Obnova v Duchu (20. neděle v mezidobí C)

Právě dočtený úryvek evangelia byl prodchnutý velkým citovým napětím. Téměř všechny věty zaznívaly jako zvolání s vykřičníkem nebo otazníkem. Musíme být pozorní i k těmto věcem, ne kvůli literární zvědavosti, ale abychom se učili stále lépe poznávat charakter a lidství našeho Spasitele. V evangeliích se nacházejí místa, kdy se zdá, že se Ježíši nepodaří udržet v sobě skrytě bezbřehou Boží skutečnost, kterou v sobě nosí, na druhou stranu ji ale nemůže ani veřejně vyjádřit, poněvadž by ho nepochopili a asi by dokonce řekli – což se mu rovněž stalo – „Pomátl se na rozumu“ (Mk 3,21). A tak se vyjadřuje skrze zvolání nebo povzdechy, které – když jim dnes vzhledem k nastalým událostem člověk naslouchá – vytvářejí hluboký dojem, díky tajemné síle, která z nich vychází. Takové je rovněž zvolání, kterým se otevírá dnešní úryvek evangelia: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán!“
O čem mluví Ježíš vzhledem k tomuto ohni a křtu? Asi by bylo velmi troufalé chtít vyjádřit přesný a jednoznačný smysl větě, jako je tato, která vyjadřuje stav duše, spíše než konkrétní myšlenku. Pokusme se alespoň přiblížit k pravdě a odhalit, jaký je onen osudový okamžik, do něhož Ježíš situuje naplnění této své touhy.

První poměrně jistou odpovědí by bylo: utrpení! Zdá se to být jasnější vzhledem k obrazu křtu. Ježíš totiž hovoří vícekrát o svém utrpení a své smrti jako o křtu: „Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“ (Mk 10,38). „Křest“, poněvadž na kříži byl Ježíš „ponořen až po krk“ do vody soužení (srov. Žl 69, který je ostatně v samotném Novém zákoně aplikován na Ježíšovo utrpení); „křest“, protože z kříže vytryskla očistná voda obmytí všech hříchů. Na tento okamžik se však může odvolávat i slovo o ohni, zvláště pokud si připomeneme jiná Ježíšova slova: „Až budu ze země vyvýšen, přitáhnu všechny sobě“ (Jan 12,32). Oheň byl v tomto případě vnímán jako Boží láska k člověku, která se zjevuje na kříži, stal se převratnou revolucí Boží lásky k hříšníkům. Kříž se stal novým hořícím keřem.
První moment, který má Ježíš na mysli, je tedy jeho utrpení a vzkříšení. Nemůže být však pochyb, že oba dva obrazy – ohně a křtu – jsou využity i pro označení Letnic: „On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm“ (Lk 3,16). Stejný evangelista představuje ve Skutcích apoštolských Letnice jako první slavnostní křest celé církve, nejen křest vodou, ale přímo ohněm (srov. Sk 2,3).

Ježíš svým zvoláním vyjadřuje vnitřní touhu po naplnění toho, co Bůh připravil. Myslí na Letnice, ale myslí na ně skrze Velikonoce; jeho pohled zahrnuje současně dvě věci, protože tyto stojí při sobě a nedají se od sebe vzájemně odloučit. Kolikrát jenom Ježíš mluví o tom, že musí odejít a být vzat ze světa, aby mohl Přímluvce sestoupit na apoštoly. Duch pramení z Ježíšova oslavení, tedy z jeho utrpení a smrti (srov. Jan 7,39; 16,7).

O Letnicích se tedy naplnilo toto přání, které Ježíše již během života rozněcovalo. A co dnes? Má ještě Ježíš ve vztahu k nám vůbec nějaká přání a vnitřní tužby? Jistěže ano! Jeho touha dodnes trvá a je živější než kdy dříve, protože tento oheň se nezapálil jednou pro vždy, ale nachází se v očekávání, aby mohl vždy znovu a znovu vzplanout. Ve vztazích mezi Bohem a člověkem neexistuje nic automatického, nic není ustanoveno jednou pro vždy. V tomto vztahu se nachází lidská svoboda, která není tak věrná jako svoboda Boží. Není to však pouze církev, kdo očekává „nové Letnice“; očekává je také Ježíš! (Církev očekává jejich přijetí, Ježíš zase jejich darování.)

Co se chce vyjádřit, když říkáme, že tento oheň musí vzplanout „pokaždé znovu“? Znamená to, že se musí zapálit v životě každého věřícího. Sám o sobě byl zažehnut již při našem křtu, poněvadž se ztotožňuje s Duchem Svatým, který nám byl při této příležitosti darován, a také s ctnostmi víry, naděje a lásky, které do nás byly vlity jako pupen, který se může rozvíjet. Všichni ale víme, že oheň je možné také uhasit, případně ho nechat pod nánosem popelu, takže se zdá, jako by tam vůbec nebyl. To je právě situace, ve které se nacházejí oheň Ducha a lásky Boží v mnoha křesťanech: je pohřbený, proto neúčinný, neviditelný, neumožňuje svědectví, neosvěcuje život a nepřináší radost. Duchovnímu zraku se nabízí stejný pohled, na který jednoho dne nazíral prorok Ezechiel: „Hospodin mě v duchu vyvedl a přivedl do širokého údolí, které bylo plné kostí... a byly už velmi vyschlé“ (Ez 37,1–2).

Východisko z této hrozivé situace je pouze jedno a poukazuje na něj svatý Pavel: obnova v Duchu a „oblečení“ nového člověka (srov. Ef 4,23): „Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí“ (Ef 5,14). Nabízejí se nám dva obrazy – obnova a probuzení – a oba dva chtějí vyjádřit určité rozhodnutí, událost a dar. Věřící si jednoho krásného dne s nelibostí povšimne, že už jeho křesťanský život není takový, jaký by měl být. Je zbavený každé radosti a hodnoty, je jalový a „velmi vyschlý“. Má velkou chuť něco změnit, chce jakoby projít novým křtem ohně, propuká v něm touha žít skutečně „nový život“, přijatý v daru křtu.

Toto všechno se soustavně dělo a děje v církvi: v tomto smyslu hovoříme o skutečných obráceních. V dějinách církve jsou však období, kdy se zdá, že se Pán nespokojuje pouze s ohníčky, které se občas na některých místech zapálí, ale jsou ohroženy rychlým shořením a vyhasnutím. Chce, aby se celá církev zapálila a obnovila; nestačí mu, že se v údolí sem a tam objeví kosti, které oživnou, chce aby se celý lid postavil na nohy a stal se jakoby „obrovským bezpočetným vojskem“. Proto i dnes vysílá své proroky, aby hlásali: „Suché kosti, slyšte Hospodinovo slovo! Tak praví Pán, Hospodin, těmto kostem: Vdechnu vám dech života a znovu ožijete... Přijď, dechu života, od čtyř větrů a věj na tyto zabité, ať ožijí!“ (Ez 37,4–10).

Mnohé znaky nasvědčují tomu, že naše doba je jednou z nich. Není to však tak překvapující, protože tak tomu bylo po každém velkém ekumenickém koncilu. Prvním krokem k účasti na této obnově je schopnost číst znamení doby, o němž se mluví ve druhé části dnešního evangelia: „Když vidíte, že na západě vystupuje mrak...“ I pro nás je nadmíru důležité „dokázat posoudit dnešní dobu“, tedy čas, v němž žijeme. Mnohá znamení odkazují na to, že se v církvi rozvinulo hluboké „sborové“ hnutí, které směřuje k obnově v Duchu. Prvním negativním znamením je nespokojenost a zklamání, které si razí cestu, zvláště u mladých lidí, v souvislosti s jinými programy a projekty obnovy společnosti. Ty se ale neuskutečňují „v Duchu“: jde o projekty, které oslovily a okouzlily pouze dočasně. Dalším znamením, tentokráte pozitivním, je zrození nových duchovních zkušeností a hnutí uprostřed církve, v jednotě s hierarchií, které se nespokojují pouze s řešením okrajových problémů, ale jdou přímo k jádru věci: Jak v dnešní době zprostředkovat živou zkušenost setkání s Ježíšem skrze jeho slovo, Ducha, charismata nebo bratrské společenství? Jde o oživení, která otevírají u věřících nové prostory, jak být pospolu, což připomíná situaci prvních křesťanů a směřuje ke konkretizování nových autentičtějších modelů života komunity. Křesťané opět objevují své „všeobecné povolání ke svatosti“, a místo aby byli tímto slovem (svatost) vystrašeni, jsou jím okouzleni, vnímají, že se jich dotýká, že je to pro ně pozvání.

Pro církev neznamenají tato znamení pouze „znamení doby“. Jsou to především „znamení naděje“. Tím, jak postupně ubíhají léta po Druhém vatikánském koncilu a uskutečňují se jeho nejzásadnější reformy, tím se také rozvíjí nová touha, která se stále pročišťuje a vyjasňuje. Reforma teologie a církevní struktury sama o sobě nestačí. Je to pouze předzvěst a příprava; hluboká obnova, kterou potřebujeme, není obnova struktury, ale obnova života. Je to právě křesťanský „život“, který se musí obnovit a opětovně zapálit. Celé toto dílo zůstává nedokončené, dokud se nedospěje k tomuto nejdůležitějšímu cíli všech reforem v církvi. Možná právě proto jsou nám starozákonní slova proroka, která hovoří o „novém srdci“ a „novém duchu“ (srov. Ez 11,17–21; Jer 24,4–7), tak blízká. Tato proroctví byla vyslovena v naprosto odlišných podmínkách: jednalo se o uskutečnění předpokládané obnovy po návratu z babylonského zajetí. Mnozí se domnívali, že se tato obnova plně uskuteční po obnově chrámu, kultu, kněžství, po obnovení zákona. Proroci ale začali prohlašovat, že Bůh má na srdci jinou, mnohem vnitřnější a duchovnější obnovu, která měla vyústit v obnovení Smlouvy: „Oni budou mým lidem a já budu jejich Bohem“ (Jer 24,7). Zdá se, že se i my nacházíme před stejnou volbou, před kterou se nacházeli v onom historickém okamžiku Izraelité: buď se spokojit s obnovením vnějšího obrazu náboženství anebo se zaměřit na skutečnou obnovu života a celé křesťanské komunity. Protože jsme mluvili o „volbě“, nemůžeme přejít v tichosti kolem Ježíšových slov, která v této souvislosti říká ve druhé části dnešního evangelijního úryvku hned poté, co hovořil o svém ohni a křtu: „Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení.“ Tato slova nám dobře připomínají, že stejně jako nastalo rozdělení kolem Ježíše v dobách, kdy žil, tak bude docházet k rozdělení vždycky, když se bude „navracet“ do života, pokaždé, když se jeho slovo bude hlásat „v Duchu a moci“. Je pravdou, že před ním nemůžeme zůstat v neutrální pozici, nemůžeme sloužit dvěma pánům. Musíme se rozhodnout. Kdo je „z pravdy“, naslouchá jeho hlasu (srov. Jan 18,37); kdo není, nenaslouchá mu, možná sveden předsudky, že to není „jeho“ hlas, nebo že to vůbec není Boží hlas. Není se však čemu divit; v tomto případě jde o „dobré“ rozdělení, rozdělení, které přivádí k jednotě! Jednota církve je totiž v jistém ohledu dána účastí na stejných znameních (communio sacramentorum), ale na hlubší úrovni je utvářena těmi, kdo jsou přičlenění ke Kristu tak, že jsou s ním „jeden duch“ (communio sanctorum). Ti posledně jmenovaní se řadí k těm, kteří přijali pozvání projít skrze nové obrácení a dávají přednost Ježíšovi před vším ostatním.

Nesmíme v žádném případě zakončit naši úvahu, aniž bychom se vrátili k onomu vzdechu Ježíšova srdce, kterým jsme začali: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ Tento vzdech nachází svou plnou realizaci v každém z nás a celém našem společenství. Co jiného bychom mohli udělat, než se začít neprodleně modlit: „Pane Ježíši, zapal ve mně tento plamen, obnov mě a proměň. Chci nově zakusit tvou lásku a tvou moc. I já patřím mezi ty „unavené a obtížené“, i já patřím k „suchým kostem“, vím však, že když ti dám prostor a nechám tě působit, můžeš mě skutečně oživit a obnovit. Bude to pro mě začátek nového života a pro tebe nový učedník v tvých řadách.
 

Převzato  z knihy: Slovo a život
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA