1. čtení Deuteronomium 26,4-10
2. čtení list Římanům 10,8-13
Evangelium Lukáš 4,1-13
K prvnímu čtení
Toto čtení patří k nejvzácnějším úryvkům Starého zákona. Je to vyznání víry, které pronášel každý příslušník izraelského národa, když se ubíral do jeruzalémského chrámu ke každoroční oslavě dožínek a obětování prvotin z úrody země. Je nutné připomenout, že pohanské národy spojovaly předložení prvotin s mytém o plodnosti. Židé si místo toho připomínali a zpřítomňovali své dějiny plné mocných činů, které Bůh jejich otců vykonal pro spásu svého lidu.
V tomto vyznání víry izraelského národa se střídá utrpení a spása. Z kočovného Aramejce žijícího o samotě a vystaveného četným nebezpečím vytvořil Bůh podle zaslíbení daného Abrahámovi přečetný národ (v. 5). Tento veliký a silný národ zakusil útlak a ponižování, ale Bůh to viděl, vyslyšel jeho modlitbu, svým mocným působením vyvedl Izraele z Egypta a přivedl jej do úrodné země, „oplývající mlékem a medem", v níž je dostatek pastvy pro stáda
i hojnost květů pro včely.
Klíčovým slovem celého tohoto úryvku je výraz „vstoupit" nebo „přijít". Jeho časté použití nás chce upozornit, že dějinný vstup do zaslíbené země se znovu zpřítomňuje prostřednictvím „příchodu" úrody. Skrze úrodu dostává člověk znovu do „vlastnictví" celou zemi. To, co se odehrálo v dávných dějinách, se svátostným způsobem opakuje v liturgii: jako tehdy vstoupil Boží lid do zaslíbené země, vstupuje nyní do chrámu. Člověk odpovídá Bohu tím, že vyznává víru a obětuje mu část toho, co od něj obdržel. Všechno své díkůvzdání, klanění, bohoslužbu i poslušnost vkládá do hluboké úklony před Hospodinem.
K druhému čtení
Člověk upřímně hledající Boha si uvědomuje celou tíhu a omezenost své existence, poznamenané hříchem. Zákon, který Bůh lidstvu dal prostřednictvím Mojžíše, činí naše svědomí citlivějším a pomáhá nám lépe žít podle Božích záměrů. Rigorózní dodržování předpisů však samo o sobě nestačí k tomu, aby se člověk stal spravedlivým a svatým.
Chápeme-li spravedlnost jako duchovní směřování a čistě lidskou snahu sbírat před Bohem zásluhy, riskujeme, že dojdeme k pýše nebo naopak k zoufalství. Spravedlnost je třeba chápat jako milost a dar, který Bůh nabízí v Ježíši Kristu všem lidem. Toto obdarování máme přijmout vírou (v. 4), která se projevuje skrze lásku (Gal 5,4-6). Chceme-li tedy jednoznačně přijmout apoštolské kázání (kérygma) a Boží zjevení, musíme změnit své smýšlení a zcela se obrátit, vedeni jistotou, že „žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán". Spásaje určena pro všechny, kdo vzývají jméno Páně, bez ohledu na to, ke kterému národu patří (v. 11-13).
K evangeliu
V Lukášově evangeliu předchází úryvku o Ježíšové pokušení rodokmen, který sahá až k Adamovi. Ježíš je tak představen jako nový počátek lidstva a spolu s prvním člověkem i všemi ostatními lidmi je vystaven pokušení. Čtyřicet dní prožitých na poušti je symbolické číslo: připomíná nám čtyřicet let putování Izraele pouští, čtyřicetidenní Mojžíšův půst na hoře Sinaj a Eliášovo putování na horu Choreb. Na poušti ďábel „odpůrce" pokouší Ježíše, aby si zvolil jinou cestu, než mu připravil Bůh, a aby přizpůsobil svou službu očekávání lidí.
Ježíš je pokoušen v okamžiku lidské slabosti (v. 2b-3a). Ďábel ho popichuje, aby na důkaz pravdomluvnosti hlasu, který zazněl z nebe při Ježíšově křtu (3,22), zázračně odstranil hlad a bídu svého těla, a projevil se tak jako Mesiáš, který svým zázračným působením zajistí lidstvu hojnost a blahobyt (v. 3). Ježíš tuto logiku odmítá a cituje Dt 8,3. Při druhém pokušení, které se týká moci, překrucuje satan mesiánské Boží zaslíbení, obsažené ve druhém žalmu. Ježíš ale nechce Boha podřídit své moci, ale naopak, zcela se podřizuje Bohu, protože jej s ním pojí vztah lásky (v. 6-8). Ďábel pak přenáší Ježíše na vrchol jeruzalémského chrámu a vybízí ho, aby svou mesiánskou kariéru zahájil efektní podívanou a skočil dolů. Je to pokušení k povrchnímu úspěchu a ďábel je naoko potvrzuje Božím slovem. Ježíš mu odpovídá jiným biblickým veršem (Dt 6,16), který vyjadřuje Ježíšovu dokonalou odevzdanost do Božích úradků (v. 9-12).
Tato pokušení jsou základem všech ostatních možných pokušení. Když tedy ďábel všechna svá pokušení vyčerpal, vzdaluje se od Ježíše „až do určeného času" (v. 13) do hodiny utrpení, vlády temnoty a poslední, rozhodující zkoušky.
MEDITATIO
V dnešní bohoslužbě slova se setkáváme s pojmy zkouška, spása a vyznání víry, které nás vedou k zamyšlení nad situací církve a nad svým osobním životem víry. Kolikrát jsme ve chvíli utrpení a pokušení zakusili, že Pán je naší silou a že jen on nás může zachránit! Připomínat si, co všechno pro nás Bůh udělal, není pouze záležitostí citů, ale neomluvitelným úkolem, posláním a svědectvím, které máme nabízet svým bližním, aby také oni s radostí poznali, že budou-li vzývat jméno Páně, dosáhnou spásy.
Všichni se musíme bránit proti ďáblovým útokům. Dnešní evangelium nás učíjak na to: ukazuje, že Ježíš podstoupil pokušení, která jsou kořenem všech ostatních pokušení, jen na sebe berou nejrůznější, zdánlivě ušlechtilé podoby. Cíl je chvályhodný a ďáblem nabízené prostředky jsou na první pohled lepší než ty, které si zvolil Bůh. Ježíš dobře poznal lidskou ubohost, která často křiví naši vůli a zatemňuje naši schopnost správně rozlišovat. On na sebe tuto naši omezenost vzal, a přesto zvítězil nad Zlým jak na poušti, tak na kříži. Tím i nám ukázal cestu k pravému vítězství. Po jeho vzoru musíme ve svém srdci uchovávat Boží slovo a udělat z něho normu pro svůj život a světlo pro své kroky. Nesmíme se bát Boží slovo neohroženě vyznávat. Pak poznáme, že Pán je skutečně naší silou a rohem naší spásy (Žl 18[17],3).
ORATIO
Pane, Bože mé spásy, vzdávám ti díky. Mé srdce tě opěvuje, protože jsi je vysvobodil, otevírá se tvému životu, který nám dáváš, a opět jej vrací tobě. Miluji tě, Hospodine, má sílo, protože jsi přijal mou slabost, abych skrze tebe mohl také já zvítězit nad Zlým. Můj štíte a rohu mé spásy, ty víš, jak rád vyhledávám slávu tohoto světa a jak se bojím, abych neztratil přízeň lidí tohoto světa.
Já ale nechci ani nemohu uhasit plamen víry, který jsi zapálil v mém srdci. Je to jen malý plamínek, v jeho světle však poznávám, že ten, kdo v tebe věří, není nikdy zahanben. Budu zvěstovat tvé jméno svým bratřím, ponesu jim tvé slovo, neboť jeho hlásáním roste víra. Tvé slovo světlo na mé cestě a útočiště pro mé srdce ať mě chrání před každým pokušením, aby se celý můj život proměnil v zářivé svědectví o tobě.
CONTEMPLATIO
„Svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách" (Zl 91[90],11). Ďábel zná toto zaslíbení, neboť je použil v nejkritičtějším okamžiku Ježíšova pokušení. Dobře ví, v čem jsme silní a v čem slabí. Přebýváme-li však ve stínu trůnu Nejvyššího, nemusíme se ničeho bát.
Od okamžiku, kdy jsme byli zakotveni v Kristu, je jeho jistota také naší jistotou. On zlomil moc satana (...). Dnes už nad námi zlí duchové nemají moc, protože se při setkání s každým opravdovým křesťanem naopak třesou a děsí. Dobře vědí, že v jeho nitru se skrývá moc, která mu dává vítězství. Uvědomují si, že pokud křesťan chce, může se jim
vysmát a zahnat je na útěk. Velmi dobře to všechno vědí a při svých útocích s tím počítají. Moc nad člověkem jim dává pouze hřích, a proto se ho k němu snaží za každou cenu přivést a v hříchu jej překvapit. Jinak nad ním totiž nemohou zvítězit.
Moji bratři, nepodceňujme ďábelské úklady, jelikož je ale dobře známe, bděme, modleme se, konejme posty a zůstávejme pod křídly Nejvyššího, neboť on je náš štít i naše ochrana (J. H. Newman, Sermoni liturgici, Fossano, bez datace, 144).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo: „A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra“ (l Jan 5,4b).
Převzato z knihy: LECTIO DIVINA - Doba postní a velikonoční triduum C
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
