K čemu jsou dobré zázraky (28. neděle v mezidobí C)

Pán k nám v Písmu někdy hovoří slovy, jindy zase svými skutky. Dnes k nám promlouvá jedním skutkem: skutkem, který se nezaměnitelně spojuje s Božím jednáním a jejž my lidé označujeme jako zázrak. První čtení vypráví o uzdravení malomocenství Námana Syrského skrze dílo proroka Elizea. Evangelijní úryvek popisuje uzdravení deseti malomocných, které uskutečnil Ježíš. Tyto dva biblické texty mají identickou strukturu; oba dva vyzvedají dvě strany a dva protagonisty: Boží stranu, která zázračně zasahuje ve prospěch člověka a opětovně mu navrací zdraví a radost, a pak stranu člověka, který pociťuje potřebu uznat Boží dobrodiní, poděkovat mu a vzdát mu chválu. V dnešní úvaze se zdržíme spíše u té první, Boží stránky a zamyslíme se nad smyslem zázraku.

Náman, syrský vojevůdce z devátého století před Kristem, byl zasažen malomocenstvím. Od své židovské otrokyně slyšel mluvit o proroku Elizeovi a jeho zázračných skutcích. Následně se za ním s velkou pompou vydává, když však doputuje do Samařska, je mu řečeno, aby se šel okoupat do Jordánu. Nakonec uposlechne, i když nerad, poněvadž se domnívá, že si ho prorok jenom dobírá. Když to ale udělá, jeho tělo se uzdraví a obnoví jako tělo malého dítěte, a tak je uzdravený! To samé se událo také v úryvku z evangelia: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Ježíš je posílá ke kněžím, a oni se po cestě k nim uzdravili.
Máme tu tedy hned dva zázraky. Proč ale vůbec zázrak? Co zamýšlí Bůh, když zasahuje tak křiklavým způsobem do událostí a problémů světa? Jaký účel má vlastně zázrak? Má obrovský význam! Je totiž znamením, a jako takový vlastně představuje analogii ke svátosti, i když je na rozdíl od ní jedinečný a neopakovatelný ve své historické „uskutečnitelnosti“. Zázrak je určitým zlomem ve sledu událostí, je roztržením oka řetězu přirozených příčin. Jeho základem je suverénní a absolutní svoboda Boží, která nemůže být spoutána ani tím, co sám stvořil, tedy přirozeností. Zázrak je určitým průlomem, který Bůh otevírá, aby nám ukázal existenci jiné reality. Podobně je tomu, když je nebe zahaleno těžkými mračny a ta se najednou roztrhnou a propustí paprsek světla, jenž zjevuje slunce, které září nad mraky. Skrze zázraky ani tak nechce Bůh člověka překvapit a udivit, spíše chce přitáhnout jeho pozornost. Skrze zázrak se Bůh chce projevit jako učitel, který během výuky najednou velmi silně zatleská, aby mu jeho žáci věnovali patřičnou pozornost, když jsou roztržití a nevšímaví. Zázrak nás přinutí k pozornosti vůči tomu, kdo je přítomný, a jeho činnosti.
Zázrak nám ale především zvěstuje něco, co se Bůh chystá učinit v budoucnosti: je otevřením nejenom k tomu, co je „nad námi“, ale odkazuje na to, co nás čeká „před námi“: zázrak má vždycky prorockou povahu. V tom pravděpodobně spočívá samotná podstata zázraku: je předzvěstí; eschatologická skutečnost, která nás očekává, se prolamuje do času. Typický evangelijní zázrak je uzdravení nemoci, vítězství nad slabostí a smrtí („Hlásat Království a uzdravovat nemocné“ představuje v evangeliu dvě části jednoho a téhož programu!). I člověk, který je uzdravený nebo vzkříšený, jednoho dne opět onemocní a zemře, ale zázrakem, který je na něm Bohem vykonán, se zvěstuje radostná zpráva, že jednoho dne ustanou nemoci, a také smrt, „poslední nepřítel“ bude poražena (srov. 1 Kor 15,26). Jako vždy, i v těchto případech Bůh předem zvěstuje, co v budoucnu učiní. Chce tím podpořit naši víru, a rovněž ví, že je člověk „zatvrzelý a jeho šíje je šlacha ze železa“ a že před jakoukoli novinkou je vždy připravený zvolat: „To už znám!“ nebo ji přiřadit některému ze svých idolů a model, například své inteligenci (srov. Iz 48,4–7). Které že to jsou ty „věci nové a skryté, které člověku ani na mysl nepřijdou“, na něž ho Bůh připravuje skrze zázrak? Svatý Jan v knize Zjevení říká, že v nebeském Jeruzalémě už nebude ani smrt, ani pláč, ani bolest; to všechno skončí. Až dorazíme k prahu jeho domu, Bůh osuší každou slzu z očí svých dětí (srov. Zj 21,4). Cílem zázraku je umožnit nám uvěřit v tak neslýchaná zaslíbení. Skutečně věříme, že Bůh jednoho dne vysuší každou slzu z našich očí a že nám daruje život věčný, protože jsme ještě během života v tomto těle, kdy kráčíme ve víře, spatřili vysušené slzy a zažehnutí uhaslého života.

Bůh si nás tak připravil k přijetí toho nejvyššího zvěstování spásy, které krásně zformuloval Pavel v dnešním druhém čtení: „Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka; který byl vzkříšen z mrtvých.“ Veškerá úžasná Boží přislíbení, o kterých jsme slyšeli, jsou postavena na tom největším ze všech Božích zázraků: vzkřísil Ježíše z mrtvých! Věříme, že nám Bůh daruje život, protože se nám v Ježíši Kristu zjevil jako absolutní Pán života.
Je pravdou, co bylo napsáno: „Už nevěříme na zázraky, protože nevěříme dostatečně tomu největšímu zázraku, kterým je pro svobodný rozum naprosto neodůvodnitelný a nepochopitelný zásah Boží – vzkříšení Krista Ježíše z mrtvých“ (H. Schlier). Jedná se o niterné teologické sepětí, a ne pouze o vnější apologetické propojení. Právě víra ve vzkříšení podněcuje k činnosti Ducha Svatého, z něhož vyvěrá každý zázrak, znamení a moc, a bez něhož nelze zázraky vůbec uznat.
I dnes dochází k zázrakům; jenom zpozorovat a rozpoznat je dokáží pouze nemnozí – skuteční věřící, kteří jsou vedení Duchem Božím. Ostatní si nacházejí tisíce hodnověrných důvodů, proč tak neučinit: je zde možnost iluze nebo podvodu, tajemných, okultních či neznámých sil, setkáváme se s parapsychologií atd. I v dobách Ježíšova života a apoštolů tomu bylo podobně: kdo nebyl schopen uvěřit, ten si vždycky dokázal najít nějakou výmluvu, aby nemusel kapitulovat před zázrakem: Nebyl přece slepý! Pouze předstíral, že je chromý, aby donutil lidi k lítosti a dostal nějakou almužnu! Vykonal zázrak ve jménu Belzebuba, krále démonů! Jsem přesvědčený o velké blízkosti a příbuznosti naší situace ve vztahu k Ježíšovým zázrakům, a té, která panovala kolem něho, když k něčemu podobnému došlo. Během jedné liturgie obětované za uzdravení nemocných, které předsedal biskup a účastnilo se jí asi deset tisíc osob, došlo k tomu, že na závěr byli pozváni ti, kdo se skutečně cítili uzdravení, aby se postavili, a tak vydali svědectví Pánu: bylo vidět určitě alespoň padesát lidí, kteří se zvedli se slzami v očích; mnozí z nich byli kněží. Když jsme po ukončení vyšli ven a pokoušeli se hovořit s těmi, kdo tam nebyli přítomní, jasně jsme si uvědomili, že se zázraky nedají tak jednoduše „převyprávět“. Jsou totiž učiněné na svědectví pro ty, kdo je viděli; je to podobné jako síla svátosti, která se předává tomu, kdo ji přijímá, a ne tomu, kdo o ní slyší vyprávět.

Přejděme ale nazpět k naší mši, jsme právě teď povoláni k aktu víry v ten největší a nejskrytější zázrak, který se tu odehrává: eucharistie. Ježíš se zpřítomňuje ve znamení chleba a vína: je to vzkříšený živý Ježíš, ten samý, který se zjevil apoštolům, ne nějaký přelud nebo jeho idea! „Co se mysli, oku skrývá, to poznává víra živá jako Boží zjevení“ (Sekvence ze slavnosti Těla a Krve Páně). Jestliže bylo zapotřebí víry, aby se v Ježíši dal rozpoznat Bůh skrytý v těle, pak je jí třeba ještě více teď, kdy se Bůh ukrývá v kousku chleba. Jeho slovo však zůstává pravdivé: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ (Jan 20,29).


Převzato  z knihy: Slovo a život
Autor:  Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA