1. čtení Sk 7,55-60
2. čtení Zj 22,12-14.16-17.20
Evangelium Jan 17,20-26
LECTIO
K prvnímu čtení
Mezi novými jáhny vyniká Štěpán. Je plný Ducha svatého. Vystupuje nekompromisně se svým vyznáním o Ježíši Kristu, navzdory pronásledování, které proti němu vypukne. V posledních okamžicích svého života vidí Boha – biblicky řečeno: Boží slávu – a Ježíše v postavení, ve kterém je roven Bohu. Jeho hlasité svědectví nevyvolává nadšený souhlas a přijetí, ale naopak zuřivý útok a kamenování.
Těsně před smrtí se Štěpán modlí podobně, jako se modlil Ježíš na kříži. Chce být Bohem přijat do nového života, přimlouvá se za odpuštění pro své katy.
Zmínka o Šavlovi uvádí ve Skutcích apoštolů na scénu muže, který je zatím nepřítelem Štěpána i Ježíše, který se však stane jedním z nejhorlivějších hlasatelů víry v Krista – namísto umlčeného hlasu Štěpánova.
K druhému čtení
V závěru Janova zjevení se opět, podobně jako na začátku, ozývá Ježíšův hlas. Křesťanům trpícím pronásledováním slibuje brzký příchod a odplatu. Představuje se jako sám Bůh, který je počátkem i cílem všeho.
Vyprání šatů bylo jedním z hlavních úkonů, pomocí kterých se dosahovalo rituální čistoty. Blahoslavení budou lidé, kteří se sami nepokusí být jako Bůh (srov. Gn 3,5). Budou mít právo na strom života, to znamená, že budou žít životem samotného Boha.
Autor textu se považuje za Ježíšova vyslance a svědka osudů církve. Ježíš navazuje na nejslavnější tradice izraelských dějin – pochází z Davidova kořene, je Davidovým potomkem.
Duch svatý i církev (nevěsta) touží po Ježíšově příchodu, svým voláním nabádají ty, kdo dychtí po životě, aby jej bez ohledu na to, co dokáží svými vlastními silami, čerpali od Ježíše.
Ježíš, který je zárukou pravosti svědectví celého Janova zjevení, odpovídá na volání ujištěním o svém brzkém příchodu. Dialog ze strany církve neustává, jeho hlavním obsahem zůstává prosba o Ježíšův příchod.
K evangeliu
Ve chvíli svého odchodu k Otci prosí Ježíš nejen za své učedníky, ale také za všechny následující generace věřících. Nejdůležitějším obsahem jeho modlitby je starost o jednotu učedníků. Znázorňuje ji svým sjednocením s Otcem. Zdůrazňuje, že jednota věřících umožňuje víru dalších lidí.
Zvláštní charakter Bohem darovaného života (slávu) si uvědomuje sám Ježíš. Právě tento život je pramenem jednoty všech takto obdarovaných. Ve stejném smyslu lze hovořit o obdarování Boží láskou.
Dále se Ježíš přimlouvá, aby učedníci měli podíl na jeho vítězství nad smrtí (slávě). Argumentuje odvěkou Boží láskou, kterou je On sám milován (poznán) Bohem. Díky své lásce poznali učedníci v Ježíšovi Božího vyslance. On jim naopak dává poznat Otcovo jméno, tedy vede je k lásce vůči Bohu. Tak se láska stává pojítkem nejen mezi Otcem a Synem, ale také mezi Synem a věřícími.
MEDITATIO
Ve své velekněžské modlitbě nám Ježíš dává nahlédnout do hlubin svého božsko-lidského srdce. Můžeme tam vyčíst, že Ježíš touží po spáse všech lidí a neváhá za ně položit svůj život. Z jeho strany se jedná o velký risk, protože pro ty, kdo jeho spásu nepřijmou, bude Ježíšova krev vylita nadarmo. Ježíšovo srdce však překypuje dokonalou, božskou láskou, a proto Kristus nekalkuluje, zda se jeho oběť „vyplatí“ či „nevyplatí“, ale všechny, za které jde obětovat sám sebe, svěřuje do Otcových rukou.
Stejnou touhu po spáse lidstva nacházíme po Letnicích i v srdci apoštolů a ostatních hlasatelů evangelia, kteří nelitují žádné námahy a s nasazením celého svého života přinášejí lidem Ježíšovu radostnou zvěst. Odkud pramení toto jejich odhodlání a čím to, že jejich slova nacházejí v srdcích posluchačů příznivou odezvu? Zdrojem každé opravdové apoštolské horlivosti a misijních úspěchů je nepochybně Duch svatý. On vede kroky misionářů a připravuje srdce jejich posluchačů. Jestliže nám není lhostejné, že tak velké množství lidí, za které Ježíš prolil svou krev, žije v temnotě, nezná Spasitele a směřuje k věčné smrti, prosme i my Ducha svatého, aby proměnil naše srdce a dal nám všechny dary potřebné k účinnému hlásání poselství spásy.
ORATIO
Pane Ježíši, když se srovnávám s tvou modlitbou za ty, kdo uvěří, uvědomuji si, že jsem křesťanem v podstatě jen podle jména, zatímco srdcem zůstávám ponořen do povrchních a malicherných starostí i radostí tohoto světa. Ty za nás vydáváš všechno – celý svůj život, a my jsme ke tvé oběti zcela lhostejní nebo si nanejvýš myslíme, že dostatečnou odpovědí na tvou lásku je sem tam nějaký ten dobrý skutek.
Dej mi, Pane, ve světle tvé milosti zahlédnout aspoň odlesk bezmezné lásky, která se při Poslední večeři skrývala ve tvém srdci a která – když se tvé srdce nechalo na kříži z lásky k nám probodnout kopím – se nyní až do konce časů vylévá do srdcí všech, kteří tě přijímají.
Pane Ježíši, zapal svou láskou, kterou jsi nám projevil až do krajnosti, mé vychladlé srdce a vzbuď v něm touhu pracovat a obětovat se pro spásu všech, za které jsi prolil svou krev. Vyburcuj mě z mé ospalosti, pomoz mi překonat mou lenost, dej, ať se přestanu srovnávat s ostatními křesťany a za jediné měřítko svého života i svého působení přijmu tebe, ukřižovaného a vzkříšeného Pána, abych v síle Ducha svatého mohl žít skrze tebe, s tebou a v tobě ke cti a slávě Boha Otce. „Přijď, Pane Ježíši!“
CONTEMPLATIO
Písmo svaté i svatí Otcové nás ujišťují, že Bůh si opravdu upřímně přeje spásu všech, i obrácení všech hříšníků, pokud žijí na tomto světě. Svědčí o tom především výrok sv. Pavla z prvého listu Timotejovi (2,4): „On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy.“ Apoštolova slova jsou rozhodná, bezvýhradná: Bůh chce, aby byli spaseni všichni (...).
Podívejme se na další texty, které to potvrzují. U proroka Ezechiela (33,11) Bůh prohlašuje: „Nemám zálibu v hříšníkově smrti, ale aby hříšník změnil své chování a byl živ.“ Bůh tedy nejen že nechce smrt, ale přeje život. A přísahá, abychom (jak poznamenává Tertullián) mu věřili. David říká (Žl 30[29],6): „Vždyť jeho hněv trvá chvíli, ale jeho laskavost po celý život.“ Trestá-li nás, je to pro naše hříchy, neboť vyvolávají jeho nelibost. Pokud však jde o Boží vůli, nechce naši smrt, ale život, „celý život”. Tato slova vysvětluje sv. Basil: „Co jimi míní? To, že chce, aby se všichni stali účastnými jeho života.“ Žalmista (68[67],21) totiž praví: „Náš Bůh je Bohem spásy, Hospodin, Bůh, dává uniknout smrti.“ Sv. Bellarmin to komentuje: „To je mu vlastní, to je jeho přirozenost – spasit všechny, všechny zachránit před věčnou smrtí.“
Pán zve (Mt 11,28): „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ Volá-li všechny k spáse, chce je tedy opravdu spasit. Sv. Petr v druhém listě (3,9) píše: „Nepřeje si, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání,“ a tak se spasili.
Dále Pán říká: „stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu“ (Zj 3,20). „Proč byste chtěli zemřít, izraelský dome? Obraťte se a budete žít!“ (Ez 18,31n). „Co jsem měl ještě udělat své vinici, a neudělal jsem?“ (Iz 5,4). „Kolikrát jsem chtěl tvoje děti shromáždit, jako shromažďuje kvočna svoje kuřátka pod křídla, ale nechtěli jste“ (Mt 23,37). Jak by mohl Pán říkat, že stojí u dveří našich hříšných srdcí, tolik nás vybízet k návratu do jeho náruče, vyčítavě se ptát, co by měl pro naši spásu ještě udělat, a neudělal, kdyby nás doopravdy nechtěl všechny spasit? (Alfons Maria de Liguori, Modlitba, Kostelní Vydří 1996, 60.64-65).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal” (Jan 17,24a).
Převzato z knihy: LECTIO DIVINA na každý den v roce 4 Doba velikonoční
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
