1. čtení: Amos 6,1a.4-7
2. čtení: 1. list Timotejovi 6,11-16
Evangelium: Lukáš 16,19-31
LECTIO
K prvnímu čtení
Také tuto neděli nám liturgie ukazuje, jak nebezpečné může být bohatství. To nebezpečí není zdánlivé, ale skutečné, protože bohatství může způsobit zatvrzelost srdce.
Amosovy výtky jsou adresované „kdo si zpupně žijí na Sióně“ (v. 1). Toto odsouzení má zvláštní význam v souvislosti se dvěma horami (horou Sión v Jeruzalémě a horou Garizim v Samařsku). Téměř magicky se věřilo, že na nich je jistota spásy. Se stejnou situací se setkáváme o osm století později. Samaritánka se ptá Ježíše, kde má být Bůh uctíván, zda v Jeruzalémě, nebo na hoře Garizim (Jan 4,20n). Amos rozhodně odsuzuje magickou důvěru vázanou na místo – ať už to bude Jeruzalém nebo Samařsko – chápané jako talisman či fetiš k odstranění každodenních nesrovnalostí a nespravedlností. Lehkomyslně a nestoudně hromadit bohatství před zraky všech lidí hanebně uráží chudáky a provokuje bližní. Je-li bohatství zdrojem podobných nepořádků, není těžké si představit, že každou chvíli může přijít zkáza a zničení. Žádné místo a žádný chrám od zkázy neuchrání: „Skončí jásot povalečů“ (v. 7). Měli bychom se vážně zamyslet nad dnes tak rozšířeným absurdním konzumním způsobem života, a nad tím, jaké důsledky může mít pro budoucnost.
Ke druhému čtení
Pavlův žák Timotej vyznal víru veřejně, „před mnoha svědky“ (v. 12), stejně jako Ježíš vydal svědectví před Pilátem a vším lidem. Od této chvíle se jedná pouze o to vytrvat v rozhodnutí, v jistém smyslu přijatém již ve křtu, a zmocnit se věčného života (srov. v. 12). Tato vytrvalost však vyžaduje neustálý boj, dobře bojovat pro víru (srov. v. 12), jak píše Pavel. Zmocnit se věčného života však nelze lidským úsilím, je to Boží dar. Rozhodnout se pro Boha a svědčit o něm znamená před mnoha svědky vyznat, že Bůh se nás zmocnil a povolal nás, abychom vybojovali dobrý boj víry.
K evangeliu
Podobenství je velmi emotivní a chvílemi také velmi dramatické. Vystupují v něm dvě hlavní osobnosti. Na jedné straně boháč, který si užívá svého štěstí. Není důležité, zda se jedná o štěstí v rovině hmotné, rozumové či náboženské. Pravděpodobně se jedná o všechny tři roviny zároveň. Na druhé straně hladový, nemocný a opuštěný chudák, který „léhal u jeho dveří“ (v. 19). To je celá scéna. Lukáš důrazně vyzdvihuje rozdíl mezi marnotratným životem boháče a ubohostí chudáka plného vředů (srov. v. 20), který leží u jeho dveří. Je zde velký protiklad jasně patrný z přikázání bratrské lásky a z Ježíšových slov: „Blahoslavení chudí“, „běda vám boháči“ (6,20.24). Skutečným ubožákem je v podstatě boháč. On nepoznal hloubku tajemství Ježíšova srdce. Jeho život skončí v temnotách hrobu, či spíše v pekle neúspěchu a naprosté bezmoci. I žebrák umírá. Smrtí je však vysvobozen z utrpení a nedostatku a „andělé ho odnesli do Abrahámova náručí“ (v. 22), místa naplnění a uskutečnění všech Božích zaslíbení.
Na tomto pozadí Abrahám vede rozhovor s boháčem. I na onom světě se nachází rozdělení vzniklé naším sobectvím. Je to nepřekonatelná propast. Nemůže ji překročit ani Abrahám. Boháčova prosba k Abrahámovi, aby poslal Lazara k jeho bratřím a varoval je, proto ztrácí smysl. „Mají Mojžíše a proroky“ (v. 29). Kdo si zvolil způsob života, který je v rozporu s Láskou, zůstane navždy zbaven milosti lásky, a proto neschopen v lásce se setkat s bližním.
MEDITATIO
Podobenství o boháči a Lazarovi je velmi jednoduché: Bůh nás staví před soud, který o každém z nás vyslovil, a před požadavek obrácení. Boháč bohužel pozdě zjišťuje, kým je opravdu Pán. V této chvíli hledá, jak zachránit situaci, proto žádá Abraháma, aby poslal Lazara varovat jeho bratry. Pokud ho poslechnou a změní život, nemusejí skončit stejně jako on. Abrahám mu však odpovídá: „Jestliže neposlouchají Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých“ (Lk 16,31).
Evangelium nám předkládá myšlenku, že obrácení vyžaduje pozorně naslouchat Božímu slovu. Musíme Slovu dovolit, aby vstoupilo do našeho srdce. Pokud však má přinést užitek, musíme otevřít srdce tak, aby proniklo do hloubky. Obrácení je vždy záležitostí srdce, našeho nitra, a rovněž odevzdání všeho, aby Bůh měl prostor nakládat s naším životem. Můžeme též říci, že obrácení znamená uvolnit prsty, které křečovitě cosi svírají, a zcela se svěřit do rukou Boha (Mt 6,25n), abychom byli závislí pouze na něm.
Opravdový chudý je zcela odevzdán Boží lásce. Je ve všem svobodný a k dispozici Boží lásce. Naopak boháč se v tomto světě stává stále více necitlivým. Právě proto těžko chápe chudé, protože nevnímá hodnotu lidského života, a tudíž ani hodnotu obrácení. O své víře máme svědčit obrácením, které je záležitostí celého bytí, a patří k němu také naprostá důvěra v Boží milost. Toto svědectví je však výsledkem dlouhého boje. Znamená odevzdat se bez váhání Bohu, tomu, který si nás vyvolil od věčnosti. Svědectví není výdobytek, ale dar lásky, a odpovídá se na něj zase láskou. Do nebe se nedostaneme „natažení na pohodlné pohovce“. Nemůžeme žít, a nezajímat se o lidi, kteří jsou ve vážném ohrožení. „Skončí jásot povalečů.“ Následuje odchod „v čele vyhnanců do zajetí“.
Boháč nebyl odsouzen pro své bohatství, ale proto, že nepomohl chudákovi, který nemocný a s prázdnýma rukama umíral u jeho dveří. Hříchem je bohatství, které dovolí, aby chudí umírali u našich dveří. Rozdělení přináší především nedostatek solidarity.
ORATIO
Vezmi si, ó Pane, a přijmi celou mou svobodu, mou paměť, můj rozum a celou mou vůli, všecko, co mám a vlastním. Tys mi to dal, tobě, ó Pane, to vracím; všecko je tvé, nalož s tím zcela podle své vůle. Dej mi jen lásku k tobě a svou milost, neboť ta mi stačí. (Ignác z Loyoly).
CONTEMPLATIO
Adresát evangelia může v chudobě učedníka a apoštola zachytit znamení poselství. Chudoba hlasatele evangelia je téměř svátost, viditelný projev působení evangelia a člověka, který se jím nechal zasáhnout. Apoštol nemůže následující pravdy – radostnou zvěst o tom, že Boží království je blízko, že tento svět pomine, že Ukřižovaný je Vzkříšený, a že smrt znamená život a že skutečný život musí vždy napřed projít smrtí – hlásat pouze slovy, ale svým vlastním životem. On sám má být vtělením tohoto poselství. Kristův kříž a naděje na vzkříšení nabývají u apoštolů podobu ukřižování spolu s Kristem, což znamená, že „ještě i nyní trpíme hlad a žízeň, nemáme se do čeho obléci, jsme biti, honí nás z místa na místo, lopotíme se prací vlastních rukou“ (1 Kor 4,11n). V chudobě apoštola je možné zachytit poselství kříže a vzkříšení. Hlasatel evangelia se tak stává viditelným znamením svého poselství, znamením pomíjivosti světa, a konečně znamením Pánova příchodu, který přinese osvobození (…).
Chudoba má vyjadřovat nasazení pro bližního. Chceme-li následovat Ježíše, musíme být připraveni dát chudým všechno, co máme. Stejně jako Ježíšova chudoba vyjadřuje jeho lásku k lidem – „on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby“ (2 Kor 8,9) –, podobně chudoba učedníků slouží k tomu, aby milovali všechny lidi, především však ty nejchudší, jako Ježíšovy bratry a sestry. Chudoba vede k solidaritě s chudými, k velké solidaritě v lásce. Pouze chudý může být opravdovým přítelem chudých, maličkých a těch, kdo žijí na okraji společnosti (…). Měli bychom si proto položit vážnou otázku: jsou ve společenství těmi „vyvolenými“ chudí, stejně jako jimi byli pro Ježíše, nebo jimi jsou bohatí, „dobře vychovaní“, „vlivní“ a „noblesní“, ti se kterými je možné diskutovat? Komu patří náš zájem a láska? (G. Greshake, Být kněžími. Teologie a spiritualita kněžské služby, Brescia 1984, 193n)
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Hospodin zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným“ (Žl 146[145],7).
Převzato z knihy: LECTIO DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
