1. čtení: Kazatel 1,2; 2,21-23
2. čtení: list Kolosanům 3,1-5.9-11
Evangelium: Lukáš 12,13-21
LECTIO
K prvnímu čtení
Marnost (v hebrejštině hevel) je typický výraz Kazatele. Používá ho na začátku knihy a opakuje ho v prvním verši pětkrát hned za nadpisem (v. 2). Výraz se vyskytuje ve Starém zákoně sedmdesát třikrát, z toho třicet osmkrát (tedy více než polovina) ve spise tohoto pisatele, který žil asi dvě stě let před Kristem. Původně toto slovo znamená „závan větru“ nebo „výpar“, v přeneseném smyslu znamená „nejistou a prchavou skutečnost“. Říká-li se o něčem, že je to „marnost“, znamená to něco mlhavého, pomíjejícího a prchavého. Tradice ten výraz znala: „Člověk trvá jen co dech“, říká např. Žl 39[38],6; srov. také Žl 62[61],10;144[143],4; ale Kazatel z něj dělá refrén svých úvah o člověku, o jeho skutcích a o věcech vůbec: „Všechno je marnost“ (1,2); „Všechna díla, která se dějí pod sluncem, a hle – všechno je marnost“ (1,14); „Kdo ví, co je dobré pro život člověka, pro těch pár dní jeho prchavého života, který prožívá jako stín?“ (6,12). Někdo mnoho pracoval, z bohatství si učinil modlu, „a nakonec to dá do vlastnictví jinému, kdo na tom nepracoval“ (2,21), zde „marnost“ znamená prázdnotu, klam a podvod, stejně jako v případě, kdy se tohoto pojmu používá pro falešné bohy. Tento text je obsažen v prvním čtení a připravuje cestu evangeliu; dané téma je však rozvinuto i jinde (srov. 2,17.19.26; 4,7.8; 5,9; 6,2). Tato úvaha činí aktuálnější hledání opravdových hodnot.
K druhému čtení
Všimněme si tří momentů našeho spojení s Ježíšem: „vzkříšeni s Kristem“, „život s Kristem skrytý v Bohu“, „ukážete se s ním“. Křest nám dává účast na Kristově vzkříšení, umožňuje zemřít hříchu, a mít podíl na pokorném a skrytém Kristově životě, a konečně dává účast na jeho oslavení, „ukážeme se s ním ve slávě“. Během tohoto života rozvíjíme první dva momenty: umírání tomu, „co je na zemi“, špatným návykům pocházejícím ze zkažené lidské přirozenosti (v. 5), a hledání „toho, co pochází shůry“, čímž se křesťan neustále obnovuje a stává se živým „obrazem“ víc a víc se podobajícím Otci, u něhož je vzkříšený Pán (v. 1.10).
Všimněme si především dvou věcí, jichž se máme vyvarovat. První je vzájemné obelhávání. Pro tento způsob jednání už není důvod: ostatní už nejsou cizinci, jako jimi byli pro Židy Řekové a pro Řeky barbaři, ale v síle křtu se stali bratry, v nichž je přítomen Kristus jako „všecko ve všem“ (v. 11). Křesťané mají v bratrských vztazích pěstovat upřímnost a věrnost. Druhá věc je „chamtivost, která je modloslužbou“ (v. 5). Toto napomenutí spojuje tento úryvek se dvěma dalšími čteními.
K evangeliu
Jeden člověk Ježíše požádal: „Řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví“ (v. 13). Jiná žena ho žádala o zastání u sestry: „Řekni jí přece, ať mi pomůže“ (Lk 10,40). Dva různé kontexty, ale podobná žádost. V obou případech Ježíš odmítá dělat prostředníka. Využívá však situaci, aby muži i ženě dal lekci, týkající se v podstatě stejné obavy, která může nabývat různých forem: „Co padlo do trní, to jsou ti, kdo ho vyslechnou, ale pak jdou a dusí ho starostmi, bohatstvím a požitky, takže nedozrají k užitku“ (Lk 8,14). Tím trnitým keřem ostružiníku, který se snaží zadusit život člověka, je chamtivost, touha vlastnit. Ježíš ukazuje důvod, proč se chovat jinak – „protože život člověka není zajištěn tím, co má“ (srov. Lk 12,15). Vysvětluje to podobenstvím, v němž je tomu, kdo dosáhl hojnosti a plánuje, jak si jí bude užívat – „Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj“ (v. 19) – ,náhle život s krutými důsledky vzat: „Blázne, … čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (v. 20). Opakuje se Kazatelem předestřená smutná situace: „někdo pracuje … a nakonec to dá do vlastnictví jinému, kdo na tom nepracoval. I to je marnost a velké zlo“ (Kaz 2,21).
Majetek i život, v němž ho můžeme získat a užívat si ho, jsou obojí „dar Boží“ (Kaz 5,17n). Ten člověk skládal účty sám před sebou, ne „před Bohem“. Zapomněl na Pána života a uzavřel se v hojnosti svého majetku. Jak se však ukázalo, ta mu nezaručí život, který má ve svých rukou Bůh. Pouze on je skálou, o níž se lze opřít. Bůh také stanovil podmínky, jak bohatství používat: kdo bohatne „před Bohem“, si jich je vědom, kdo hromadí poklady sám „pro sebe“ (12,21), si jich nevšímá.
„Bohatý člověk“ (v. 16) v tomto podobenství zapomíná na vertikální rozměr života. V Lk 16 jsou další dvě podobenství, která ukazují horizontální rozměr bohatství: někdo ho užívá pro bližní, jiný si ho užívá sám a na chudé nehledí. Bohatý člověk měl chytrého správce, který se zajistil pro případ ztráty zaměstnání tím, že odpouštěl část dluhů dlužníkům svého pána. Příklad ukazuje, že když používáme bohatství pro dobro druhých, zajišťujeme si tím šťastnou budoucnost u Boha. Jiný „bohatý člověk“ je poživačník, který si nevšímá ubohého Lazara u vrat svého domu, a na onom světě žádá, aby Lazar přešel k němu a osvěžil mu jazyk!
MEDITATIO
V prvním čtení a v evangeliu se podíváme na dvě poselství, která osvětlují naši existenci. První je o marnosti bohatství tohoto světa a lidských skutků vůbec, a to i v případě, když je vykonáme „moudře, rozvážně a úspěšně“ (Kaz 2,21). Neprodlouží život tomu, kdo je vykonal, a samy jsou odsouzeny k zániku. Archeologie s námahou objevuje kdysi slavná města a civilizace, po nichž nezbyla ani stopa. Velké přírodní katastrofy ukazují křehkost zdánlivě nezničitelných uměleckých děl a památek. Stejně jako byla zasažena bronzová socha do hliněných nohou (Dan 2,31-34), tak nečekaná nemoc rozbíjí na kusy plány člověka či rodiny. Někdy stačí nepředvídatelná okolnost a sny se mění v dým, velká finanční investice je zmařena. Mnozí v určitém věku zakoušejí v nejrůznějších činnostech – včetně pastorační služby – hluboký pocit zbytečnosti a frustrace, přestože se do nich pouštěli s velkým nadšením. A to se stává ještě předtím, než přijdou „zlé doby“ stáří, o nichž se říkává: „Nemám je rád“ (Kaz 12,1).
Pojem marnost může tedy jako temný mrak procházet našimi životními zkušenostmi. Tato úvaha je dvojznačná. Může dát vznik depresím a vzít chuť k jakémukoli snažení. Může však také vést k „moudrosti srdce“ (Žl 90[89],12), proto se právem vyskytuje jako refrén v mudroslovné knize Kazatel. Ovšem pod podmínkou, že ho vnímáme do hloubky, v níž se nachází klíč k úvaze: „Závěrem všeho slyš toto: boj se Boha a zachovávej jeho přikázání, to je úkol každého člověka“ (Kaz 12,13). Druhé poselství nám přináší evangelium: člověk nemá být „blázen“ jako onen zbohatlý rolník. Zapomněl, že život závisí na Bohu (srov. Lk 12,20), a neočekával v bdělosti svého pána „s přepásanými bedry a hořícími lampami“ (srov. 12,35). Naším nebezpečím v současné konzumní společnosti je „hromadit poklady pro sebe“ s očima obrácenýma na pozemské bohatství. Stvořitel není proti zemi, již svěřil člověku, „aby ji obdělával“ (Gn 2,15). Jejím pánem však zůstává Bůh, který člověka ustavil za věrného a moudrého správce, schopného rozmnožit hřivny. Vztah k Bohu a jednání podle jeho zákonů dává pozitivní smysl pozemským skutečnostem, přestože jsou pomíjivé, a z práce činí nástroj, jímž lze dosáhnout štěstí: „Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá“ (Lk 12,43). Člověk není odsouzen k marnosti a chudobě, ale je povolán být „bohatý před Bohem“ (12,21). To neznamená hromadit bohatství před očima „vzdáleného“ a netečného Boha, nýbrž obstarat si tolik, kolik je potřeba k životu, a hledat především Boží království a jeho spravedlnost, důvěřovat Prozřetelnosti a otevřít srdce solidaritě (srov. 12,29-34).
ORATIO
Vztáhněme předchozí úvahy na sebe a chvalme Otce za světlo, které nám v životě dává. Děkujme mu, že nám dopřál, abychom pochopili pozitivní smysl, který životu dal. Prosme za odpuštění, pokud jsme trávili čas téměř výhradně hromaděním bohatství pro sebe, „bez bázně Boží“, pokud jsme si svůj život uspořádali tak, jako by Bůh neexistoval a jeho láska k nám nikdy nepromlouvala. Je-li tomu tak, prosme o dar obrácení a změny smýšlení.
Žádejme pokorně o „moudrost srdce“, která nám ukáže relativnost lidských záležitostí a zároveň jejich důležitost, nakolik skrze ně se buduje náš vztah k Bohu. Vyprosme si milost „nového humanismu“, k němuž patří moudrost zodpovědně spravovat pozemské skutečnosti podle Božího zákona k užitku našemu i bližních (srov. GS 31.55).
CONTEMPLATIO
První čtení a evangelium nám poskytují nejen podněty k meditaci a k modlitbě, ale také k tomu, abychom viděli Boží věci v širším záběru.
Drama „marnosti“ spočívá v tom, že věci jsou krásné a dobré, přitažlivé pro lidské oko i srdce. Až následně člověk zakouší jejich klamnost. O tomto procesu mluví autor knihy Moudrosti. Je mu jasný základní princip: „Neboť z velikosti a krásy tvorstva srovnáním lze poznat jejich stvořitele“ (13,5). Lidé však trpí krátkozrakostí – „nemohli poznat toho, kdo je“ – a živly či nebeská tělesa „…uchváceni jejich krásou je považovali za bohy“. Proto výtka: „Byli zajisté pošetilí…“ (13,1.3.6.7). Jestliže se lidský duch „povznese z poroby věcí“ (GS 57), může snadno přejít od jejich obdivování ke kontemplaci Stvořitele: „Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí – , to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil“ (Řím 1,20).
Bůh Stvořitel je tentýž Bůh Spasitel, který nám poslal svého Syna. Když dnešní evangelium prohloubíme ve světle předcházejících a následujících veršů a následující 16. kapitoly, Ježíš nám postupně otevře oči k širšímu horizontu, který nás uvede do Boží představy o člověku a plánu s ním. Kazatel byl nakloněn k přirovnání člověka ke zvířeti: „Nemá přednost člověk před zvířetem, protože všechno je marnost“ (3,19). Ježíš naopak zjevuje velkou rozdílnost: „Vždyť život je víc než jídlo a tělo víc než šaty … Oč větší cenu máte vy než ptáci!“ (Lk 12,23n). Ukazuje především, že zodpovědnost za tento život, přestože je tak křehký, je rozhodující pro budoucí život: „zbohatnout před Bohem“ znamená zacházet s dary této země s odpoutaností, abychom získali „poklad v nebi“ (Lk 12,33). Ježíš po nás nechce, abychom pohrdali pozemským bohatstvím, ale abychom ho poměřovali ve vztahu k bohatství nekonečně většímu, jímž je věčný život.
Když za nás Bůh nechal zemřít svého Syna, ukázal, že život člověka je v jeho očích vzácný. Tak Syn osvobodil Boží děti a celé stvoření od „marnosti“ a ukázal poslední smysl stvoření (srov. Řím 8,19-25). Krášlíme-li křehké lidství dobrými skutky, připravujeme si blaženou naději (srov. Tit 2,13n). Pouze ten, kdo věří v mrtvého a vzkříšeného Pána Ježíše, vidí duhu spojující pozemský život s budoucím životem: Otec „nás znovu zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, (na dědictví) skvělé a trvalé“ (1 Petr 1,3n).
Když jsme tedy nad dnešními čteními meditovali a modlili se a chceme zakusit kontemplaci, musíme přejít od zamýšlení se nad Ježíšovým slovem, které nás osvěcuje, pokud se týče pošetilého a moudrého zacházení s bohatstvím, k nazírání na Bohem připravené „nesmírné bohatství milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše“ (Ef 2,7).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
Náš život není zajištěn tím, co máme (srov. Lk 12,15).
Převzato z knihy: LECTIO DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
