Modlitba a událost proměnění (2. neděle postní C)

Jestliže první postní neděle byla věnována tématu Ježíšových pokušení a jeho střetu se satanem v osamocenosti na poušti, pak nám tato druhá postní neděle ukazuje Ježíše, jehož tvář i celá bytost se proměňují tak, že z něho vyzařuje Otcova nevýslovná sláva. V postním putování odkazuje Ježíšovo proměnění na cíl, k němuž celý proces směřuje, totiž na slávu nadcházejícího vzkříšení. Proměnění Páně je určitou prorockou předzvěstí tohoto vyvrcholení Ježíšova života a díla.
Několik dní poté, co Ježíš zvěstoval svým učedníkům nezbytnost své blížící se smrti a to, že bude vzkříšen a že učedníci ho mají následovat (srov. Lk 9,23–26), „Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se“ (Lk 9,28). Zmíněným třem apoštolům Mistr projevoval poněkud vyšší stupeň důvěry. Lukáš je evangelista, který nejvíce ze všech klade důraz na Ježíšovu modlitbu: Ježíš se modlí v okamžiku přijetí Janova křtu (srov. Lk 3,21), modlí se před vyvolením Dvanácti (srov. Lk 12–13), modlí se v noci před svým utrpením (Lk 22,39–46). Není proto divu, že také k Ježíšovu proměnění dochází v kontextu modlitby, tedy v hlubině tajemství osobního rozmlouvání s Otcem: „Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel“ (Lk 9,29). Modlitba je pro Ježíše prostorem přijímání Přítomnosti Boha, Přítomnosti, která je svatostí, tedy důraznou odlišností schopnou proměňovat toho, kdo ji rozhodným způsobem přijímá do svého vlastního života. Proměna Ježíšovy tváře a jeho výzoru již nyní vyjevuje, že on od nynějška svým vlastním příběhem vykresluje – vypravuje neviditelnou tvář živého Boha (srov. Jan 1,18).
Modlitba je dále rozprávěním Boha s Ježíšem prostřednictvím jeho „rozmluvy“ s Mojžíšem a Eliášem, kteří zosobňují Zákon a Proroky, tedy svatá písma Starého zákona. Ano, Ježíšova modlitba je zásadně nasloucháním Božímu slovu, které je obsaženo v Písmu, nasloucháním, které se stává rozhovorem s živým Bohem, opravdovým zakoušením společenství svatých. Právě v takovéto modlitbě Ježíš nachází stvrzení svého životního putování, nyní již neodvratně nasměrovaného k utrpení, smrti a vzkříšení. Ježíš to vše vnímá v souvislosti s dějinami spásy svého lidu, které řídí sám Bůh. Právě proto s Ním také Mojžíš a Eliáš rozprávějí o jeho „exodu“, který se má naplnit v Jeruzalémě, o „exodu“ – vyjití z tohoto světa k Otci. Rozhodně není náhodou, že zanedlouho poté se konstatuje, že Ježíš obrátil svou tvář směrem ke svatému městu Jeruzalému (srov. Lk 9,51) v jasném odhodlání prožívat to, co v modlitbě pochopil ohledně svého životního putování.
„Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho“ (Lk 9,32). Tato mimořádná zkušenost, k níž dochází v souvislosti se zápolením, aby neupadli do spánku, trvá jen několik chvil. Ježíšovo proměnění je předznamenáním toho, co čeká všechny lidi v Božím království, je to předchuť a předjímání světa, který bude zcela ve znamení Boží krásy. Je to však opravdu jen předjímání… Právě proto, zatímco Petr, aniž by věděl, co doopravdy říká, prosí Ježíše o to, aby tato zkušenost byla prodloužena tím, že postaví tři stánky, zahalí je oblak Boží Přítomnosti (srov. Ex 13,21–22; 16,10 atd.) a z něho se ozve hlas, který prohlašuje: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ (Lk 9,35). Velké přikázání darované Izraeli: „Slyš, Izraeli!“ (srov. Dt 6,4), nyní nabývá podoby: „Poslouchejte jeho, mého Syna,“ Slovo učiněné tělem (srov. Jan 1,14), člověka, v němž Písma nacházejí své naplnění (srov. Lk 24,44). To je základní pravda naší víry.
Evangelium o této neděli nás tedy nabádá, abychom se měli na pozoru před tím dělat z Ježíše pouze projekci našich tužeb. Máme stát před Ježíšem podle Písma. Když ho chceme doopravdy poznat, je třeba naslouchat, meditovat a modlit se slovo obsažené v celém Písmu svatém, a to vše s jasným vědomím, že modlitba nás nevyvazuje z každodenních námah a z poslušnosti vůči našemu osobnímu povolání. Přesně naopak, modlitba nám pomáhá v tom, abychom to všechno naplnili hlubokým smyslem, protože proměňuje události a vztahy v našem běžném životě. Tak to bylo v Ježíšově životě a tak to také může být i v našem životě.
 

Převzato  z knihy: Hlásej slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA