1. čtení: Izaiáš 62,1-5
2. čtení: 1. list Korinťanům 12,4-11
Evangelium: Jan 2,1-12
LECTIO
K prvnímu čtení:
Nacházíme se v období Kýrova výnosu, který dovoluje židovským vyhnancům návrat do vlasti a obnovení Jeruzaléma (538 př. Kr.). Text se týká prorokova vidění Svatého města, obklopeného Boží láskou, popis však používá svatební terminologii. Hlásá útěchu a naději: Bůh je věrný, odpouští a znovu přijímá svůj lid, přestože je hříšný a opustil smlouvu.
Setkání Pána s Jeruzalémem znamená „spravedlnost“, je znamením Boží spásy; znamená „slávu“, znamení jeho láskyplné přítomnosti uprostřed svého lidu; znamená „spásu“, protože se rozpomněl na „zbytek Izraele“ a prokázal věrnost své lásky (srov. Oz 2,15-25).
Úryvek z Izaiáše souzní s evangeliem (Jan 2,1-12). Nejprve motiv smlouvy vyjádřený obrazem sňatku: „Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha“ (v. 3). Dále motiv slávy: „Tu národy uvidí tvou spravedlnost a všichni králové tvou slávu“ (v. 2). Tyto dva motivy, přítomné rovněž v Janově textu, liturgie vztahuje na Krista.
K druhému čtení:
Korintská církev tvořila živé a charismatické společenství, jemuž však hrozila dvě nebezpečí: domněnka, že přítomnost Ducha svatého je dostatečnou zárukou věrnosti tradici, morální bezúhonnosti a jednoty společenství, a nebezpečí přecenění některých charismat (např. daru jazyků) na úkor jiných (například charismatu služby). Pavel, který zasahuje v této situaci, vyslovuje v korintském společenství zásadní tvrzení, platné pro každé křesťanské společenství: různost darů je darem Ducha svatého. Bohatství Ducha se nemůže projevovat pouze jedním způsobem.
Poté následuje druhé zásadní tvrzení: aby byla četnost darů znamením Ducha, musí splňovat jednu podmínku a to budování společenství. V pozadí mnohotvárnosti darů jednotlivce stojí láska, nejlepší charisma. Pouze po splnění této podmínky je ve společenství možné mluvit o přítomnosti Ducha svatého. Láska znamená schopnost věřících spolupracovat. Láska ke Kristu předchází vzájemnou lásku, vede k dynamickým vztahům, k obrácení a nespokojuje se statickými vztahy, se snahou po zajištění.
K evangeliu:
Skutek, který učinil Ježíš v Káně, je zjevením Mesiáše, epifanií, v níž Ježíš zjevuje sám sebe, na rozdíl od křtu v Jordáně, kde Otec odhalil nejhlubší význam Kristova příchodu. Událost je u Jana zvláště důležitá, protože je prvním „znamením“ a zároveň modelem všech následujících, skrývá v sobě smysl mnohých Ježíšových skutků. Dvojí význam „znamení“ se ukazuje na konci vyprávění: zjevuje Kristovu slávu a vede k víře (v. 11).
Ve zjevení Ježíše v Káně ukazují některé detaily, jako dostatek a výborná kvalita vína či nahrazení vody určené k obřadnému omývání vínem, Ježíše jako Mesiáše, který přináší novou smlouvu a nový zákon. Také souvislost svatební hostiny, v níž se zázrak odehrává, ukazuje Ježíše jako mesiášského ženicha, slavícího mesiášský sňatek s církví, svou nevěstou, kterou symbolizuje Maria, žena pravé víry.
Tento mesiášský sňatek také jednoznačně ukazuje k „hodině“, čili ke kříži a vzkříšení. Z tohoto pohledu je možné chápat „slávu“ zjevující se v Káně. U Jana se zjevuje sláva na kříži a není ničím jiným než vyzařováním a mocí dávající se Boží lásky. Odevzdat se Ježíšovi tedy pro učedníka znamená odevzdat se logice lásky s nejradikálnějšími důsledky. Takto jednala Maria, ve víře přijímala zjevné odmítnutí a nechávala se vést k vyššímu stadiu očekávání.
MEDITATIO
Všechny dnešní texty k nám hovoří o jedinečné novosti, již přináší Ježíš svou přítomností a mesiášským jednáním. Znamením v Káně Ježíš dává lepší víno a symbolicky začíná novou, proroky zvěstovanou éru podle Božího přání (srov. Iz 62,1-5). Jak dosvědčují evangelia, Ježíš přináší světu něco nového – dar Ducha svatého – a ten se podle Pavla skrze každého ve společenství projevuje pro dobro všech. Ježíšův Duch je živým pramenem synovské lásky a opakem sobectví vedoucího k uzavřenosti a sebestřednosti. Evangelijní přesvědčení potvrzené zkušeností je toto: bez Ježíšova daru Ducha svatého nejsme schopni vyjít ze sebe a otevřít se Bohu ani druhým, proto podle evangelia zůstáváme starým stvořením, zakotveni ve hříchu a smrti. Jak připomíná Gaudium et spes, Boží Duch, daný skrze vzkříšeného Krista do srdce každého člověka dobré vůle, nás obnovuje a uschopňuje k lásce k bližním bez rozdílu (srov. GS 22 a 38). Obnovuje nás v srdci, nejniternějším středu našeho bytí, a naplňuje tak dávná proroctví (srov. Ez 11,19; 36,26).
Ježíš říkával farizeům, že nové víno patří „do nových měchů“ (srov. Mt 9,17; Mk 2,22; Lk 3,37n), protože pouze nové měchy ho mohou přijmout. Musíme se ptát, do jaké míry jsme skutečně „novými měchy“, schopní přijmout „nové víno“ Ježíšova daru Ducha. Pravděpodobně nejednou upadáme do starého stavu sobectví a v našem srdci mají místo postoje a pocity nepatřící do nového, Bohem chtěného království. Je na nás, abychom bez ustání žádali od Otce obnovujícího Ducha (srov. Lk 11,13).
ORATIO
Otče, ty jsi chtěl učinit z tvého Syna nového člověka, naplněného tvým Duchem, a skrze něj téhož Ducha posíláš do srdcí lidí, která zároveň radikálně obnovuješ. Žádáme tě s naléhavostí a důvěrou, jak nás to on sám učil, naplň naše srdce jeho přítomností a jeho silou. Uschopníš-li nás k tomu, budeme moci vyjít ze starého sobeckého a uzavřeného člověka a staneme se novými lidmi. Budeme jako děti schopni milovat tebe a ostatní bratry a sestry. Hluboká radost z nové situace pak naplní každou chvíli našeho života.
Nedovol, aby do našich srdcí vstoupili jiní duchové: duch pýchy, marnosti, nenávisti… Jsou to duchové starého světa a my chceme žít. Ty, jenž „miluješ život“, vzdal od nás tyto duchy, aby mohl v našem nitru přebývat Duch-dárce života, který přichází od tebe skrze tvého milovaného Syna.
CONTEMPLATIO
Mariino srdce je vzácný poklad; její ústa nám ho odhalují, ona však slovy neplýtvá, proto otevřme vlastní nitro, abychom její slova přijímali a dobře je vnímali.
V této chvíli Maria prosí svého Syna jako matka. Všimněme si, že od chvíle, kdy Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně“, už neprosí jako služebnice, ale jako matka. Představme si Mariiny oči, když mu předkládá tuto prosbu, jak hledí s pokornou skromností na svého milovaného Syna. Vezměme v úvahu její srdce a pocity. Žádá v této situaci dvě věci: projev Synovy slávy a dobro svatebčanů. Dvě přání hodná dokonalé lásky Mariina srdce. Dokonalá láska se snaží zajistit i časné dary, ne pro to, co znamenají samy o sobě, ale pro duchovní útěchu duší. Maria je všemohoucí přímluvkyně: „Nemají už víno,“ říká.
Co dále stojí za povšimnutí: Mariin život je život v tichosti. Když bylo nutné mluvit, činívala tak s nejmenším možným počtem slov. Také se svým Synem se dorozumívala v tichosti. Jejich rozhovory se děly v nitru, slova je možno spočítat na prstech jedné ruky. Zde je Maria nucena promluvit a vystačí se třemi slovy.
Maria prokazuje, že zná velmi dobře Ježíšovo přikázání o modlitbě, která nespočívá v množství slov. Vyjádřila, co bylo třeba. Učí nás jedinečným způsobem modlitbě. Ježíš jí vidí přání na očích a v srdci. To je dokonalá modlitba: otevřít rány svého srdce před naším nejlepším učitelem, potom v něm spočinout duchem, odevzdat se jeho velké lásce a nekonečnému milosrdenství a očekávat v láskyplné kontemplaci účinky jeho působení (F.-M. Libermann, Komentář ke sv. Janovi, Bruges 1958, 118n).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Blaze těm, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině“ (Zj 19,9).
Převzato z knihy: LECTIO DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
