1. čtení: Zachariáš 12,10n
2. čtení: Galaťanům 3,26-29
Evangelium: Lukáš 9,18-24
LECTIO
K prvnímu čtení
Tento výrok zachycený v knize proroka Zachariáše zvěstuje smíření a pokoj v období války a rozbrojů. Juda a okolní národy útočí na Jeruzalém a sám Bůh se ujímá jeho obrany: „Hle, dělám z Jeruzaléma číši opojení pro všechny okolní národy … udělám z něj balvan na vzpírání pro všechny národy; všichni, kdo ho budou vzpírat, zraní se do krve … raním všechny válečné koně splašeností, jejich jezdce šílenstvím … raní je slepotou … v ten den bude Hospodin chránit jeruzalémské obyvatele … všechny pohany, kteří táhnou proti Jeruzalému, vyhledám, abych je zničil“ (Zach 12,2-9). Na tomto apokalyptickém pozadí se nečekaně objevuje proroctví o spáse, která paradoxně bude mít počátek na nepřátelském judském území: „Nejprve zachrání Hospodin Judovy stany“ (v. 7). Dojde k něčemu, co tu ještě nikdy nebylo: k vylití Ducha, „ducha milosti a prosby o slitování“. Všichni se obrátí k tajemné osobě „probodeného“ (úryvek používá první osobu: „… budou hledět na mě. Budou naříkat nad tím, kterého probodli“). Střet vyústí do nářku celého národa, „jako se naříká nad jediným synem, budou nad ním lkát, jako se lká nad prvorozeným synem“. Připomíná se nářek v Hadad-Rimmonu na megidské pláni, čímž se pravděpodobně odkazuje na smrt krále Jošijáše v megidské bitvě. S evangelistou Janem (srov. Jan 19,34) se náš pohled obrací k Ukřižovanému. Totožnost probodeného, o němž mluví prorok, se zjevuje v mrtvém Ježíši na kříži a jeho otevřený bok je zdrojem Ducha vylitého na všechny lidi, o čemž hovoří také prorok Ezechiel (srov. Ez 37,1-14) a Joel (srov. Jl 3). Tak se z věřících, kteří hledí na Ukřižovaného, může formovat nový Boží lid, shromážděný v církvi pod křížem.
Ke druhému čtení
„Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat. Tak četné bude tvoje potomstvo.“ Abrahám Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého (srov. Gn 15,5n). Abychom pochopili, o jakém potomstvu hovoří Genesis, je třeba dojít k Novému zákonu: „Zaslíbení však byla dána Abrahámovi i jeho potomku. (Písmo) neříká: i jeho potomkům, v množném čísle, nýbrž v jednotném: i tvému potomku, a tím je Kristus“ (Gal 3,16). To zaslíbení zní takto: „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: ‘Abba, Otče’“ (Gal 14,4n). A dále: „Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Ježíše Krista“ (Gal 3,26).
To, že jsme Božími dětmi, se uskutečňuje skrze křest, který nás sjednocuje s Kristem: „Žije ve mně Kristus!“ říká Pavel (Gal 2,20). Kristus skrze svůj křest dává lidskému soužití nový počátek, který znamená víc než národnost, společenské postavení či rozdíly pohlaví. Rozdíly nemizí, přetrvávají, ale přetvořené v Kristu (Kol 2,17): „Jako tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů, ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo, tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo – ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní – všichni jsme byli napojeni jedním Duchem“ (1 Kor 12,12n).
Existuje cesta k poznání pravdy o sobě a k vnitřnímu sjednocení, kterou je každý povolán dovršit v Kristu. Je třeba překonat chápání vlastní individuality jako absolutní dobro, překonat konflikt, který nevyhnutelně vzniká u člověka s porušenou schopností chápat a milovat. Tyto postoje překonáme jen tehdy, když každý z nás bude schopen v druhém (stejně jako v sobě) ctít a respektovat tajemství přebývající v člověku: Krista v nás (srov. Kol 1,27). Proto můžeme říkat: „Všecko a ve všem je Kristus“ (Kol 3,11) a „všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28).
K Evangeliu
V tomto úryvku Lukášova evangelia, který je umístěn mezi začátek misijní činnosti dvanácti apoštolů a dobu formování církve, můžeme rozlišit tři části: Petrovo vyznání víry (v. 18-20); první předpověď Ježíšova utrpení (v. 21n); a pět Ježíšových výroků o podmínkách jeho následování (v. 23-27). Ústřední postavou je Ježíš, zeměpisným prostředím je samota, ovzduším je modlitba. Středem úryvku je přímá otázka, s kterou se Ježíš obrací na okolo stojící: „Za koho mě pokládáte vy?“ Tři odpovědi postupně vyjadřují očekávání, které má lid, Petr a Ježíš. Podle Petrova vyznání je Ježíš „Mesiáš“, „Boží pomazaný“. Kristus jeho vyznání doplňuje a ztotožňuje se s tajemnou postavou „Syna člověka“, který v pozemském životě uskutečnil povolání Hospodinova služebníka: „Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení … byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny … pro útrapy své duše uvidí světlo, nasytí se svým poznáním. Můj spravedlivý služebník ospravedlní mnohé“ (Iz 53,3.5.11). Je to trpící Mesiáš, ukřižovaný Kristus, syn člověka, o němž rozjímá prorok Daniel (srov. 7,13), jehož oslavuje kniha Zjevení (srov. 1,7), a kterého „lidé uvidí … přicházet … s velikou mocí a slávou“ (Mt 24,30).
MEDITATIO
„Silná jako smrt je láska,“ říká Píseň písní (Pís 8,6). Silná jako smrt, vstupující do života jako cizorodý prvek, velký nepřítel a nevyhnutelný práh, o kterém nikdo neví, co se nachází za ním. Křesťanská zvěst přichází právě do této hraniční oblasti jako odpověď na velkou životní otázku člověka. Ježíšova otázka: „Za koho mě pokládáš ty?“, položená v nejdramatičtější chvíli jeho života, kdy velmi dobře ví, co ho čeká, a žádá mě, abych ho přijal jako toho, který za mě umírá a dává mi svůj život. „Za koho mě pokládáš ty?“ Máme-li odpovědět na tuto otázku, znamená to odpovědět na jinou rozhodující otázku: „Pro koho žiji já?“ Existuje snad větší láska než ta, že někdo položí za druhého život? V této dialektice lásky se život a smrt střetávají. Smrt je často zakoušena jako rozdělení, které nám bere naše milované blízké, jako bolest z odloučení, a do této „nepřítomnosti milovaného“ vstupuje Kristus. S účastí vstupuje právě do této vypjaté chvíle, kdy se člověk cítí nesmírně osamělý, a jeho životní funkce vyhasínají. Ten, který je Život (srov. Jan 1,4), umírá s člověkem … se mnou. Bůh lidstvu říká: „Miluji tě až k smrti!“ To je cesta vtělení, kterou si Ježíš vybral, aby na sebe vzal lidský úděl. Chtěl se dokonale ponořit (křest) do hlubin propasti odmítání a popírání, rozdělení a protiřečení, hříchu a beznaděje. V sobě ji člověk zakouší jako smrt, jako neschopnost sdílet se a mít opravdové vztahy k druhým. Kristus přijal moje konkrétní utrpení, moji smrt. Dává mi sebe a své bytí, dává mi svůj pravý život, který znamená podíl na jeho společenství s Otcem a Duchem svatým. Zmrtvýchvstalý s mocí hlásá, že život je největší a pravý dar lidstvu: Bůh všechno stvořil, aby to bylo (srov. Mdr 1). Ukřižovaný hlásá, že jeho láska je silnější než smrt člověka. Kdo náleží Kristu, jistě zakusí bolest, utrpení a smrt. Jeho smrt se však stane přechodem (paschou) k životu, který mu daruje Bůh, protože: „Silná jako smrt je láska, nezlomná jako podsvětí je vášeň“ (Pís 8,6).
ORATIO
Pane, čím jsem tobě já, že mi velíš, abych tě miloval, a hrozíš mně svým hněvem a strašlivou bídou, neučiním-li toho? Zda to již není svrchovaná bída, nemiluji-li tebe? Běda mně! Ó zjev mně přece pro své slitování, Pane, Bože můj, čím jsi mně? Rci duši mé: „Spása tvá jsem já“ (Žl 35[34],3). Řekni to tak, abych slyšel! Hle, ucho srdce mého poslouchá! Otevři je, Pane, a rci duši mé: „Já jsem tvá spása.“ Poběžím za tímto tvým hlasem a tak tebe dostihnu. Neskrývej přede mnou tváře své. (Augustin, Vyznání, I, 5)
CONTEMPLATIO
Sám náš Život sestoupil na zem a vzal na sebe naši smrt, usmrtiv ji hojností svého života, a hromovým hlasem zavolal, abychom se vrátili k němu v onu tajemnou svatyni, z níž k nám sestoupil do nejvznešenějšího panenského lůna, kde se s ním zasnoubila bytost lidská, tělo smrtelné, aby nebylo navždy smrtelné, vycházeje odtud jako ženich z ložnice a plesaje jako rek, když se do běhu dává. Ano, on nešel zdlouhavě, nýbrž běžel, volaje slovy, skutky, smrtí, životem, sestoupením a vystoupením, bychom se k němu vrátili. Zmizel nám z očí, abychom se vrátili do svého srdce a tam jej nalezli. Odešel, a, hle, jest zde. Nechtěl být dlouho s námi a nikdy nás neopustil. (Augustin, Vyznání, IV, 12, 19)
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
Za koho mě pokládáš ty?
Převzato z knihy: LECTIO DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
