Hodina velkého pokušení (Květná neděle C)

Na první neděli postní, na konci vyprávění o Ježíšových pokušeních na poušti, jsme mohli zaslechnout následující Lukášovo upřesnění: „Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času“ (Lk 4,13). A právě nyní se naplnil onen stanovený čas. Nadchází hodiny, kdy bude Ježíš znovu vystaven pokušení ze strany zlého ducha, a bude to strašlivá zkouška – zkouška smrtelná. Má zůstat věrný Otci, a to i za cenu, že bude muset strpět násilnou a hanebnou smrt na kříži, anebo má zvolit jinou cestu, k jejímuž přijetí jej ponouká zlý duch, cestu, která vede k sytosti, uspokojení, bohatství, moci a světskému úspěchu? Utrpení Páně podle Lukáše je vskutku hodinou velkého pokušení, a to nejenom ze strany Ježíše, ale také pro jeho učedníky, tedy pro církev.
Právě v okamžiku poslední večeře, když Ježíš předjímá prostřednictvím slov a gest nad chlebem a vínem to, co se mu stane v následujících hodinách, právě když zjevuje, že jeho život musí být darován, zmařen, obětován až k prolití poslední kapky krve za učedníky, jeho nejbližší prokazují, že jsou vystaveni pokušení a že je zlý duch svádí. Především jeden z nich zrazuje smlouvu nového společenství, novou smlouvu uzavřenou v Ježíšově krvi, když ho vydává do rukou jeho protivníků. Lukáš následovně připomíná, že zatímco Ježíš je u stolu uprostřed svých přátel, tito jeho přátelé se přou o to, kdo z nich je ten největší. Konečně Petr, jehož Mistr nazval skálou, prohlašuje svou neskonalou věrnost Mistrovi, kterou však dobře třikrát zradí svým zapřením. V hodině zkoušky učedníci podléhají pokušení, zatímco Ježíš se v hodině utrpení projevuje jako ten, kdo je bezmezně věrný Bohu i svým učedníkům.
Po příchodu na Olivovou horu v onu duchovně rozhodující noc Ježíš vybízí učedníky k tomu, aby se modlili, a neupadli do pokušení. On sám jde příkladem a modlí se intenzivně k Otci, přičemž stále zůstává plně podřízen jeho svaté vůli, a to až do té míry, že přijímá zatčení, aniž by se vzpíral, aniž by na násilí odpovídal násilím, aniž by měnil svůj životní styl tichosti a lásky, a zůstává věrný té pravdě, kterou se vyznačoval celý jeho život. Ježíš vstupuje do dramatu svého utrpení v modlitbě. Právě díky modlitbě činí ze svého ukřižování svůj svobodný úkon. Prosí Otce za to, aby odpustil těm, kdo ho křižují. A pak vzývá Otce následujícími slovy: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha“ (Lk 23,46; srov. Žl 31,6). Před Boha, kterého Ježíš nazýval svým Otcem, postavil nás lidi i celý svůj život, a tak zemřel, totiž v plné důvěře k Bohu, věrnosti lidem a zemi, z níž pocházel jako člověk, Adamův potomek (srov. Lk 3,38).
Ježíšova věrnost byla velmi draze zaplacena, protože i na kříži v posledních okamžicích svého životního putování byl opět tvrdě pokoušen. Bylo to obdobné pokušení jako na poušti na počátku jeho veřejného působení. V závěrečné hodině jeho pozemského života se z úst lidí ozývají obdobná slova, která pronášel satan na poušti: „Zachraň sám sebe! Jsi-li syn Boží, sestup z kříže!“ (Mt 27,40). Ježíš však nechce zachraňovat sám sebe, chce naplňovat beze zbytku Boží vůli. Až do smrti si chce zachovat svou poslušnost Bohu, milovat a sloužit pravdě. To je také pravá příčina jeho smrti, zároveň ovšem příčina života pro všechny lidi!
Jedná-li se o nás, kteří nasloucháme tomuto vyprávění o utrpení Páně, Lukáš nás vybízí k tomu, abychom následovali Ježíše v jeho nasazení služebníka u stolu až do smrti, a to až do smrti na kříži. Právě díky tomuto souznění s ním budeme moci v Ježíšovi spatřovat člověka spravedlivého, jehož za takového uznal dokonce i Pilát, který byl nucen třikrát prohlásit, že na Ježíšovi neshledal nic zlého. Když hledíme na Ukřižovaného prosícího za odpuštění za své katany a odevzdávajícího se Bohu, vstupujeme do autentické kontemplace podobně jako zástupy, jež se seběhly u příležitosti této scény a zároveň promýšlely, co se odehrálo, a cítily, jak jim to proniká srdcem. Spolu se setníkem dospějeme k opravdovému vyznání víry: „Tento člověk byl skutečně spravedlivý“ (Lk 23,47). Ano, Ježíš je spravedlivý člověk vystavený pronásledování, Boží Syn (srov. Mdr 2,10–20). Je Tím, koho Otec povolal mezi mrtvými v reakci na život, který Ježíš prožil a který byl prodchnut láskou, jež je silnější než smrt.

Převzato  z knihy: Hlásej slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA