1. čtení 1. Mojžíšova 15,5–12.17–18
2. čtení Filipanům 3,17 – 4,1
Evangelium Lukáš 9,28b–36
LECTIO
K prvnímu čtení
Abrámova zkouška je jedním z kroků vedoucích k vyplnění Božích zaslíbení. Hospodin proto Abrámovi dodává odvahu a slibuje mu přečetné potomstvo (v. 1): jeho potomků bude jako hvězd na nebi a dostanou do vlastnictví zemi, ve které nyní přebývá jako cizinec. Abrám odpovídá obnovenou vírou -,, Uvěřil Bohu (v.6a)- a na každé Hospodinovo slovo odpovídá bezpodmínečným a naprostým souhlasem: ,.Amen." Celý jeho život je pevně zakotven v Božím slově jako na pevné skále.
Bůh tuto poslušnou víru přijímá jako dokonalou oběť a „uznal ho za spravedlivého". Tímto výrokem prohlašovali starozákonní kněží neposkvrněnost obětního zvířete. Biblický text nám tím chce říci, že svým chováním navázal Abrám správný vztah s Hospodinem, který se mu znovu představuje jako živý Bůh, bere do svých rukou Abrámovu budoucnost a připravuje pro něj nový plán (v. 7). Klíčovou roli zde mají dvě slovesa, která budou figurovat také v událostech exodu: ,vyvést" a ,,dát" (do vlastnictví).
Hospodinovo zaslíbení není nikdy prázdným slovem. Když po něm Abrám vyžaduje nějakou záruku, nabízí mu Bůh zvláštní, pro nás poněkud těžko přijatelnou formu přísahy. Projít mezi rozpůlenými zvířaty znamenalo, že pokud obě smluvní strany věrně nedostojí svým závazkům, přivolávají na sebe osud těchto zvířat. Stojí za povšimnutí, jak byl tento obřad proveden. Bůh přikazuje Abrámovi, aby připravil všechno potřebné, sesílá na něj ale hluboký spánek (tardémah) a sám- v zářivé i temné podobě současně - prochází mezi rozpůlenými zvířaty, čímž vztahuje zmíněné zlořečení na sebe. Touto slavnou a neodvolatelnou přísahou vnáší Bůh do Abrámova osobního života i do života jeho potomstva příslib nezrušitelné věrnosti, která nevyžaduje adekvátní odpověď ze strany člověka.
Hospodin proto může říci Abrámovi i všem ostatním lidem: Neboj se, já jsem tvůj štít (v. 1) a nabídnout budoucnost, která nekonečně přesahuje obzor lidských nadějí (v. 5.18-21).
Ke druhému čtení
Pavel vyzývá křesťany ve Filipech, aby nedůvěřovali těm, kdo u nich chtějí znovu zavádět židovské zvyky a vedou je k tomu, aby kladli svou chloubu a důvěru „do těla“ – to znamená do čistě lidských obyčejů (3,1-4). Za příklad jim Pavel dává sám sebe a vysvětluje jim, pro co se vlastně přijetím víry rozhodl (v. 5-14).
Mnozí chtějí Filipany odvést od víry v ukřižovaného Krista a nahradit ji obřízkou, dalšími vnějšími úkony nebo nějakými zvláštními pokrmy. Středem toho všeho je břicho, takže by se tím neměl nikdo vychloubat, ale spíše se za to stydět (v. 19). Pavel proto vyzývá Filipany, aby pozdvihli svůj duchovní zrak k pravé víře a k pravým touhám svého srdce: naší pravou vlastí není země, ale nebe, kde přebývá Bůh, náš Otec. Odtud také očekáváme slavný příchod našeho Spasitele.
V úvodu tohoto listu představil Pavel křesťanský život na základě přirovnání k namáhavému běžeckému závodu (2,16; 3,12-14). Tento obraz zároveň vystihuje očekávání a vřelou touhu po dosažení cíle. S odvoláním na kristologický hymnus ze 2. kapitoly svého listu nabízí apoštol nový pohled na poslední věci člověka. Pravým obzorem křesťanského života je toto: Ježíš Kristus je Pán a jemu je všechno podřízeno. Proto stojí za to zůstat pevní v Pánu. Právě věrnost společenství věřících je podle sv. Pavla znamením vítězného dosažení cíle.
K evangeliu
U svatého Lukáše -stejně jako u ostatních synoptických evangelií - navazuje Ježíšovo proměnění na předchozí události (v. 18-27). Lukáš však jednotlivé detaily Ježíšova proměnění ukazuje ve zvláštní perspektivě, aby lépe podtrhl jejich význam. Ježíš vystupuje se třemi ze svých učedníků na horu, ,pomodlit se" (v. 28). Také předchozí události se odehrávaly v ovzduší modlitby. Ježíš byl „o samotě“ se svými učedníky, a když se přestal modlit, zkoumal své učedníky, nakolik poznali jeho pravou identitu, a pak se je snažil poučit o tom, co ho čeká. Nyní- opět v atmosféře modlitby - nabízí třem z nich výjimečný důkaz těchto svých slov.
Rozmluva s Otcem Ježíše mění a on najednou vypadá „jinak". Jeho zářivě bílé šaty prozrazují, že Ježíš je oním zaslíbeným a očekávaným Synem člověka.
Pravost této události dosvědčují Mojžíš a Eliáš – hlavní představitelé Zákona a Proroků -, kteří s Ježíšem hovoří o jeho smrti (doslova exodu). Ježíš je povolán, aby stejně jako tyto dvě velké osobnosti, které přinesly lidstvu Boží zjevení, ,prošel exodem" a otevřel lidstvu bránu nejzazší hranice pozemského života – smrti.
Učedníky přemáhá spánek, stejně jako tomu bude v Getsemanech. Tato únava dosvědčuje, že člověk není s to unést tíhu božství, ať už se zjevuje skrze slávu nebo skrze utrpení.
Oblak, který pak zastiňuje všechny přítomné, ukazuje, že Ježíš dovršuje dějiny i bohoslužbu starozákonního Izraele. On sám je nyní stánkem setkávání, kde se Bůh setkává s člověkem.
Boží hlas z oblaku prohlašuje, že Ježíš je vyvolený Syn. Je to titul Hospodinova Služebníka (Iz 42,1), který židovská apokalyptická literatura z doby Ježíšovy přisuzovala Synu člověka. Bůh Otec tím osobně dosvědčuje Kristovu identitu i jeho poslání a přikazuje nám, abychom Krista poslouchali.
Když toto vidění končí, zůstává na hoře jen Ježíš se svými učedníky. Jejich další putování se odehrává ve znamení víry - té víry, která se rodí z ochoty naslouchat a poslouchat (Řím 10,17) a prověřuje se věrností v následování.
MEDITATIO
Boží slovo dnes obrací náš zrak k cíli našeho lidského putování. Naše pravá vlast je v nebi. K ní máme obrátit své srdce, k ní máme nasměrovat své kroky a pro ni se máme každodenně rozhodovat.
Pán nás denně vyvádí z našich falešných jistot, v nichž bezvýsledně hledáme svůj klid a spokojenost. Stejně jako Abrámovi a izraelskému národu říká dnes Bůh i nám:, Vyvedu tě, dám ti do vlastnictví.“
Také nám slibuje, ze bohatě odmění naši viru. Musíme ale žit v neustálém exodu - v nikdy nekončícím dobrodružství, které od nás vyžaduje, abychom se dennodenně dokázali odpoutávat a vzdalovat od všeho, co nás odvádí od Pána, abychom věrně kráčeli v jeho povolání a už nyní okoušeli závdavek toho, co nám Bůh slíbil.
Kristus přichází, aby nám otevřel cestu, a dnes nám na své tváři, která se proměnila mocí modlitby, dává zahlédnout cíl a dovršení této pouti. Skrze krev svého Syna nás Bůh přijal za své děti, a naším úkolem je den co den dorůstat do toho, čím jsme, Máme proto naslouchat jeho Slovu, poslouchat jeho hlas a často se zastavit v modlitbě, abychom neustále přebývali v životodárném spojení s Pánem. V jeho světle spatříme světlo. S upřímným srdcem se proto odevzdejme do jeho vedení. On zná cestu, která vede k životu, a nedovolí, abychom na ní zemdleli. S ním dojdeme skrze tento stále se obnovující exodus až do věčného Jeruzaléma - pravé vlasti každého člověka - a z Boží milosti budeme přijati do společenství lásky Nejsvětější Trojice.
ORATIO
Kriste, věrný obraze vznešené Otcovy slávy, kráso ozářená živým plamenem Ducha svatého, světlo ze světla, pravá tváři lásky, dopřej nám, abychom s tebou mohli vystoupit na posvátnou horu modlitby. Dali jsme se svést jasem tvé tváře a byli bychom rádi, kdyby toto naše setkání s tebou na hoře slávy nikdy neskončilo. Když si ale vzpomeneme, že k plnosti světla dojdeme jedině skrze křest utrpení a skrze oběť úplného sebedarování, vkrádá se do našeho srdce hrozný strach.
Hora modlitby je ve skutečnosti velice strmá a jejího vrcholu dosáhneme pouze za předpokladu, že půjdeme přes Kalvárii. My se na to necítíme a rádi bychom se z toho nějak vykroutili. Proto nám na okamžik znovu zjevuješ jas své tváře - v tomto novem světle vidíme i kříž a přestáváme se bát.
CONTEMPLATIO
Tvé proměnění, Kriste, vrhá jasné světlo na náš každodenní život a vede nás, abychom svou pozornost zaměřili na svůj věčny úděl, o němž tato událost hovoří.
Na hoře Tábor zjevuješ, Kriste, na malý okamžik jas svého božství a ukazuješ se svědkům, které sis vyvolil, takový, jaký jsi ve skutečnosti - jako Boží Syn, , výblesk Otcovy slávy a výrazná podoba jeho podstaty". Ukazuješ nám, že jsi pro naši spásu přijal a svou obětí nezrušitelné lásky vykoupil naši pomíjivou lidskou přirozenost, aby mohla mít účast na plnosti života a na ,údělu svatých ve světle".
Tělo, které se před užaslýma očima tvých učedníků proměňuje, je tvé tělo, Kriste, náš bratře, a zároveň i naše tělo, vždyť i ono má byt oslaveno. Světlo, které obklopuje tvé tělo, bude i naším dědictvím a naším jasem. Jsme povoláni k téže slávě, protože ,máme účast na Boží přirozenosti".
Zhostíme-li se čestně svého křesťanského povolání, čeká nás nesrovnatelně vznešenější úděl (Pavel VI., Proslov před modlitbou Anděl Páně, 6. srpna 1978).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
.Hospodin je mé světlo a má spása" (Žl 27,1)
Převzato z knihy: LECTIO DIVINA (03)
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
