1. čtení Izaiáš 6,1-2a.3-8
2. čtení 1. list Korinťanům 15,1-11
Evangelium Lukáš 5,1-11
Dnešní evangelijní úryvek se otevírá popisem jedné velmi jednoduché ale působivé scény: Ježíš sedí na loďce Šimona Petra, učí zástupy lidí, které se shromáždily na břehu jezera, aby mu mohly naslouchat. Je pravděpodobné, že Lukáš při popisu této události myslel na její význam pro církev; na význam, který se uskutečňuje i teď mezi námi. I my dnes se zde nacházíme jako zástup seskupený kolem Ježíše na břehu jezera a nasloucháme mu, jak učí z „Petrovy bárky“, tedy zevnitř církve.
Co nám dnes Boží slovo říká? Mohli bychom to shrnout do jediného pojmu: povolání. Bůh nechce jednat sám, jako určitý typ vysoce postaveného manažera, který nikomu nedůvěřuje a nechce, aby se na jeho úkolech podílel někdo další. Bůh chce naopak zapojit lidi do díla spásy, které se jich bezprostředně dotýká; chce vědomé a aktivní spolupracovníky. Podívejme se, jak se tato důležitá skutečnost odráží a různě zobrazuje v dnešních čteních.
První čtení zachycuje povolání proroka Izaiáše, což je jeden z momentů, který bude asi neustále předmětem zkoumání a promýšlení. Ještě dříve než Hospodin svěřuje poslání svému prorokovi, zkouší ho ohněm, stejně jako se taví zlato v tavícím kelímku: v neuchopitelné záři svatosti a vznešenosti Boží se člověk vidí jako ztracený, protože sám sebe odhaluje takového, jaký ve skutečnosti je, tedy jako hříšníka. Oheň se však dotýká jeho úst a on se cítí očištěný. Je odtržený od svých pozemských myšlenek, od svých osobních úmyslů a stává se naprosto disponibilní a vydaný Bohu. Na otázku vyslovenou Božími ústy „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ teď může odpovědět s naprostou pokorou: „Zde jsem, mne pošli!“ Bůh ho žádným násilím nenutil; probudil v něm však vůli a touhu dát se do služby kvůli samotnému Bohu. To je skutečné pravé povolání: Bůh probouzí v člověku odvahu a potřebu říci mu své svobodné ano. Bůh, který volá, a člověk, který odpovídá: zde vidíme současně aktivní a pasivní povolání.
Přejděme nyní k evangeliu. Lukáš tuto událost propojil s dalšími vzpomínkami na momenty, které se pravděpodobně přihodily na jiných místech a za jiných okolností. To však nijak neubírá na váze poselství, které chce předat, jež má svou pravdivost v Duchu a ne pouze v onom kousíčku dějin, které zaznamenává.
Podívejme se na rozdílnosti: povolání se zde neodehrává v oné tajuplnosti Božího zjevení. Bůh tu přijal tvář a hlas člověka, a tímto způsobem nově volá a oslovuje lidi „v Ježíši Kristu“, tedy jakoby od člověka k člověku. Petrova reakce je však podobná reakci Izaiáše: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ Jde o znamení, že se v tomto člověku nachází něco, co odkazuje ke svatosti a moci samotného Boha. Nikdy se přesně nedovíme, co vedlo první učedníky k tomu, že s takovou rychlostí opustili své lodě a sítě, své rodiny a zaměstnání, aby následovali Ježíšovo pozvání. Lukáš nám dává poznat, že šlo o zázrak: zázračný rybolov; zdá se však, že se tato událost stala o něco později (srov. Jan 21,4–11). Tím nejskutečnějším zázrakem v té chvíli bylo asi to, co se s nimi vevnitř událo: byli to právě oni, kdo byli „chyceni“ do Boží sítě, tím klidným a neodolatelným způsobem, který můžeme vnímat u velkých Božích povolání: „Svedl jsi mě, Hospodine, a nechal jsem se svést; zdolal jsi mě a přemohl,“ zvolal Jeremiáš, když přišla jeho chvíle (Jer 20,7). I v případě apoštolů, tak jako u Izaiáše, všechno tíhne ke konečnému pozvání: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.“ Později Petr připomene tento okamžik a řekne Ježíšovi: „My jsme opustili všechno, co jsme měli, a šli jsme za tebou“ (Lk 18,28).
Nejde zde o jakékoli následování Ježíše, jako tomu bylo třeba v případě zástupů lidí, kteří šli za ním, aby mu mohli naslouchat a jíst chléb, který rozdával. Jde o následování s úmyslem být „rybáři lidí“, tedy spolupodílet se na jeho poslání, být jeho spolupracovníky, být první křesťanskou komunitou, embryem celé církve. Apoštolové jsou povolaní, aby sloužili a pomáhali volat.
Ve druhém čtení najdeme tytéž apoštoly po Velikonocích, v plném nasazení jejich rybářské aktivity. V čem vlastně spočívá jejich úkol? Co ve skutečnosti dělají? „Předávají“ poselství o tom, že „Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne.“ Svědčí o Ježíšovi svým hlásáním, a toto svědectví je jako velká síť, která se vrhá do vln, a pokaždé se tak opakuje div zázračného rybolovu: „Všude na zemi pronikl jejich hlas, až na konec světa jejich slova (Řím 10,18). „Stále rostl počet mužů i žen, kteří přijímali víru v Pána“ (Sk 5,14). Takové „ulovení“ nebylo vnímáno jako neštěstí, ale spíše jako záchrana a spása: lidé, kteří pocházeli z pohanství a dostali se k víře, měli pocit, jako by byli vytaženi z hlubokého moře stínů a zatracení a byli uvedeni do království světla (srov. Kol 1,13n). Padnout do této sítě neznamená být „oklamaní“, ale být zachránění od ztroskotání. Možná i proto se první křesťané rádi označovali jako „pisciculi“ (malé rybky vytažené z moře).
Svědectví apoštolů se chápe jako předávání, jako paradosis („Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal“); to představuje jejich druhý zásadní úkol: být zárukou toho, co se předává, být garanty tradice. Od tohoto úkolu se odvíjí role učitelského úřadu církve, která je spolu s Písmem srdcem katolického nahlížení předávání víry.
To, čemu jsme se dosud věnovali, by nám mělo pomoci lépe pochopit jednání Boží, zachytit jeho hluboký respekt k člověku, kterým je charakteristický jeho plán spásy: „Ad homines per homines“: vychází k lidem skrze lidi, a tak je činí mezi sebou solidárními i na rovině spásy.
Není možné se však zastavit jenom u toho: od pochopení musíme přejít k plánu uskutečnění evangelia. Položme si dnes zvláště tuto otázku: co znamená pro Boží lid skutečnost existence pastýřů, vůdců, tedy autority a hierarchie v církvi? Žijeme v době, v níž je systém zástupných představitelů (reprezentantů) velmi ostře diskutovaný a mnohdy popíraný. Proti němu se staví na všech úrovních života (škola, podnikání, politika) systém přímé účasti. Lidé už jsou unavení z toho, že je neustále někdo zastupuje, že za ně někdo jiný rozhoduje, aniž by si mohli sami osobně vybrat, čili aniž by mohli sami spravovat vlastní svobodu. Lidi už přestalo bavit zůstávat na rovině „podřízené menšiny“. I v životě církve by se dalo poukázat na podobnou situaci tohoto druhu. Tato krize však „katolickou vizi“ církve nerozmělňuje, ale očišťuje a obnovuje. Petr a Pavel, jako dva sloupy a základy církevní hierarchie, podali v jistém smyslu definici pastýřského úřadu v církvi. První říká, že pastýř nesmí být „dědičný pán ve svém údělu“, ale musí být „svému stádci vzorem“ (srov. 1 Petr 5,3). Pavel, když mluví v první osobě množného čísla ke křesťanům v Korintu, říká: „Ne že bychom u vás chtěli panovačně rozhodovat ve věcech víry, ale jen bychom rádi přispěli k vaší radosti“ (2 Kor 1,24).
Pokud bychom se podívali zpětně na to, jak byly postaveny vztahy mezi hierarchií a lidem před Druhým vatikánským koncilem (a částečně někdy i dnes), uvidíme, že se církev dostala do situace čistě vertikální struktury jdoucí od Krista k papeži, od papeže k biskupům, od biskupů k farářům a od farářů k lidu. Nebylo možné zde pozorovat zvlášť rozvinutou vzájemnou komunikaci a sdílení, ani mezi místními církvemi, ani mezi různými kategoriemi lidí v rámci jedné církve. Věřící neměli mnoho příležitostí se setkávat s vlastním biskupem, ani biskup s jemu svěřeným lidem; dostával se k věřícím jenom skrze faráře. Tou nejzávažnější skutečností byl však nedostatečný přímý kontakt mezi lidem a Bohem. Bylo rozšířeno přesvědčení (i když nijak teoreticky podložené), že Bůh nejedná v církvi jinak než skrze onu řadu prostředníků: papeže, biskupy a kněze. Všechny takzvané „kanály milosti“ (svátosti, Boží slovo, atd.) skrze ně procházely. Pastýři byli na základě tohoto pohledu považováni za představitele Boha před lidem a současně za představitele lidí před Bohem, a také za představitele církve u civilních představitelů moci. Laici byli vyloučeni prakticky z každé účasti na rozhodování církve. Jde o zvláštní způsob delegování úkolů a odpovědností na všech rovinách, i na rovině Boží: kněží věří, modlí se a slaví mše pro lid; lid nechává sloužit mše, nechává za sebe modlit, dává almužny a dary kléru, a toto se pokládá za správné řešení. Nesmíme to zobecňovat a přehánět, ale na druhou stranu se nedá popřít, že tomu tak mnohdy skutečně bylo.
Druhý vatikánský koncil začal postupně tento model postavený na delegování nahrazovat modelem založeným na přímé účasti. Učinil to různými způsoby a v různých oblastech: opětovně objevil roli kolegiality biskupů, místní církev, důležitost laiků a různých organismů podílejících se na životě církve (pastorační a kněžské rady, atd.). Společné přesvědčení ve všech těchto oblastech poukazuje na to, že Bůh nejedná pouze a jenom v jednom směru – od vrcholu k základům – ale i v dalších směrech a rovinách: od základů k vrcholu. Díky různorodosti charismat a služeb, které Duch Svatý přímým způsobem a svobodně v každodenním konkrétním životě církve probouzí, se rodí úžasné bohatství, které přispívá k blahu celé církve. Jestliže je ve svátostech obsaženo bohatství společného dědictví milosti (a jejich udělovatelem je hierarchie: srov. 1 Kor 4,1!), které přechází na jednotlivé věřící, v charismatech se zase ukazuje bohatství života jednotlivého věřícího člověka, které přispívá ke společnému dobru společného dědictví milosti. Hierarchii přísluší úkol rozlišovat a prokazovat pravost charismat, nikoli však vytvářet je.
V mnoha komunitách se objevuje jiný vztah mezi biskupem, kněžími a věřícími; už ne vertikální, ale triangulární (uspořádaný do trojúhelníku, kde každý vrchol je zapojen do komunikace s ostatníma dvěma). Každá z těchto tří součástí je v živém vztahu k dalším dvěma; každý dává i přijímá současně. Přesvědčení o tom, že na určité rovině jsme všichni bratři a sestry, všichni ovce a učedníci jediného Mistra, převažuje nad skutečností, že jsme na jiné rovině někteří „církví učící“ a jiní „církev učící se“. Církevní společenství nestojí na tom, že by věřící měli komunikovat a být ve společenství s farářem, farář by měl jistým způsobem komunikovat a být ve společenství s biskupem a biskup zase s papežem, ale na skutečnosti, že všichni se cítí být a jsou ve společenství se všemi ostatními. Každý v komunitě je spoluodpovědný za celou komunitu. Když církev prochází velkými problémy a zkouškami, nebo přímo pronásledováním (a kdo může zaručit, že se do takové situace také nedostaneme), pak existence nebo neexistence silného propojení mezi hierarchií a lidem je právě tím, co rozhoduje o přežití či zániku církve, jak se to prokázalo třeba na zkušenostech zemí bývalého východního bloku.
Vytrácí se nám tímto způsobem idea a samotný hierarchický úřad? Jistěže ne, ale právě naopak zde nachází svůj pravý význam. V Novém zákoně se nikde nevyskytuje slovo hierarchie. Kde bychom očekávali výskyt tohoto slova (jako např. Ef. 4,11n), tam nacházíme řecké slovo diakonia (služba, úřad): apoštolové, pastýři a učitelé jsou určeni ke službě společenství; apoštolové jsou služebníci (diakonoi) Krista a udělovatelé jeho mystérií (srov. 1 Kor 4,1).
Zdá se to být překvapující, ale je to tak: ve společenstvích, ve kterých se začíná žít a realizovat tento nový způsob přítomnosti pastýře, se jeho význam neumenšuje, ale naopak roste. Lid pociťuje větší potřebu kněžské služby; více miluje kněze a je také více připraven poslouchat vlastní pastýře. Příležitost slavit eucharistii s vlastním biskupem se pak stává skutečně událostí. Možná, že biskup nebude označovaný tituly typu „vaše ctihodná excelence“, ale jednoduše jako bratr nebo otec, a přesto bude patrná hluboká úcta a láska, které nejsou založené na hodnostech a postavení, jak je vnímá tento svět. Je přirozené, aby tomu tak bylo: v obnoveném organismu pak nová živost všech údů nesnižuje a neubírá důležitosti ani jednoho jediného člena, ale pozvedá ho, poněvadž ho podněcuje, aby ze sebe vydal více.
Pokud se tomu tak děje, napodobují pastýři Boží styl jednání s lidmi: Bůh nechtěl všechno udělat sám, přestože mohl, nechtěl, aby adresáti spásy zůstali pasivními příjemci. Učinil z nich své spolupracovníky, dal jim podíl na poslání a současně také na odpovědnosti. Kněz, který to pochopil, nechce již všechno dělat pouze sám a ve všem nahrazovat laiky, to i ve správě věcí, majetku a řízení fyzických prací. Spíše by se měl snažit odkrýt bezpočetné duchovní dary a energie, které Duch Svatý vylil na jemu svěřený lid, aby je uschopnil ke službě celého společenství, a stal se tak skutečně tím, kdo přispívá k jejich radosti.
Tento úkol nachází svůj vrchol právě ve slavení eucharistie. Když kněz, který zastupuje biskupa, proměňuje chléb a víno, vyjadřuje „památku“, kterou si celý kolem shromážděný lid připomíná události smrti a vzkříšení Ježíše Krista, a v síle Ducha Svatého, který sestupuje na dary, umožňuje, aby se tato Ježíšova památka proměnila v Ježíšovu přítomnost, a Ježíšova přítomnost, aby se proměnila v radost: „A zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat, a vaši radost vám nikdo nevezme“ (Jan 16,22).
Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA
