Marto, Marto! (16. neděle v mezidobí C)

LECTIO

K prvnímu čtení
Abrahám je vzorem pohostinnosti a vykazuje její charakteristické rysy. Pohotovost: „Sotva je spatřil, běžel jim vstříc“ (v. 2). Uctivost („poklonil se až k zemi“: v. 2) a pozornost, s níž hostům nabízí vodu k mytí a usazuje je do stínu („pod stromem“ v. 4.8). Považuje za projev přízně moci nabídnout pohostinství: „Jestliže jsem nalezl přízeň v tvých očích, nepřecházej kolem svého služebníka“ (v. 3). Cizinec má právo na pohostinnost: „Proč byste jinak šli kolem“ (v. 5). Snaží se obsluhovat osobně a zapojuje i členy rodiny („pospíšil do stanu … běžel“; Sára má „honem“ udělat placky; také služebník koná „rychle“ v. 6n). Abrahám je štědrý: dává zadělat 3 měřice (3x15 l) nejjemnější mouky (v. 6), připravit „mladé krmné tele“ (v. 7) a předkládá jim „kyselé a sladké mléko“ (v. 8). Nakonec je připraven k jejich službám: „Obsluhoval je pod stromem“ (v. 8).
Tajemný je počet návštěvníků: jsou to „tři muži“ nebo jediný „pán“ (v. 2n)? Závěr události ukazuje božský charakter zjevení. Před odchodem host slibuje: „Vrátím se k tobě napřesrok … a tvá žena Sára bude mít syna“ (v. 9). Abrahámovi bylo sedmdesát pět let, když ho Hospodin povolal a poprvé mu slíbil potomstvo (Gn 12,4); když mu bylo devadesát devět, obnovuje své zaslíbení, které se naplní, až mu bude sto let (17,1.17). Tak Hospodin zjevuje svou moc: „Což je Hospodinu něco nemožné?“ (18,14).

Ke druhému čtení
Pavel mluví o svém poslání a o způsobu jeho naplnění. Jeho poslání je mu „svěřeno Bohem“ (v. 25; srov. Sk 9,15), není to jeho iniciativa. Je „služebníkem“ církve, „těla“  Kristova (v. 24). Obsahem jeho služby je „tajemství“ (v. 26) neboli universální plán spásy, který chce Bůh v dějinách uskutečnit. Jeho ústřední postavou je osoba samotného Krista, Mesiáše, od něhož pochází „bohatství božské slávy v tomto tajemství“ (v. 27). Plán spásy má své dějiny: dlouho byl skryt, nyní je odhalen (srov. v. 26). To, co bylo v předchozích staletích skryté, spočívá v tom, že Kristovo spásonosné dílo není omezeno na hranice Izraele, ale je rozšířeno na „pohany … vás“ (v. 27), na „každého člověka“ (v. 28).
Pavel je svým posláním v církvi plně zaujat. Používá svoji schopnost hlásat, učit a napomínat se vší moudrostí tak, „abychom každého člověka učinili dokonalým ve spojení s Kristem“ (v. 28). Proto se nebojí obtíží: „Usilovně pracuji a zápasím“ (v. 29); dokonce se z nich z lásky k věřícím raduje: „Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho“ (v. 24). Zřejmé jsou odkazy na původ a cíle jeho jednání. Duchovní výzbroj pochází shůry: „…on mi k tomu dává svou sílu a jak se ona ve mně mocně projevuje“ (v. 29). Cílem je přispět k výkupnému Kristovu utrpení: „Na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap“ (v. 24). Kristovo utrpení samo o sobě ke spáse úplně postačuje. Avšak hlásání a přijetí s sebou nesou utrpení, které podle Pavla „zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap“.

K evangeliu
Ježíš přichází do Betánie a do domu ho přijímají dvě sestry, Marta a Marie; o jejich bratru Lazarovi není řeč. Marta má rozhodující slovo: „Přijala ho do domu“ (v. 38). Marie ho vítá nasloucháním: „Posadila se Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč“ (v. 39). Řeklo by se, že Ježíšovi se dostalo dokonalého a harmonického přijetí – Marta pečuje o jeho hmotnou stránku, Marie o duchovní. Jedna mu činí pomyšlení, druhá oslavuje Mistra z pozice učednice (srov. Sk 22,3), kterou Ježíš originálním způsobem poctil, protože na rozdíl od rabínských zvyklostí vyučuje ženu.
Rovnováha je narušena Martou, která si toho na sebe pohoštěním ve velkém stylu naložila příliš. Přichází k Ježíšovi a její slova prozrazují hněv na sestru: „nechala mě obsluhovat samotnou“. Je to trochu nepříjemný způsob svěřování se hostu, zní to skoro jako výtka: „Pane, nezáleží ti na tom … Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ (v. 40). Marta chápe pohostinnost pouze v hmotné rovině. Místo aby Marie visela Ježíšovi na rtech, měla by jí pomoci. Sám host by jí měl přikázat, aby se šla o něho postarat, a on sám by měl mezitím vyčkat, než bude oběd hotov.
Ježíš, který dosud vyučoval Marii, dává nyní lekci také Martě. Začíná laskavě: „Marto, Marto“, a dává jí poznat, že si vybrala špatně, když dala přednost „mnoha věcem“, zatímco „jen jedno je třeba“ (v. 41n). Marii však chválí, protože si vybrala „nejlepší úděl“ (v. 42).

MEDITATIO
Pokusme se prohloubit a aktualizovat poselství prvního čtení a evangelia. Jsou to vyprávění o pohostinnosti. Jsou si podobná, ale jsou mezi nimi rozdíly. Viditelný rozdíl je v tom, že Abrahámova obsluha je hosty pochválena: „Nuže udělej, jak jsi řekl“ (Gn 18,5), Martě se totéž vytýká. Podobnost tkví v tom, že host v obou případech nejen pohostinnost přijímá, ale také hostitele obdarovává: Abrahámovi a Sáře slibuje syna, v Betánii nabízí své slovo. Přijmout Pána Ježíše do svého „domu“ neznamená jen „prokazovat mu různé služby“, ale především nechat ho hovořit a přijmout dar jeho Slova.
Pohostinnost má být ve jménu Ježíše nabídnuta také těm, s nimiž se ztotožňuje: „Byl jsem na cestě a ujali jste se mě“ (Mt 25,35), „nezapomínejte na pohostinnost“ (Žid 13,2). Pohostinnost nejen dáváme, ale také přijímáme. Kolik máme takových příležitostí?
Marta a Maria bývaly vnímány jako modely aktivního a kontemplativního života. Ve skutečnosti jsou to spíše konkrétní případy třetího a čtvrtého druhu půdy, do které padlo semeno v podobenství o rozsévači. Martino „dělání si starostí“ a „znepokojování se“ připomínají zrno, „co padlo do trní“, čili „ty, kdo ho dusí starostmi, bohatstvím a požitky, takže nedozrají k užitku“ (srov. Lk 8,14). Mariin „lepší podíl“ naopak připomíná „zrno, co padlo na dobrou půdu“, čili „ty, kdo to slovo vyslechli a uchovávají ho v dobrém a upřímném srdci a s trpělivostí přinášejí užitek“ (srov. Lk 8,15). Kam zařadíme náš způsob života, do třetího nebo do čtvrtého druhu půdy?

ORATIO
Budeme-li aktualizovat obě předcházející poselství – ruka, která dává a sluch, který přijímá – a bude-li se nám zdát, že jsou to i naše postoje, vzdávejme díky Otci. Žádejme naopak odpuštění za nedostatek velkodušnosti, za to, že jsme s hosty nejednali s náležitou vstřícností a srdečností. Jak ve svém nitru hostíme Pána, který se zpřítomňuje ve svém slově, v eucharistii a v bližních? Ze závěrů tohoto zpytování svědomí buď vyplyne prosba za odpuštění našich špatností a vzývání Ducha svatého, „sladkého hosta našich duší“, aby nás uschopnil k pohostinnosti, nebo modlitba díků a chval, podobáme-li se Abrahámovi a Marii.

CONTEMPLATIO
Pozvedněme svůj zrak k Bohu, abychom v něm zachytili onu plnost pohostinnosti, o níž jsme ve dvou výše uvedených úryvcích meditovali a nad nimiž jsme se modlili.
Pohostinnost je základní dimenzí biblického zjevení. Je výzvou, abychom otevřeli srdce každému člověku: „Přijímejte jeden druhého do svého společenství, jako i Kristus přijal vás“ (Řím 15,7). Tím se nám rozšíří obzory. Otec, Syn a Duch svatý touží přebývat v každém pokřtěném: „… Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23). Svatá Alžběta od Nejsvětější Trojice žila v neustálé kontemplaci těchto tří hostí, které něžně nazývala „moji Tři“. Dějiny spásy přece vyvrcholí eschatologickým pozemským rájem, v němž jedni budou hostit druhé! Svatí budou hostit Boha: „Hle - Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem“ (Zj 21,3). A Bůh bude hostit svaté: „Chrám jsem v něm však neviděl, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek – to je jeho chrám“ (Zj 21,22). Nebeský příbytek budou obývat hosté nejrůznějšího původu: „Hle – veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků“ (Zj 7,9). Současný jev promíchávání jednotlivých etnik a kultur je třeba vnímat v této souvislosti.

ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí“ (Lk 10,41).

Převzato  z knihy: LECTIO  DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA