Modlitba jako výraz víry (29. neděle v mezidobí C)

Dnešní čtení z Lukášova evangelia nám předkládá k meditaci důležité Ježíšovo naučení ohledně modlitby. Mistr totiž dnes vypráví svým učedníkům podobenství o tom, že „je třeba stále se modlit a neochabovat“ (Lk 18,1).
Ježíš už dříve hovořil o důvěryplné naléhavosti, kterou se má modlitba vyznačovat, a to prostřednictvím podobenství, v němž se vypráví o příteli, který uprostřed noci vyrušuje svého přítele, aby ho poprosil o chleba, a který neustává, dokud nedostane, co potřebuje (srov. Lk 11,5–8). Později, na závěr své eschatologické řeči, Ježíš řekne: „Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka“ (Lk 21,36). V dnešním evangeliu Mistr vypráví o chudé vdově, jež díky každodenní naléhavosti a vytrvalosti dokáže překonat netečnost nespravedlivého soudce a donutit ho k tomu, aby jí zjednal spravedlnost. Když byl soudce vystaven tlaku ze strany oné chudé ženy, dospěl k závěru: „I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit“ (Lk 18,4–5).
Chování té chudé vdovy velmi dobře vyjadřuje to, co má charakterizovat modlitbu, jakou od nás požaduje Ježíš Kristus. Modlitba musí být vytrvalá, nikdy se nesmíme unavit ve svém prosebném naléhání, v usilování o Boží dary, nikdy nesmíme přestat tlouct na Boží bránu (srov. Lk 11,9–10). Taková naléhavost ovšem nesměřuje k tomu, abychom Boha „přinucovali“, aby uspokojoval naše potřeby, které bývají často sobecké. Ve skutečnosti se jedná o to, abychom se cvičili žít v tom, co církevní otcové definovali jako myšlení na Boha. Máme si neustále uvědomovat, že Bůh je v naší existenci a v našem životním příběhu ustavičně při díle, což nám napomůže, abychom k němu cele přilnuli a tak se učili stále jasněji rozlišovat, co odpovídá jeho svaté vůli. Bůh miluje všechny lidi a chce pro ně to nejlepší, přeje si skutečnou spravedlnost a chce, abychom tuto jeho touhu učinili také naší vlastní touhou, když žijeme ve společenství s ním. Právě v tom spočívá tajemství pravé křesťanské modlitby, z níž se pak rodí konkrétní gesta utvářející společenství mezi lidmi.
Podobně jako ona vdova z dnešního vyprávění se ani my nesmíme bát projevovat svou vlastní slabost a nedostatečnost, a to v jistotě, že naše ubohý stav hříšníků předložený před Boha v modlitbě bude proměněn jeho nekonečnou mocí, a tak se z něho stane neočekávaná síla, která bude s to osvěcovat náš život a ukazovat nám jeho pravý hluboký smysl. Modlitba je konečně „modlitbou víry“ (srov. Jak 5,15), protože se z víry rodí a k ní také přivádí. Modlitba vyžaduje onu pevnou víru, jež nás uschopňuje k tomu, abychom ji neopomíjeli, abychom neupadli do pasti beznaděje a cynismu, který vyplývá z prožitku našich vlastních pádů i z prohřešků těch, kdo jsou kolem nás, anebo z našeho podléhání domněnce, že Bůh opomíjí naplňovat to, co nám přislíbil.
Z tohoto hlediska se pak dá dobře chápat i to, jak sám Ježíš komentuje své podobenství. Ježíš zde objasňuje to, co bychom mohli definovat jako eschatologický rozměr modlitby. Mistr praví: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane!“ (Lk 18,6–8). Pak uzavře tím, že poukáže na pravé jádro celého problému: „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (Lk 18,8). O něco výše Ježíš odpověděl na otázku farizeů, kdy nastane Boží království (srov. Lk 17,20), tak, že Syn člověka přijde nenadále a překvapí lidi v jejich docela běžné každodennosti (srov. Lk 17,22–38). Nyní k tomu připojuje otázku: „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (Lk 18,8). Nám, kteří si tak často klademe otázky: „Kde je vlastně Bůh?“; „Jak je to s příslibem Pánova příchodu?“ (srov. 2 Petr 3,4), teď odpovídá sám Pán tím vybídnutím k tomu, abychom nekladli abstraktní dotazy ohledně konce času, ale abychom věnovali pozornost své vlastní víře tady a teď: „Kdepak je vaše víra?“ (Lk 8,25).
Ano, křesťan nesmí nikdy přestat volat k Pánu vlastního života, a to především slovy: „Maran atha“ – Přijď, Pane Ježíši! (1 Kor 16,22; srov. Zj 22,20). To je modlitba, která se rodí z víry a proměňuje se v každodenní touhu po události, na niž my křesťané netrpělivě a ze všech sil čekáme – příchod Pána Ježíše ve slávě. Díky této události Bůh definitivně ustanoví své Království spravedlnosti a pokoje pro všechny lidi.

Převzato  z knihy: Hlásej slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA