1. čtení: Izaiáš 66,18b–21
2. čtení: Židům 12,5–7.11–13
Evangelium: Lukáš 13,22–30
Jak dospět ke spáse, jak být spasen? Tahle otázka přebývá v každém lidském srdci, otázka, která se někdy projevuje jako usilovné hledání, jindy zase jako zoufalé volání a v některých případech jako tiché lkaní. A právě tato otázka je také jádrem evangelia, jež čteme o této neděli.
Ježíš směřuje rozhodným způsobem k Jeruzalému (srov. Lk 9,51). Tahle cesta ho nakonec přivede až k nespravedlivé smrti na kříži. Jednomu člověku, obracejícímu se na něj s otázkou: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ (Lk 13,23), říká: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci“ (Lk 13,24). Křesťanský život na nás klade požadavky, jako je usilování, sebepřekonání, námaha, zkrátka jde o to, abychom vedli dobré zápolení na základě víry (srov. 1 Tim 6,12). Nemyslí se tím samozřejmě boj proti jiným lidem, ale zápas, který každý vede ve svém srdci proti nadvládě hříchu a temnot (srov. Ef 6,10–17), proti hříchu, jenž nás obléhá (srov. Žid 12,1), proti sklonům, které jsou jakoby uspané v hlubinách našeho podvědomí, které se však často probouzejí a působí násilně a agresivně, a to natolik, že z nich vzcházejí hrozná pokušení. Je to tentýž boj, který Ježíš vítězně svedl prostřednictvím své věrnosti Božímu slovu a modlitbě, a to od vítězství nad pokušitelem na poušti (srov. Lk 4,1–13) až po zkoušku, k níž došlo v noci v Getsemanech (srov. Lk 22,39–46), a dokonce i na kříži (srov. Lk 23,35–39). Ježíš prožíval tenhle zápas na vlastní kůži a i v tomto smyslu je branou, kterou se vstupuje do Božího království (srov. Jan 10,7)!
Nejedná se o to, abychom podnikali nějaké voluntaristické zápolení a tak uchvacovali spásu, ale o to, abychom každou částečku vlastní bytosti předkládali k přijímání milosti pocházející od Boha, jenž chce, aby všichni lidé došli spásy (srov. 1 Tim 2,4), a proto také všem nabízí spásu v Ježíši Kristu. Je to sám Kristus, koho můžeme vzývat s naprostou důvěrou: „Zjednej mi právo a ujmi se mé pře“ (Žl 43,1; srov. 119,154). Ano, naše zápolení má smysl a má nárok na naději pouze tehdy, když se zakládá na osobním vztahu k Ježíšovi. To je také důvod, proč Ježíš hovoří o pánu domu, jenž může otevřít nebo zavřít bránu, protože soud nad každým z nás přísluší jenom jemu. Bude to soud, který odhalí hlubinnou pravdu o našem životě, tedy opravdovost našeho společenství s Kristem a to, zda jsme druhé milovali nebo nemilovali podle jeho příkladu (srov. Jan 13,34; 15,12), protože v těch druhých, zejména potřebných, je skutečně přítomen On sám (srov. Mt 25,31–46). Právě tohle je rozhodující, nikoliv ona garance spásy, jíž by podle našich představ měla být pouhá příslušnost ke Kristově církvi („Učil jsi u nás na ulicích!“ Lk 13,26) nebo naše účast na slavení eucharistie („Vždyť jsme s tebou jedli a pili“ Lk 13,26). Neprožíváme-li lásku dnes, pak posledního dne nebude k ničemu naše tlučení na bránu a prosba „Pane, otevři nám! (Lk 13,25)“. Tehdy uslyšíme: „Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!“ (Lk 13,27; srov. Žl 6,9).
Ježíš pak dodává další slovo, v němž je velká naděje: „A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království“ (Lk 13,29). Jedná se o eschatologickou hostinu, o níž hovořili již starozákonní proroci (srov. Iz 25,6–10; 66,18–21), o hostinu, na níž budou mít účast ženy a mužové celé země. Ježíš předjímal tuto hostinu, když stoloval s celníky a hříšníky (srov. Lk 7,34). Prostřednictvím své lidskosti nám vyprávěl, co znamená spasený život, život lidsky naplněný, schopný milovat tuto zemi a sloužit Bohu ve svobodě a lásce. A na konci takto naplněného života Ježíš pronesl velkolepý příslib určený nám všem: „A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec, takže budete jíst a pít u mého stolu v mém království“ (Lk 22,29–30). To je cíl, který na nás čeká. Jedinou podmínkou, jež se od nás žádá, když chceme mít účast na eschatologické slavnosti plné radosti, na Beránkově svatební hostině (srov. Zj 19,9), je to, abychom se snažili žít už zde a nyní tak, jak žil sám Ježíš. „Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními“ (Lk 13,30). Tento poslední Ježíšův výrok z dnešního evangelia nás vybízí k tomu, abychom se měli na pozoru. Je to důležité napomenutí, abychom správně hodnotili svou konkrétní současnou existenci nikoli podle povrchních světských kritérií, nýbrž tak, jak ji vidí náš Mistr. Nezapomínejme na to, co napsal svatý Augustin: „Posledního dne mnozí, kteří se považovali za někoho, kdo je uvnitř, zjistí, že jsou venku, zatímco mnozí, kteří se domnívali, že jsou venku, se ocitnou uvnitř.“
Převzato z knihy: Hlásej slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
