Radost a naděje v Božím srdci (24. neděle v mezidobí C)

Pokud slovo evangelium skutečně znamená „dobrou zprávu“, či přesněji dobrou zprávu pro chudé a hříšníky, pak nás patnáctá Lukášova kapitola, kterou jsme dnes celou vyslechli, s podobenstvími o ztracené ovci, ztracené drachmě a marnotratném synovi, uvádí přímo do samotného srdce evangelia. Konkrétní příležitostí k vyprávění těchto tří vnitřně propojených podobenství byla pro Ježíše nutnost obhájit své jednání vůči hříšníkům. Podobenství jsou obrácena směrem k farizeům a zákoníkům, kteří reptali, že přijímá hříšníky a jí s nimi. Aby dosáhl svého cíle, postupoval Ježíš zvláštní metodou: používá lidské situace, podobenství, která se zdají být nadmíru pravdivá a jakoby přímo vytažená z každodenní skutečnosti, ale popravdě řečeno jsou spíše „ireálná“ a odporující zkušenosti. Opravdový pastýř přece nenechá devadesát devět ovcí „v poušti“, protože s jistotou by po své výpravě za ztracenou ovečkou nakonec zůstal jenom s tou jedinou a ostatních devětadevadesát by se ztratilo; chudobná žena (musela být skutečně velmi chudá, když jako celé své věno uvádí pouze deset drachem) si nemůže pozvat své přítelkyně, aby nalezení náležitě oslavily, poněvadž taková oslava by ji přišla ne na jednu drachmu, ale musela by obětovat všech deset. Palestinský otec by jistě nedal mladšímu synovi, který ještě ani nemá osmnáct let (ještě nebyl ani ženatý), příslušnou část dědictví, které mu náleží, a to ve formě okamžitě vyplaceného podílu zúčtování (praxe této doby stanovovala, že žijící otec mohl svým synům rozdělit maximálně jim příslušné vlastnictví, ale ne jako okamžitou výplatu).
Na těchto konkrétních situacích osvětluje Ježíš Boží jednání. Odsud tedy vychází ono pravdivé prostředí dotýkající se věcí, na které se běžně díváme a kterým každodenně nasloucháme, jež vyplývá ze tří podobenství. Ježíš jako by chtěl říci: „Ale vždyť je to přece přirozené, ne?“; nejednají tak rovněž všichni pastýři a papežové země? A my bezelstní a mnohdy naivní posluchači je se souhlasným přikyvováním následujeme, aniž bychom si povšimli, že to skutečně není pravda, že to tak mezi námi nikdo nedělá. Ježíš se tu ukazuje jako velký snílek. V témže duchu, jaký známe pouze u básníků, se mu daří nechat nás žít v domnění, že všechny krásné věci, o kterých hovoří, jsou skutečně prožité a reálné, přestože jsou smyšlené. Hned by nás to mohlo odkázat na slavné bajkaře, kteří nechávají promlouvat zvířata stejně, jako by to byli lidé. Situace, které Ježíš v podobenstvích představuje, jsou pravdivé, ale v naprosto jiné rovině pravdivosti, ne na rovině lidské, ale na rovině božské. A my se tím necháváme klamat a propukáme mylně do velkého nadšení, poněvadž se nám tato vyprávění líbí víc než skutečná realita. Umožňují nám cítit se jakoby lepšími: Jak by to bylo jenom krásné, kdyby se věci opravdu odehrávaly takto!
Říkal jsem, že Ježíš si posloužil těmito třemi konkrétními příběhy, aby lidem doložil způsob Božího jednání. Jako by „oblékal“ Boží obraz do lidského ošacení, říká tím: „A takto jedná Bůh!“ Tak vypadají jeho reakce, toto je jeho slabost! Přijměme ho takového, jaký je, a odpusťme Bohu tuto jeho „slabost“. On sám v tom nachází radost, a když má někdo z něčeho radost, nemusíme se ho na to vyptávat, poněvadž by stejně odpověděl: „Já už jsem takový!“ A stejným způsobem odpovídá Bůh.
V této souvislosti Ježíš nechává své posluchače, aby si sami vyvodili závěry a důsledky, které jsou pro jejich život důležité a mnohdy dokonce šokující: Když Ježíš jedná s hříšníky a zatracenci takto, a je-li to tedy – jak jsme zjistili – způsob Božího jednání, pak je Ježíš jako Bůh, tedy Ježíš je Bůh! Ano, právě toto chtěl říci Ježíš. Souvislosti podobenství o milosrdenství jsou ryze christologické: on k nám hovoří o Kristu, o své transcendentní osobě a poslání. Tato podobenství jsou zvěstí o něm a sebezjevením, které je tím účinnější, čím méně je explicitní skrze slova, a svěřené výhradně poznání těch, kdo naslouchají (těmi nejlepšími závěry a důsledky jsou ostatně vždycky ty, které si člověk dokáže z něčeho vyvodit sám!). Je tomu podobně jako v případě uzdravení ochrnulého, kdy Ježíš říká: „Odpouštějí se ti hříchy“ (srov. Lk 5,17n), což hned všechny vede k uvědomění, že hříchy přece může odpouštět jenom Bůh! On však s obrovským klidem odpovídá tím, že uzdravuje ochrnulého a nechává právě na nich samotných, aby si vytvořili a vyvodili logický závěr celé situace.
Nechme však farizeje a zákoníky, ať si reptají, a moudré (kterým jsou tyto věci skryté), ať o nich diskutují. My se však staňme dětmi, které naslouchají těmto úžasným „pohádkám“, poněvadž pouze děti jsou schopné skutečně naslouchat pohádkovým příběhům a věřit jim.

Není možné, abychom dnes věnovali pozornost všem třem podobenstvím, nicméně není ani možné je od sebe oddělit a hovořit o jednom bez souvislosti s druhými. Jsou tři, ale vzájemně jsou neodlučitelně spjaty, jako by byly vysloveny jedním dechem: Který pastýř, pokud by měl sto ovcí... nebo která žena, která by měla deset drachem... anebo který otec, když má dva syny... Nezbývá nic jiného, než se zahledět do tří podobenství, které se před námi otevírají a procházejí jako v procesí, a zachytit ten nejdůležitější nápěv jejich společného zpěvu. Tímto převládajícím „nápěvem“ (či hlavním hrdinou) podobenství není ztracená ovce, ztracená drachma, ani ztracený marnotratný syn. Je pravdou, že tradice přiřadila těmto podobenstvím jména právě podle nich, ale bylo tomu tak spíše kvůli zjednodušení, tato označení ale vůbec nejsou vhodná. Ve skutečnosti se primárně v těchto podobenstvích o milosrdenství nehovoří ani o člověku, ani o hříšníku, ale o Bohu; přesněji o Boží radosti! Řekli jsme si už, že souvislosti podobenství jsou christologické. Pokud je tomu tak, pak samotný text podobenství je teologický. Jinými slovy, tato podobenství obsahují přímo oslňující zjevení o Bohu. Když vezmeme v potaz, že milosrdenství a láska (hebr. „chesed“) jsou charakteristickým rysem starozákonního obrazu Boha, pak je zapotřebí jasně říci, že tato podobenství jsou „pravým polednem“ biblického zjevení o Bohu, a navíc doplňují něco, co se dříve nevědělo a co věděl pouze „Syn spočívající v náručí Otcově“, který to mohl zjevit: Bůh má přímo potěšení v milosrdenství!
Vraťme se k samotnému srdci podobenství, nevzdalujme se od něho. Je jím Boží radost. V krátkém podobenství o pastýři se nám radost objevuje hned třikrát: A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena... Říká svým přátelům: Radujte se se mnou... v nebi bude větší radost... V podobenství o drachmách slyšíme, že Boží andělé mají radost... V podobenství o dobrém otci to radostí přímo přetéká, až se z ní stává oslava. Tento dobrý otec už radostí neví, co by ještě mohl udělat: nechává přinést to nejkrásnější oblečení, prsten s rodinnou pečetí (v období antiky velmi významná a důležitá věc), zabíjí vykrmené tele. Zapomíná na svůj věk a svou důstojnost a peláší svému dítěti naproti „jako dítě“ a volá na všechny strany: Radujme se! Musíme to oslavit!

Tato podobenství se v první chvíli zdají být tím nejzářivějším vyprávěním na světě, ale když se u nich chvíli zastavíme, nechají z naší mysli vystoupat nejdříve zneklidňující otazníky, a potom se mohou objevit skutečná pokušení: Dobře, ať se klidně pastýř raduje z nalezené ovce, ale proč má „větší“ radost z té jedné než z devadesáti devíti, které nedělaly problémy? Nejsme snad všichni stejným způsobem děti Boží? Proč má tedy jedna ovce větší cenu než devětadevadesát jiných, a zvláště proč má větší cenu právě ta, která utekla a neměla takovou cenu? Není to trochu moc? Není to až příliš skandální?
Tu nejkrásnější a nejpřesvědčivější odpověď na danou otázku jsem nenalezl v exegetických komentářích k evangeliu, ale u básníka-teologa Charlese Péguyho. Ovečka, která se ztratila, stejně jako mladší syn, rozechvěla srdce samotného Boha. Bůh se obával, že ji navždy ztratí, že ji bude muset postrádat a být bez ní navěky; právě proto se chvěl strachem (zde se projevilo riziko, kterému se Bůh vystavil toho dne, kdy stvořil svobodného člověka, a následně si toto své stvoření bezmezně zamiloval). Tento strach nechal vyrašit naději v Božím srdci a naplněná naděje vyvolala radost a oslavu: „Je pravdou, že lítost člověka je korunovací Boží naděje. Očekávání této lítosti a obrácení nechalo vzklíčit naději v Božím srdci, nechalo povstat nový cit, nechalo vytrysknout v Božím srdci pramen, který jako by ani on sám, Bůh věčně nový, neznal. Tato lítost pak v něm byla završením a korunováním naděje. Všechny ostatní Bůh v lásce miluje, ale tuto ovečku Ježíš miloval také v naději“ (Ch. Péguy, Předsíň tajemství druhé ctnosti).
Také na Bohu se ukazuje a ověřuje tajemným způsobem to, co vyslovila svatá Kateřina Sienská: „V lásce se nedá žít bez bolesti“ (a my můžeme doplnit, že rovněž bez naděje).
Stalo se něco podobného jako v události Ježíšovy smrti a vzkříšení (otec v podobenství říká, že syn byl mrtev, a zase žije). Kdo, ať už jakkoli omezený, by si mohl myslet, že Otec zůstal netečným a bez zájmu v době mezi Ježíšovou smrtí a vzkříšením? Když nastalo Ježíšovo vzkříšení, vyvolalo to v Otci nezměrnou radost, mnohem větší, než v době, kdy nebyl Ježíš ani mrtvý ani vzkříšený. Tak je tomu u ovečky i u onoho syna. Tím, že nás Bůh miluje, nachází se v situaci, že v nás musí doufat, doufá i vzhledem k tomu největšímu hříšníkovi. To je mimořádně šokující novina a obrací se všechno naruby. Mohl někdo něco podobného vůbec tušit? Přirozeně, že nevíme, jak a čím je tvořena Boží naděje. I u nás lidí je tato ctnost poměrně obtížně zachytitelná a tajemná. Mohli bychom říci, že v Bohu neodvisí naděje od neznalosti výsledku určitého očekávání, ale od toho, že to nechce bez svobody člověka. Podmínka, která u nás umožňuje naději, je budoucnost; pro Boha je to lidská svoboda.
Nevíme tedy, jak se utváří Boží naděje, ale stačí nám vědomí, že v nás Bůh nějakým způsobem doufá, aby nás to nenechalo klidnými a nedarovalo to našemu srdci „křídla“. Můžeme nechat naplnit (anebo odeslat s prázdnou) Boží očekávání! Hříšníka, který čte tato tři Ježíšova podobenství, se mohou jejich slova dotknout a může se rozhodnout pro obrácení z mnoha důvodů. Jsou to velmi rafinovaná slova, která se dostanou všude, stejně jako voda. Působí v mysli, srdci, fantazii i paměti; mohou nechat rozeznít mnohé různé struny: pláč, stud (lusky, které žrali vepři), touhu a stesk (kolik nádeníků mého otce má nadbytek...). Jenom Bůh sám ví, kolika lidí se tato podobenství skutečně „dotkla“; my kněží o tom víme své. Jen zřídka se stává, že by se při vyprávění těchto podobenství při exerciciích, lidových misiích nebo duchovních obnovách nestalo v někom něco velkého, že by nepřišlo nějaké skutečné „rozmrznutí“: jejich síla se časem nijak neumenšila ani nezestárla, ale je pořád plná mládí. Řekl jsem, že toho, kdo tato slova čte, se to může dotknout; a může se také z různých důvodů rozhodnout k obrácení. Nejkrásnějším důvodem k obrácení, který nabízí Ježíš, je ale vůle chtít učinit šťastného mého Boha, Otce, který na mě čeká!
Existuje jeden Ježíšův výrok, který ve Skutcích apoštolů zmiňuje svatý Pavel: „Blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20,35). Teď tedy víme, že platí i pro samotného Boha, nebo především pro něho! Boží láska je charakteristická svou absolutní bezpodmínečností, nezasloužeností a darovaností (agapé), nic nevyžaduje. Proto je v nebi „více radosti“ z obráceného hříšníka: on totiž dává Bohu příležitost odpustit, a odpustit je jako darovat dvojnásobně. Bůh má příležitost milovat svým způsobem, milovat jako „první“ (srov. 1 Jan 4,19); vždy jako první, aniž očekává protislužbu nebo náhradu.

Teď se tedy můžeme dotknout toho nejpichlavějšího problému těchto podobenství: už jsem upozorňoval, že neproblematická se zdají pouze v prvním okamžiku. Ve skutečnosti, jako ostatně všechna Boží podobenství, jsou plné tajemných rozsedlin a hlubokých propastí. Otázka je následující: A co těch ostatních devětadevadesát? A co ten druhý syn? Je jim odepřena tato úžasná možnost učinit šťastným samotného Boha? Jsou diskriminovaní a odsouzení k určitému druhu méněcennosti vzhledem k Bohu a duchovnímu životu? Odstraňme nejprve okrajová neporozumění. To, že bude v nebi „větší radost“ z obráceného hříšníka, neznamená, že by se hříšníkovi přiznávala větší svatost nebo snad větší zásluhy či větší sláva vzhledem ke spravedlivým. Tyto věci nehrají vůbec žádnou roli; jde o záležitosti, které se dotýkají Boha, a ne hříšníka; nezaměňujme tedy tyto pohledy.
Zde je odpověď, která má větší váhu. Pro spravedlivé (pro skutečné spravedlivé!) je tu něco lepšího: mít podíl na radosti Boží! Co říká pastýř svým přátelům a žena svým přítelkyním a sousedkám? Radujte se se mnou! Co říká otec staršímu synovi? Musíme přece udělat oslavu (myslí tím: já a ty společně uděláme oslavu), protože se tvůj bratr vrátil: Všechno, co je moje, je i tvoje. Tedy i má touha a má naděje by měly být tvoje, a tak bude i má radost tvou radostí: vždyť se jedná o tvého bratra!
A tady se nachází „druhý vrchol“ tří předložených podobenství, ke kterému Ježíš mířil: chtěl říci farizeům a zákoníkům, že jejich postoj k hříšníkům nejenže znamená obrátit se zády k Bohu (Bůh nemá radost ze smrti hříšníka, ale chce, aby se obrátil a žil! srov. Ez 18,23), ale představuje také urážku a potupu bližního. Jejich postoje velmi poškozovaly první i druhé přikázání. Bratr přece nemůže zůstat lhostejný k mladšímu bratrovi, který odchází; musí trpět společně s otcem, a když se navrátí, tak se zase s otcem radovat. Takovým způsobem jednal náš výsostný „starší“ bratr – jednorozený Syn Boží, Ježíš Kristus – který nezůstal doma, ale sám šel hledat člověka ztraceného hříchem a přivedl ho k Otci. Vydal se na dalekou a náročnou pouť: z nebe na zemi a ze země na kříž (v něm se skutečnost projevuje ještě více než v podobenství!).

Tři podobenství, která chtěla zpočátku hovořit pouze o Bohu, tedy tímto způsobem končí u toho, že mluví o všech a ke všem neodlučitelně: ke hříšníkům i spravedlivým, vzdáleným i blízkým. Rád bych ale vyzval k opatrnosti ty, kdo naslouchají těmto podobenstvím vždycky z pozice těch, kdo zůstali v ovčinci, kteří „nepotřebují obrácení“. Mám velké podezření, že Ježíš této větě nedává objektivní význam (nehovoří o těch, kdo skutečně nepotřebují lítost a obrácení, kdo jsou prostě spravedliví a hotovo), ale spíše subjektivní, tudíž lehce ironický význam (ti, kdo „nepociťují“ potřebu lítosti a obrácení). Kdo z nás si skutečně o sobě může myslet, že nepotřebuje obrácení a návrat domů? V tomto přesvědčení o sobě žili zákoníci a farizeové, ale my víme, jak se věci ve skutečnosti měly. Popravdě řečeno, tou nejztracenější ovcí a tím nejmarnotratnějším synem, který odešel nejdál a potřebuje se vrátit, je právě ten, kdo se ztratil ve své pýše, kdo se zakopal v zákopech vlastní spravedlnosti a plnění předpisů, stejně jako farizej, který se modlil v chrámě. Mimochodem „odejít do daleké země“ stejně jako mladší syn, nemusí vůbec znamenat spáchání obrovských nenapravitelných hříchů nebo dospět do situace velkého odloučení od víry a církve. Odejít daleko se dá skrze jeden velký skok, ale také prostřednictvím mnoha malých občasných krůčků: jeden kompromis dnes, druhý zítra, jedno opomenutí dnes, druhé zítra...
Podobenství o milosrdenství se vztahují na všechny; nikdo není vyloučený z nutnosti a potřebnosti obrátit se, a tím také z mimořádné možnosti završit Boží naději. Učinit šťastným Boha a přijmout účast na jeho štěstí: dokud jsme zde na zemi, tak se ony dvě části v nás – část mladšího a staršího syna – nepřestanou nikdy střídat a vzájemně prolínat.
Pokud bych měl předložit nějaký praktický závěr, kterým bych zakončil toto dnešní rozjímání, byl by následující: Chci být starším bratrem, který se vydává hledat mladšího bratra do dalekých končin společně s Ježíšem. Chci se stát Ježíšovýma rukama, které pozvedají ty, kdo upadli a zamotali se do osidel hříchu. Možná, že je někdo z nich skrytý velmi blízko mně samotnému a já jsem si toho nikdy nevšiml.

Převzato  z knihy: Slovo a život
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA