1. čtení: Izaiáš 62,1-5
2. čtení: 1. list Korinťanům 12,4-11
Evangelium: Jan 2,1-12
O slavnosti Zjevení Páně nerozdělená církev společně slavila to, jak se Ježíš zjevil mudrcům, tedy národům, Ježíšovo zjevení lidu Izraele při křtu v Jordánu a také Ježíšovo zjevení učedníkům na svatbě v Káně Galilejské. V tomto roce nám liturgie předkládá k meditaci daná tři tajemství jak o slavnosti Zjevení Páně, tak o dvou následujících nedělích. Z uvedeného důvodu se ještě předtím, než začneme průběžnou četbu Lukášova evangelia, zastavíme nad jednou epizodou, jak nám ji popisuje Janovo evangelium. Jedná se o „počátek znamení, která Ježíš učinil“ (Jan 2,11) při události v Káně Galilejské.
Podle Janova evangelia, což je jiné evangelium než ta synoptická, Ježíšovo veřejné působení začíná znamením, které při povrchní četbě může člověku připadat poněkud podivné. V Káně, zapadlém městečku v Galileji, se slaví svatba. Taková svatba podle dobových zvyklostí obvykle trvala několik dní. Nuže tedy na této svatbě byla přítomna Ježíšova matka a jeho učedníci. Kdo se však vlastně ženil a vdával? Proč se o těch lidech nedozvídáme zhola nic? Proč do děje nezasahují? – Dané a podivné mlčení je pro nás výzvou, abychom usilovali o hlubší porozumění uvedenému vyprávění. Musíme se snažit rozluštit pravé poselství, jež k nám promlouvá symbolickou řečí.
Nuže tedy v průběh slavení tohoto sňatku najednou dojde k tomu, že se nedostává vína, což ohrožuje radost těch, kdo danou událost slaví. Ježíšova matka se obrací na svého Syna a říká mu: „Už nemají víno“ (Jan 2,3). Nepožaduje nic, nenařizuje Synovi, co by měl vykonat. Prostě a jednoduše mu popisuje situaci, přičemž plně respektuje jeho svobodu a ponechává volný prostor jeho iniciativě. Ježíš reaguje na první pohled poněkud stroze, dokonce se zdá, jako by nezohledňoval svůj příbuzenský svazek s matkou. Oslovuje ji jako „ženu“, jako kdyby se jednalo o někoho neznámého. Navíc si od matky zachovává odstup, když jí říká: „Co mi chceš, ženo?“ (Jan 2,4). Zmíněná slova však nabývají poněkud odlišné zabarvení pro toho, kdo si uvědomuje, že v okamžiku započetí svého veřejného působení Ježíš opustil domov i svou matku, aby spolu se svými učedníky vytvořil novou rodinu (srov. Mk 3,20–21; 31–35)…
Následně Ježíš dodává: „Ještě nepřišla má hodina“ (Jan 2,4). Je to záhadný výrok, který představuje předjímku jiné doby, jež nastane, tedy Ježíšovy „hodiny“ (srov. Jan 12,23; 13,1; 17,1), totiž té, v níž prostřednictvím své smrti a svého vzkříšení dojde ke slavení definitivní svatby mezi Ježíšem jako Ženichem na jedné straně a celým lidstvem na straně druhé. Ode dne svatby v Káně počíná Ježíš kráčet směrem k této hodině a tak dává svému putování zcela zvláštní ráz. Jeho matka pak říká služebníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,4). Tím prokazuje bezvýhradnou poslušnost vůči svému Synu, když i po druhých požaduje, aby Synovo slovo přijímali a uváděli do života. A hned na to dojde k tomu, že voda obsažená v několika amforách kvůli rituálnímu očišťování se proměňuje ve vynikající víno. To umožňuje pokračování slavnosti, která je znamením doby snoubenectví mezi Ježíšem a jeho komunitou, ta je také jeho nevěstou (srov. 2 Kor 11,2; Ef 5,31–33). Stojíme před proroctvím Ježíšovy svatby s celým lidstvem… Z uvedeného důvodu evangelista komentuje toto první Ježíšovo znamení následovně: „Tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili“ (Jan 2,11). Pravá svatba, která se tu slaví, je mezi Ježíšem a jeho církví, přičemž nadbytek kvalitního vína odkazuje na Boží království a na mesiášské svatební veselí (srov. Iz 25,6). Jistě není náhodné, že hned po této události se Jan Křtitel bude moci definovat jako přítel Ženicha (srov. Jan 3,29), který již přišel. Dokonce lze říci, že při naslouchání hlasu Ženicha, jenž hovoří ke své nevěstě, tedy ke komunitě učedníků, z nichž mnozí přešli od Jana Křtitele k Ježíšovi, zakouší Jan Křtitel nevýslovnou radost.
Ježíš je Ženich mesiášských dob, který přišel slavit svůj sňatek se svou komunitou, s těmi, kdo k němu přilnuli celým svým životem a kdo usilují o to, aby jako komunita byli nevěstou, kterou Hospodin stále hledá a miluje. Vyvstává ale otázka: My křesťané máme ještě povědomí o tom, že jsme Kristovou komunitou-nevěstou? Chápeme ještě, že každou neděli jsme při eucharistické liturgii zváni k tomu, abychom slavili naši věčnou smlouvu s Pánem, když přijímáme vynikající a překypující víno Božího království a zároveň očekáváme jeho příchod ve slávě (srov. Zj 22,17–20)?
Převzato z knihy: Hlásej slovo - C
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
