Marta a Marie, aneb lepší úděl (16. neděle v mezidobí C)

Kdybychom měli sledovat liturgické ukazatele, pak by se mělo dnešní zamyšlení jistě věnovat ctnosti pohostinnosti. To je skutečně sjednocující téma dnešní bohoslužby slova. V prvním čtení se zdá, že se dokonce samotný Bůh stal hostem Abraháma (křesťanská tradice odpradávna vykládala tyto tři lidi nebo anděly jako symbol Trojice). Ve čtení z evangelia je hostem sám Ježíš, který je přijat do domu Marie a Marty. Určitě se jedná v případě pohostinnosti o námět, který dosud v naší individualistické a anonymní společnosti čeká na své opětovné objevení. Písmo nám pomáhá do hloubky poznat, co pohostinnost vlastně je. Není to totiž jenom gesto lidskosti, ale rovněž jeden z aspektů nového Kristova přikázání: přijmout hosta, tedy cizince, pro nás znamená přijmout samotného Krista, který se ztotožnil se všemi potřebnými a v příběhu emauzských učedníků na sebe dokonce vzal podobu poutníka. Znamená to otevřít vlastní dům – jako to udělali Abrahám, Marta a Marie –, aby nechali odpočinout Ježíše, který je neustále na cestách po celém světě: „Mně jste to učinili.“ V konečném důsledku to pro nás znamená připomínku, že my všichni jsme na zemi poutníky, tedy cizinci na pouti, na cestě k Pánu (srov. 1 Petr 2,11; 2 Kor 5,6).

Tento námět nám tedy předkládá dnešní liturgie. Jenomže evangelijní úryvek obsahuje tak závažný Ježíšův výrok, že si nemůžeme dovolit postupovat jinak, než zaměřit svou pozornost právě na něj a nechat stranou všechny praktické reflexe, které bychom dnes mohli na téma pohostinnosti rozvíjet. Jedná se totiž o jedinou příležitost během tříletého liturgického cyklu, kdy k nám toto slovo zaznívá v neděli, a neměli bychom ho nechat zaznít naprázdno.

Ježíš se nachází v Betánii, v domě Marty a Marie, Lazarových sester. Byla to rodina přátel, u které si Ježíš obvykle odpočinul při svém působení v Judeji. Marie ani nemohla uvěřit, že má zase Mistra zcela jenom pro sebe, že mu smí v tichosti naslouchat a celým svým srdcem vnímat slova věčného života, která pronášel i v okamžicích odpočinku; a tak se schoulila k jeho nohám (jak je to až do dnešních dnů obvyklé na Východě) a zaposlouchala se. Marta však měla plnou hlavu starostí s tím, aby Ježíše dobře pohostila, a tak uklízela, dávala všechno do pořádku a připravovala chutný pokrm. Není těžké představit si tón hlasu (něco mezi vážností a žertem), který použila, když se zastavila u probíhajícího rozhovoru těchto dvou a řekla Ježíšovi: Pane, tobě to přijde správné, že mě moje sestra nechá samotnou u přípravy a obsluhy a sama se těší z rozhovoru s tebou? Pověz jí, ať mi jde taky pomoct! (Sama pro sebe si možná přitom pomyslela: vždyť to v podstatě dělám pro tebe, a ne pro sebe samotnou.) I mně by se líbilo spočinout u tvých nohou a naslouchat ti, ale kdo by se pak postaral o všechno ostatní?

A právě v tomto okamžiku pronesl Ježíš slova, která sama o sobě představují malé evangelium: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Jen málo je třeba, ano, jen jedno. Marie si vybrala nejlepší úděl, a ten jí nikdo nevezme.“

Zapomeňme nyní chvíli na to, že se nacházíme v domě Marty a Marie, a přesuňme se v mysli do současné doby: v tomto okamžiku jsme tou rodinou, která hostí Ježíše, právě my. Tento kostel a toto naše společenství je domem v Betánii, v němž Pán hovoří; my jsme Martou a Marií! To, co říká, se tedy vztahuje k nám: Příteli, strachuješ se a obáváš o mnohé věci, ale zanedbáváš jednu skutečně důležitou! Jak pravdivá a skutečná jsou tato Pánova slova! Má pravdu: náš život je mnohdy zběsilým úprkem za tisícem různých věcí: sny, plány, obchodní záležitosti, zaměstnání. Jsme jako „ustarané Marty“, které si myslí, že dělají ty nejdůležitější věci na světě, ale pravdou je, že pouze ztrácí čas a dělají neužitečné věci, řeší záležitosti, které jsou jenom urgentní, ale ne důležité, záležitosti, které se nás mnohdy vůbec nedotknou. Právě to je lež a marnost našeho života: „Marnost nad marnost, všechno je marnost,“ říká biblická moudrost knihy Kazatel. Ježíš k tomu ještě dodává: „Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život o jedinou chvilku?“ A proč se tedy tolik trápíte otázkami jako: Co budeme jíst? Co si oblékneme? (srov. Mt 6,27– 31).

Svými slovy nás Ježíš vyzývá, abychom vyšli z této marnosti a rozptýlení; nabízí nám vyzískání té jediné důležité věci, toho „jediného potřebného“ z dnešního evangelia, které nám nikdo nikdy nemůže vzít. Jde o stejné pozvání, které nalezneme na jiném místě evangelia, kde se hovoří o jednom sedlákovi, který na poli nalezl poklad, a tak prodal všechno, co měl, aby ho mohl koupit, anebo obchodník, který nalezl drahocennou perlu, a tak všechny své perly prodal, aby získal tuto jedinou.

Co je tou jedinou skutečně důležitou věcí, tím „lepším údělem“, který nebude nikdy vzat tomu, kdo si ho vyvolil? Evangelium to dává jasně najevo: je to úděl, který si vybrala Marie. Ale co si vlastně Marie vybrala? Rozhodla se naslouchat Ježíšovi! Vybrala si Ježíše! S Ježíšem si totiž zvolila všechno: jeho království, jeho vůli, vybrala si to, co je trvalé a zůstává na věky, skrytý poklad, který zloději nemohou ukrást, a ani moli zničit.

Svatý Pavel si v dnešním druhém čtení stanovil úkol dobře nám vysvětlit, v čem spočívá tato jediná nutná věc, tento lepší úděl, o němž mluví evangelium. Říká, že tímto údělem je Kristus ve vás, naděje na věčnou spásu; on je tím tajemstvím skrytým od věků a od pokolení, které se nyní konečně v celé své síle, slávě a bohatství projevilo.

Kristus v nás, naděje na věčnou spásu: to je skutečně tou velkou a nutnou věcí. Musíme vzít na vědomí tohoto Krista, který je v nás, uvnitř nás, kterého nám nikdo nemůže ukrást, který je přítomný ve své církvi a hovoří v ní k nám, stejně jako mluvil v domě Marty a Marie, a představuje naději a záruku naší spásy, našeho konečného vítězství nad marností a smrtí.

Co povědět o úsilí a starostlivosti Marty? Ježíš je svým slovem nijak nesnižuje, přesně naopak! Jistě není náhodou, že Lukáš umístil podobenství o milosrdném Samaritánovi a vyprávění o Martě a Marii hned hezky jedno za druhým. To, co se Martě skrytě vyčítá, není její starostlivost a ochota ke službě, její pohostinnost: vždyť to vysvítá, jak jsme viděli, z přikázání lásky k bližnímu, a všichni víme, jak moc právě toto přikázání leželo Ježíšovi na srdci. To, co Ježíš chce u Marty napravit, souvisí s její náklonností nechat se zaplavit starostmi, její přílišné plahočení, přehnaná důležitost, kterou přičítá vnějším hmotným věcem a vlastní práci, až to mnohdy hraničí se ztrátou rozumné míry a důležitých hodnot. Tím, že znala Ježíše, měla Marta snáze pochopit, že by mu udělalo větší radost její naslouchání a blízkost, než ohromný oběd s mnoha chody. Vždyť tím nejdůležitějším pokrmem mu bylo „činit – a zvěstovat – vůli Otce“ (srov. Jan 4,34).

Z toho všeho je možné pochopit, že, jak už to často v podobných situacích bývá, Marta, aniž by si toho všimla, zůstala u snahy spíše udělat dobrý dojem na hosta, než ho skutečně uspokojit; v podstatě se dá říci, že hledala tak trochu sebe sama.

Příběh Marty a Marie nám nakonec předkládá také následující ponaučení: tím nejlepším způsobem, jak být Martou, je stát se Marií! Pozorné naslouchání Božímu slovu, oči pevně upřené na Ježíše, skutečná praxe modlitby a rozjímání, případně kontemplace, to všechno očišťuje aktivitu a zabraňuje hledání sebe sama, i když se uskutečňuje a nezanedbává láska k bratřím. Umožňuje to navíc lépe vnímat priority a respektovat je; člověk může vykonávat své úkoly v pokoji, což je v konečném důsledku tou nejlepší cestou, jak dělat věci dobře a zvládnout jich hodně.

Marie si vybrala lepší úděl: a co my? Vybrali jsme si také skutečně tento lepší úděl anebo jsme těmi mnohými ubohými Martami, zatíženými starostmi o věci, které nejsou podstatné a skončí spolu s námi? Zvolená cesta se projeví v jasně pozorovatelném faktu: „Marie se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč.“ Poslouchala! A to nejenom skrze uši, ale také srdcem a celým svým bytím v sobě zaznívat Ježíšovo slovo. I my se máme učit tomuto hlubokému naslouchání, aby se Ježíšovo slovo, kterému nasloucháme v kostele nebo které čteme, dotklo naší mysli v příhodném okamžiku, když se nacházíme před důležitou volbou, nebo když na nás doléhá pokušení, které musíme překonat. Musíme být pro Boží slovo tou „rodnou půdou“, o níž mluví podobenství o rozsévači.

Marta nepochopila, že Ježíš přišel do jejího domu, aby ji nasytil, a ne aby se od ní nechal nakrmit; proto se nechala cele pohltit prací v kuchyni. Jedná se o věčné pokušení dát přednost aktivitě před vírou. Nechceme připustit, abychom byli překonáni jeho velkodušností a láskou, nechceme s Bohem „prohrát“ a chceme ho stále „předbíhat“. Také sem za námi přichází Ježíš jako host, ale je to on, kdo nás chce nasytit. Až do tohoto okamžiku to dělal svým slovem, nyní chce začít rozdávat své vlastní Tělo: přijměme ho s radostí a vroucností, protože právě on je tím „nejlepším údělem“, který nám nikdo nikdy nevezme.

Převzato  z knihy: Slovo a život
Autor:  Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.