Budeme s ním kralovat navěky (23. neděle v mezidobí C)

LECTIO

K prvnímu čtení
Liturgie nám dnes předkládá poslední část Šalamounovy modlitby, v níž prosí Boha o moudrost (Mdr 9). Je to modlitba nesrovnatelné hodnoty, jedna z nejkrásnějších v Písmu, jak pro svůj duchovní obsah, tak pro stylistickou formu, i když po prvním přečtení se může jevit jako příliš střízlivá. Skrze tuto modlitbu vstupujeme do Božího milosrdenství.

Poslední poučení knihy Moudrosti je právě o modlitbě. Tak jako Moudrost byla s Bohem od počátku stvoření, stejně je i s člověkem, aby „svatě a spravedlivě řídil svět“ (v. 9,3). Lidský život je v podstatě vztah člověka k Moudrosti, aby od ní dostal světlo k moudrému spravování světa. V tomto smyslu je modlitba podstatou lidského života. Lidský život je posvátnou knihou viděn jako úžasný vztah s Moudrostí, vyjádřený modlitbou: „Dej mi moudrost“ (9, 4). Je to však tajemný vztah, založený na zkušenosti vlastní křehkosti a hříšnosti, je proto prožívaný jako přijímání lásky a světla. Vzhledem k dílu, k němuž nás Bůh povolává, je jakákoli lidská dokonalost nedostatečná: „Bez tvé moudrosti by nestál za nic“ (9,6). Pouze dar Moudrosti nám umožňuje kontemplovat nádheru stvoření.

Bohatství této modlitby je úžasné, okouzluje nás šíří a nádherou Božích zaslíbení a lidských nadějí. Začíná vzýváním Boha: „Bože otců a milosrdný Pane“ (9,1). Vzývá osobního Boha, který je neustále přítomen, vždyť uzavřel smlouvu s celým lidstvem. Odkazuje na lásku a dobrotu, které Bůh vůči izraelskému národu neustále projevoval. Ukazuje, že základem modlitby je živá zkušenost Božího milosrdenství.

Člověk pro svoji slabost a křehkost nemůže poznat Boží úmysly (v. 13-19). Jak by mohl poznat Boží přání? „Kdo poznal tvou vůli?“ (v. 17), říká kniha Moudrosti. Člověk však tuší, že Bůh mu bude nablízku se svou milostí. Zakusil, že ho Bůh stále osvěcoval a vedl svou Moudrostí. Ví, že „lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili“ (v. 18). Bůh nám chce pomáhat i dnes. Proto ho neustále žádejme o dar Boží moudrosti: „Sešli ji ze svatých nebes“ (9,10).
Víme, že tato modlitba je účinná. Boží odpověď je jistá: je to příchod Slova do lůna Panny Marie. Moudrost se vtělila do Ježíšovy osoby. Přijala lidskou podobu. Vstoupila do našich dějin a učí nás vzdávat se všeho, abychom patřili jen Bohu. Ježíš je osvěcující Moudrost, která nám byla dána shůry. Jeho evangelium nám ukazuje marnost světa a nedostupnou přesažnost jediné Skutečnosti, na níž záleží – Boha.

Ke druhému čtení
Pavel ve svém listu vychovává bratra Filemona, aby se zřekl svého otroka. Činí tak s obdivuhodnou diskrétností, taktem, a s hlubokou křesťanskou moudrostí. Mohl by mu přikázat, aby mu Onezima přenechal. Ten totiž uprchnul od svého pána poté, co ho okradl. Pavel však zná Filemonovu velkodušnost, proto považuje za účelnější apelovat na jeho lásku.
Pavel, „stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše“ (v. 9), by si jistě mohl Onezima vzít k sobě. Ne jako otroka, ale „k službě evangeliu“ (srov. v. 13), jako služebníka Kristova. Posílá ho však zpět k Filemonovi. Nechává na něm, zda si ho ponechá, nebo ho pošle Pavlovi nazpět. Pavel tedy Onezima vysvobozuje z otroctví, ale žádá mimo to na Filemonovi ještě něco mnohem cennějšího, vyzývá ho k radikálnějšímu způsobu vyvlastnění: má přijmout Onezima ne jako otroka, ale jako „drahého bratra“, jehož má milovat před Pánem (srov. v. 16). Onezimos se skrze Pavlovu lásku stává pro Filemona člověkem jemu rovným, dostává život, protože obdržel nezničitelný poklad. Filemon má tedy znovu mít Onezima, ne však za účelem časově omezeného zisku, na čas, ale „aby ho dostal nazpátek navždycky“ (srov. v. 15).

K evangeliu
Evangelijní úryvek obsahuje dvě podobenství (v. 28-30 a 31n) a tři výroky, patřící k pokladu křesťanské moudrosti (v. 26.27.33). Ježíš nás v evangeliu učí všechno opouštět, všeho se vzdávat a zbavovat, abychom byli konečně svobodní k následování Ježíše a mohli se ponořit do oceánu Lásky. Dar moudrosti je totiž darem následování Ježíše. Nikoho jiného. Podobenství nás učí, že moudrost křesťana znamená jít k Ježíši a vzdát se všeho: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry, sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem“ (v. 25). To je požadavek následování Ježíše.

Ježíš je Syn Boží, a proto požaduje „celé srdce a všechny síly“. Nic nesmí odporovat jeho lásce. Ježíš chce být milován, protože je  jedinečnou láskou, jediným bohatstvím, které naplňuje srdce. „Kdo se nezřekne všeho“ (v. 33), nemůže předstírat, že je jeho učedníkem. „Všechno“ neznamená jen hmotné věci, ale také vztahy k druhým, včetně nejbližších lidí. Je zde v podstatě vyjádřena celá křesťanská moudrost: osvobodit se od všeho, co nás vzdaluje nebo odděluje od Boha, abychom mohli prožívat naše povolání – být učedníky.

Podobenství nás učí, že k následování Ježíše je třeba mít prozíravost lidí tohoto světa. Kdo se chystá stavět dům, dříve než začne, ptá se, zda na to má. Stejně tak král, než se dá do boje, si dobře propočítá, zda se s prostředky, jež má k dispozici, může střetnout s nepřítelem. Ježíš vyvozuje z těchto příkladů následující závěr: „Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem“ (v. 33). Následování Ježíše není nic jednoduchého. Je dobré se napřed vážně zamyslet, zda jsme schopni se všeho vzdát, abychom mohli postavit dům; zda jsme ochotni bojovat pouze pomocí Boží moudrosti a vzdát se vlastní chytrosti. Ježíš žádá, abychom tuto rozvahu učinili v tichu.
Musíme se ptát, zda jsem připraveni opustit opravdu všechno a následně s odvahou očekávat veškerou sílu pouze od Boha. Zda jsme schopni svěřit mu celý náš život, aby s ním mohl nakládat. Opustit neznamená utéct na poušť, ale jednoduše uvolnit prsty, v nichž svíráme něco, co považujeme za své vlastnictví, a vše nabídnout Pánu.

MEDITATIO
Texty této neděle nás staví před stejné téma: odevzdání se Bohu. Často se ptáme, kdo může znát Boží vůli? Nebo jak můžeme vědět, co od nás Bůh chce? Dnešní čtení nám říkají, že jedině když dojdeme moudrosti, můžeme poznat Boží úmysly. Abychom však došli moudrosti, musíme se všeho vzdát a následovat Ježíše. Moudrost, jíž nás Pán učí, znamená následovat Ježíše. Nic víc. Je třeba se osvobodit a  vzdát se všeho, o čem jsme se domnívali, že to vlastníme, všechno prodat, nenosit s sebou peníze, nemít ani kámen, na nějž bychom hlavu složili, neuzavírat se do rodinných pout: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,26).
Učedníkovou jistotou je jít za Ježíšem a nic nemít. Pravá moudrost spočívá v tom, že se zbavíme zátěže, která nám brání kráčet za Ježíšem. Pojmeme-li to pozitivně, znamená to nést jedinou zátěž: Ježíšův kříž. A tíha kříže je tíha jeho lásky. Nejedná se o počty kamenů na stavbu domu nebo o počty vojáků potřebných k bitvě. Pánův úmysl je jiný. Být učedníkem znamená nedávat kromě Ježíšovy lásky ničemu přednost. Dávat přednost stále a jen Pánovi, denně se pro něho znovu a znovu rozhodovat a svěřovat mu vlastní život. Dar moudrosti, který máme na Pánu stále znovu žádat, nám umožňuje úplně a svobodně se odevzdat této lásce. Kdo je obklopen touto láskou, nemá strach z ničeho, co přichází od Boha. Láska zahání strach. Nemáme se čeho bát.

ORATIO
Můj Pane, měli pravdu světci, kteří tvrdili, že pochopili, proč tě tak málo lidí následovalo: žádáš příliš! Následovat tě je těžké také proto, že je těžké pochopit tvoji filosofii: Chceme tě následovat, a ty mluvíš o nesení kříže; abychom získali, musíme se všeho vzdát; chceme-li stavět, je třeba se všeho zbavit. A to nepočítáme zpochybňování našich nejdražších citů.
Odpusť mi, Pane, ale dnes mi činí obtíže chápat tolik náročných požadavků. I jiní, a je jich mnoho, jsou ve vážném pokušení ti říci: „Žádáš-li tolik, najdu si jiného mistra, chápavějšího, lidštějšího, který má raději život“, tento život, jedinečný, který jsme dostali a chceme si ho užít. Pane, ty také vidíš, kolik dospělých i mladých tě opouští, často proto, že nechápou tvoji přísnost. I pastýři jsou znepokojení, zklamaní a kladou si vážné otázky…

Odpusť mi tento výlev! Dej mi svoji moudrost, abych mohl věci vidět, jak je vidíš ty, aby nikdy nic nezpochybňovalo mé vyznání víry: Ty jediný máš slova věčného života! Dej mi svou moudrost, abych tě mohl pochopit, lépe o tobě svědčit a se stále větší odvahou mohl také říkat tato náročná slova. Upevni mé ubohé srdce, aby se před křížem nechvělo. Ani před tvým křížem, ani před mým, ani před křížem mých bližních. Ano, Pane: „Ty jediný máš slova věčného života!“

CONTEMPLATIO
Kříž je brána k tajemstvím; skrze tuto bránu vstupuje rozum, aby poznal nebeská tajemství. Poznání kříže je ukryto v utrpení kříže; a podle míry účasti na tomto utrpení zakoušíme, co je to kříž, podle apoštolových slov: „Jako se na nás ze všech stran valí Kristovo utrpení, tak se nám také skrze Krista dostává  všestranné útěchy“ (2 Kor 1,5).  Útěcha je v kontemplaci, která je vysvětlována jako nazírání duše. Nazírání dává zrod útěše. Není možné, aby naše duše přinášela ovoce Ducha, neodumřelo-li naše srdce světu.

Vítězíš-li, zakoušej v nitru Kristovo utrpení, abys byl hoden zakoušet také jeho slávu; pokud totiž trpíš spolu s ním, spolu s ním budeš také oslaven. Pokud tělo kvůli Kristu netrpí, rozum není s Ježíšem oslaven. Oslavení přichází ve stejném okamžiku, kdy je sláva pošlapávána; a tak budeš oslaven v těle a zároveň v duši (Izák z Ninive, Pokorná naděje I, 79).

ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
Ztratím-li život pro Ježíše, budu s ním kralovat na věky.

Převzato  z knihy: LECTIO  DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA