1. čtení: 1. Mojžíšova 18,20–32
2. čtení: Kolosanům 2,12–14
Evangelium: Lukáš 11,1–13
„Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky“ (Lk 11,1). Právě s tímhle požadavkem se obracíme na Pána Ježíše i my dnes, když zároveň nasloucháme jeho vlastnímu ponaučení o modlitbě.
Požadavek učedníků se rodí z toho, jak vidí Ježíše, který je ponořen do modlitby na poušti, v noci či časně zrána. Ježíš si bedlivě chránil čas věnovaný tomu, aby živě zakoušel svůj vztah k Bohu, jenž ho poslal. Právě tenhle čas věnovaný modlitbě mu dává sílu, aby svůj život naplňoval v jeho službě a ve službě lidem. Evangelista Lukáš klade velký důraz na Ježíšovu modlitbu, o níž se zmiňuje v souvislosti s rozhodujícími okamžiky jeho životní pouti. Hovoří o Ježíšově modlitbě například v okamžiku jeho křtu v Jordánu (srov. Lk 3,21–22) i na kříži, kdy Ježíš prosí nebeského Otce, aby odpustil jeho křižovatelům (srov. Lk 23,34), a pak mu odevzdává poslušně svého ducha (srov. Lk 23,46). Ježíš nás tedy učí tomu, co on sám důsledně prožívá. Jeho modlitba je hluboce osobní, o čemž svědčí fakt, že se na Boha obracel jako na svého Otce, a to velmi důvěrně, jak tomu odpovídá oslovení Abba (srov. Mk 14,36). To je přístupová brána k tajemství jeho osoby, která je cele ve znamení synovského vztahu k milovanému nebeskému Otci.
To jsou také důvody, proč odpovídá svým učedníkům na jejich požadavek modlitbou Otčenáš. Podle Tertuliána je právě tato modlitba jakýmsi souhrnem celého evangelia. Dnes nasloucháme Lukášově verzi Otčenáše, která je spíše kompendiem Ježíšových ponaučení, rozesetých ve všech čtyřech evangeliích. Je to model všeho podstatného, co má charakterizovat křesťanskou modlitbu. Po vzývání „Otče náš“ následuje pět proseb, jejichž pořadí určitě není nahodilé. Nejprve prosíme za to, aby Jméno živého Boha bylo posvěcováno, což znamená, aby ho všichni mohli uznat jako třikrát svatého Boha. Při prosbě „přijď Království tvé“ žádáme o to, aby se Boží panování projevilo na této zemi prostřednictvím pokoje, spravedlnosti a smíření. Zároveň prosíme o příchod tohoto Království v jeho eschatologické formě, jak o tom hovořil sám Ježíš (srov. Lk 11,20; 17,21). Tyto přísliby se ovšem zatím ještě neuskutečnily ve své plnosti. Dále přicházejí na řadu prosby o to, co potřebujeme k životu, tedy o každodenní chléb, který je plodem Božího požehnání naší práce; odpuštění vin, které je podmíněno naším odpuštěním ve vztahu k bratřím (srov. Mt 6,14–15); konečně prosíme Boha o to, abychom nepodlehli náporu Zla v hodině pokušení.
Prostřednictvím podobenství o člověku, který obtěžuje svého přítele uprostřed noci, když ho prosí o chléb, Ježíš podtrhuje, že křesťanská modlitba se musí vyznačovat vytrvalostí a důvěryplnou naléhavostí, jak je to patrné na Abrahámovi (srov. Gn 18,20–32) a na Mojžíšovi (srov. Ex 32,11–14.30–32). Ježíš sám to komentuje následovně: „Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám! (Lk 11,9). Na jiném místě Mistr říká: „Věřte, že všechno, oč v modlitbě prosíte, jste už dostali, a budete to mít“ (Mk 11,24). Vždyť „váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte“ (Mt 6,8). Nikdo z nás si nedovolí ani pomyslet na to, že by nám místo chleba dal kameny, neboť ačkoli my jsme zlí, Bůh je dobrý, a tak se naše synovská modlitba měří pevností naší víry v něho!
Nakonec Ježíš uzavírá: „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,13). Jestliže na paralelním místě u Matouše čteme, že Bůh dává dobré věci (srov. Mt 7,11), zde je řeč přímo o Duchu Svatém jako o daru, o nějž Otec nikdy nezkrátí toho, kdo k němu přilne. Duch Svatý je opravdu dobrý dar po výtce, je to Dar všech darů… První slova, která můžeme vyslovit při modlitbě, jsou ta, jimiž prosíme o seslání Ducha Svatého, poněvadž si můžeme být jisti, že v tomto daru jsou zahrnuta všechna ostatní obdarování. „Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím 8,26). Jedině Duch Svatý nás může uschopnit k tomu, abychom naslouchali Bohu, a také nám vnukat slova, která nás uvedou do dialogu s Ním, protože nás má k tomu, abychom přijímali Boží vůli.
Duch Svatý vlévá do našich srdcí schopnost, abychom se vnímali jako Boží synové a Ježíšovi bratři, abychom uznávali všechny ostatní jako někoho, kdo jsou chtěni, milováni a stvořeni Bohem. Právě tímto způsobem nás modlitba proměňuje, když nás přivádí k tomu, abychom žili ve vztahu s Otcem, a to skrze Ježíše Krista, v moci Ducha Svatého.
Převzato z knihy: Hlásej slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
