „pro druhé". Všichni mohou kráčet po jeho cestě, kterou je on sám. Vykročil na ni také marnotratný syn, poté co se rozhodl, že „vstane". Hřích totiž člověka ponižuje, pokořuje a zbavuje důstojnosti. V tomto synovi se zrcadlí celé lidstvo, v něm se můžeme poznat my všichni. Možná se nevzdalujeme tělesně, ale jen ve svém nitru, takže se podobáme spíše staršímu synovi z podobenství. Občas odcházíme tak daleko, že jsme ztratili směr, a už ani nevíme, kam jsme to došli. Když kolem sebe nenacházíme nic, co by nám připomínalo rodný dům, když nás tíží samota, tak právě v tom okamžiku se hlubina našeho srdce rozezní tou nejpravdivější ze všech lidských tužeb: hlasem Otce, který nás nikdy nezavrhl. Je třeba se rozhodnout. Spojíme-li se s Kristem, najdeme odpuštění pro své hříchy a budeme se moci stát beránkem, který se obětuje pro všechny lidi. Ať je od nás vzdálen postoj staršího syna, který se neslučuje s křesťanským způsobem života. Cítíme-li, že se tento postoj v našem nitru přece jen probouzí, ihned vzývejme svého Pána o pomoc, protože nám hrozí, že opustíme společenství otcovského domu. Kdo se spojil s Kristem, stává se spolu s ním nástrojem spásy pro druhé lidi a účastní se oslavy ne jako divák, ale jako ten, kdo ji s radostí připravuje.

ORATIO
Ježíši, ty jsi přišel, abys nám byl nablízku. Opustil jsi dům svého Otce a slávu nebes, abys nás jako marnotratné syny doprovodil do otcovského domu. Tvé srdce je plné soucitu a lásky. Tvá slova rozněcují naše srdce touhou najít v tobě svého bratra a objevit, co znamená být nablízku chudým, opuštěným a těm, kdo jsou zbaveni všeho, včetně naděje. Nikdy bychom se neodvážili předstoupit v tomto stavu před Otce. Ty sám sis proto na sebe vzal roztrhané šaty a jako první jsi zatloukl na bránu otcova domu. S tebou nebo spíš za tebou -jsme do něj vešli i my; a jaké bylo naše překvapení, když jsme se setkali s Láskou.

CONTEMPLATIO
Bože, vzdálit se od tebe znamená padnout, navrátit se k tobě znamená znovu povstat, zůstávat v tobě znamená založit svůj život na pevných základech. Bože, opustit tě znamená zemřít, vydat se na cestu k tobě znamená znovu ožít, přebývat v tobě znamená žít (...). Přijmi mě, svého služebníka, který opouští hanebnosti, do kterých jsem zabředl, když jsem utíkal od tebe. Cítím, že se musím navrátit k tobě. Kéž se mi, když zaklepu, otevře brána. Pouč mě, jak tě mohu dosáhnout. Nemám nic než tvou velkodušnost. Vím jen to, zeje třeba opouštět všechno nestálé a pomíjivé, a hledat to, co je neměnné a věčné.

To jediné vím, Otče, protože to jediné jsem se naučil. Nevím však co dělat, abych přišel k tobě. Vnukni mi to proto ty sám, ukaž mi cestu a vybav mě vším, co k této cestě potřebuji. Nacházejí-li tě ti, kdo se k tobě navracejí, vírou, dej mi víru; nacházejí-li tě ctností, dej mi ctnost; nacházejí-li tě poznáním, dej mi poznání. Rozhojni ve mně víru, rozhojni naději, rozhojni lásku, ty, který jsi obdivuhodné a jedinečné Dobro (Augustin, Solilokvia, 1,2-4;passim).

ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo: „Ukážeš mi cestu k životu" (Žl 16[15],11).

Převzato  z knihy:Lectio divina _ Doba postní a velikonoční triduum C
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA