Bůh, nebo mamon? (25. neděle v mezidobí C)

Čtení z Lukášova evangelia pro liturgii této neděle se bohužel zastavuje u 13. verše a ponechává stranou verš následující, který odhaluje kontext, v němž byla předchozí Ježíšova slova pronesena: „To všechno slyšeli farizeové, kteří měli rádi peníze, a posmívali se mu“ (Lk 16,14). Právě tato informace nám pomáhá k tomu, abychom hlouběji porozumět Ježíšovým slovům. Víme tedy o lidech, kteří naslouchali Ježíšovým výrokům, avšak právě kvůli své chamtivosti a lásce k penězům nebyli s to jim správně porozumět, a tak nakonec Ježíšovým učením pohrdali. Ostatně týmž „zbožným“ lidem, kteří Ježíšovi ostře vytýkali, že přijímá hříšníky a stoluje s nimi (srov. Lk 15,2), Mistr adresoval tři podobenství o Božím milosrdenství. Právě tato velká schopnost soucítění se slabými, zbloudilými a hříšníky dodává Ježíšovu učení punc nesmírné náročnosti. Tato prorocká nauka, odhalující různé rafinované podoby modloslužby, postihuje zejména „zbožné“ lidi. Ježíš se snaží o to, aby nás jeho slovo opravdu zasahovalo, aby pronikalo do srdcí jeho posluchačů, aby tak na základě poznání trpké pravdy o sobě nakonec byli schopni dospět k jedinému pravému Pánu. Jeho učení i v současné době často naráží na naše společné mínění a na obvyklé způsoby hodnocení. Týká se to i dnešního evangelia, které se na první pohled jeví jako snadno pochopitelné, ve skutečnosti je to však text plný interpretačních nesnází, protože Ježíš se vyjadřuje paradoxálně, jím vyprávěné podobenství je zvláštní, jakoby nepříhodné k tomu, aby odpovídalo požadavkům etiky ve jménu spravedlnosti, pravdivosti a věrnosti.
Pokusme se pokud možno co nejprostším způsobem vystihnout poselství této stránky evangelia podle Lukáše. Jeden správce, který je obviněn z toho, že rozhazoval bohatství, jež mu bylo svěřeno bohatým majitelem, ještě předtím, než má být zbaven svého postavení, si k sobě zavolá dlužníky a pomocí zfalšování dlužních úpisů si je chytře zaváže a učiní je vlastně dlužníky svými. I když pozbude svého významného postavení, bude mít někoho, kdo si ho bude vážit a ekonomicky mu pomůže. To, co se zde popisuje, vyznívá jako velká prohnanost a znásobená nespravedlnost vůči majiteli jím spravovaných statků. Jakmile se ale onen pán dozví o tom, jak si počínal jeho správce, který si tímto způsobem zajistil svou budoucnost, pochválí ho za jeho chytrost. Majitel statků i jeho správce jsou „syny tohoto světa“ a jejich způsob myšlení je proto zcela světský – vyznačuje se mazaností, falešností a nespravedlivostí.
Ježíš nechválí tento způsob jednání jako takový. Pohlíží však na své učedníky, kteří jsou „synové světla“ a kterým schází ona podnikavost a chytrost, kvůli čemuž nejsou schopni myslet strategicky, a to ho naplňuje soucitem, ke kterému se připojuje určitá míra smutku… Autentičtí věřící bývají méně mazaní než „nábožní lidé“! Ježíš proto vybízí své učedníky k tomu, aby si obstarávali přátele se stejnou rozhodností, jakou vykazují synové tohoto světa. Mají k tomu využívat také majetku. Nesmí tu jít o podvody, ale o rozdělování se s chudými, protože právě oni jsou ti, jimž je přislíbeno Boží království (srov. Lk 6,20). Právě chudí pak budou moci učedníky přijmout do věčných příbytků, tedy tam, kde se odehrává věčný život ve společenství s Bohem. To je také způsob, jak využívat právě probíhající dobu (srov. Ef 5,16), tedy čas nám darovaný k životu na zemi. Máme tak proměňovat nespravedlivé bohatství ve zdroj společenství a přátelství.
Závěrečná Ježíšova slova vyznívají poměrně jasně. Jeho učedník nemůže sloužit Bohu i penězům zároveň. Buď bude milovat Boha celým svým srdcem, celou svou myslí a nasadí tímto směrem veškeré své jmění, anebo bude milovat peníze a majetek, a proto nebude moci milovat Boha. Rozhodně není bez významu, že pro označení peněz se používá slovo mamon, termín užívaný v Ježíšových dobách, který svým slovním základem odkazuje na slovo aman – „věřit v někoho nebo v něco“, „vkládat důvěru v“. Není tedy divu, že ve svitcích z Kumránu označuje toto slovo mocnou modlu, která je schopna člověka obelstít a zcela ovládnout.
„Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce!“ (Lk 12,34), takto Ježíš napomíná své posluchače. Přitahují-li nás peníze a milujeme-li je, pak se pro nás stávají modlou, jež nás svádí, odcizuje sobě samým a nakonec nám i brání opravdově sloužit Bohu. Není pochyb o tom, že ten, kdo je v područí peněz, má tendenci vykládat tato Ježíšova slova jako chválu vychytralosti a nepoctivosti. To však znamená, že používá způsob myšlení odpovídající mentalitě tohoto světa, a nic na tom nezmění, že navenek či sám před sebou vypadá takový člověk jako „nábožná osoba“ a že patří ke křesťanské komunitě, tedy k učedníkům nazaretského Mistra, jenž řekl těm svým, že nejsou ze světa, ale stejně jako jejich Mistr jsou do světa posláni (srov. Jan 17,11–16).

Převzato  z knihy: Hlásej slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA