PŘEDNÁŠKY

Celá Bible mluví o důležitosti požehnání pro náš život. Zdrojem požehnání je jedině Bůh a nikdo jiný. Požehnání působí duchovní plodnost, naši proměnu zevnitř, to, že náš život má smysl, že je za ním něco vidět a že je v něm přítomno ovoce Ducha svatého.

Ježíš chce nejen při umývání nohou projevit lásku do krajnosti každému člověku - ale ne každý je schopen takto projevenou lásku přijmout. Lidé se totiž tak extrémní lásky bojí, protože skutečná láska proměňuje život a zavazuje. Ježíš vybral svých dvanáct učedníků ke zvláštní cestě a chce, aby všichni, kterým dal milost živé víry, mu byli blízko. A my se bojíme - co Pán Ježíš bude chtít?

Farizeus, který v Betanii pozval Ježíše k jídlu, a také Ježíšův učedník Jidáš velmi rychle soudí a odsuzují jednání Ježíšovo a jednání ženy, která přichází, aby Ježíši darovala vše, co má. I my si občas musíme sami sobě přiznat, že jsme s Pánem nespokojení, posuzujeme jej a vytýkáme mu věci, které nedělá podle našich představ. Ale Ježíš se ženy v tomto evangeliu zastal takovým způsobem, že na to určitě nikdo z té hostiny dlouho nezapomněl. Není hanbou být hříšník, ale problémem je, když ve svém naslouchání Bohu nějak slyšíme a vlastně spíš neslyšíme a pak ani nevíme, proč by se i nás mělo týkat to, abychom dělali pokání a prosili za odpuštění.

Ježíš má na své cestě do Jeruzaléma namířeno k vrcholu svého života a jde tam v úplné závislosti a poslušnosti Otci. I my jsme bohatí Bohem, protože náš život je v rukou Božích a před námi je celá věčnost v plnosti života, v přijetí a lásce - ale někdy žijeme spíš tak, jako bychom Boha trochu měli a trochu neměli, jako bychom přehlíželi, že v našem životě není nejdůležitější to, co děláme my, ale co koná Bůh. Bohatý mladík z podobenství přišel k Ježíši s úctou, s otázkami, znal přikázání - ale ve skutečnosti vlastně ani Krista nepotřeboval.

Ježíš v příběhu o vzkříšení Lazara jedná lidsky naprosto nepochopitelně. Ví, že Lazar umírá, a přesto k němu přijde, až zemře. Ví, že tím zklame jeho milující sestry a své učedníky vystaví mnoha otázkám. Muselo to mít velice hluboký smysl, stejně jako má smysl naše utrpení, umírání, životní těžkosti, kterými musíme projít. I my známe ty situace, kdy máme pocit, že Pán není přítomen.

Žijeme v čase, kdy spousta náboženství a filozofických systémů nabízí svou cestu k osvícení, tváří se, jako by právě oni mohli světlo do života dát, a mnozí se těmito bludičkami nechají zlákat. Pravé světlo je ale naprosto nezasloužený dar, dar, který má jméno - a je jím Ježíš. Každý z nás může pod Jeho pohledem zakusit, že mu skutečné světlo pro život chybí, a zároveň prožít, že jedině Ježíš je opravdu Ten jediný, který o sobě může říci - já jsem světlo světa.

V nám dobře známém příběhu setkání Ježíše se samařskou ženou mluví Ježíš o sobě jako o pravém zdroji života, o prameni živé vody.

Pokušení známe všichni. I Ježíšova veřejná pouť, která vrcholí v Jeruzalémě obětí za nás a poté zmrtvýchvstáním, začíná pokušeními od ďábla.

Zvlášť s přibývajícími léty života člověk postupně chápe, že si na většinu věcí v životě sám stačit nemůže.

Tam, kde je Ježíš, Duch Boží, svoboda, je přítomná také radost. Ne že by v životě Božích dětí také někdy nebyl smutek či bolest, ale patří tam určitě smysl pro humor, vtip, protože náš Pán rozumí všemu, co prožíváme, a my s ním můžeme mluvit o všem bez obalu, On se nikdy neurazí.

Proč Bůh stvořil sex a co tím myslel? Když Bůh něco tvoří, vždy s tím zamýšlí něco důležitého a krásného, zvlášť když se jedná o člověka, který je vrcholem stvoření.

Promluva P. Vojtěcha Kodeta, O.Carm., která zazněla při modlitebním večeru "Společně s Pánem vstupme do adventu".

"Nechci nic než milovat Boha a nechat se Jím milovat."
"Když milujeme, nepatříme už sami sobě, ale Milovanému, a žijeme víc v Něm než v sobě." (Sv. Alžběta od Trojice)

Mnoho lidí má velké problémy se svátostí smíření. Tyto problémy ale musely někde začít. Buď v samotné představě o tom, co to zpověď je a jak se mám zpovídat, co bych tam jako tomu knězi měl říkat, nebo v nějaké špatné zkušenosti, která nás nadlouho poznamenala - a někdy možná ani nevím, proč bych vůbec měl ke zpovědi vlastně jít. Přitom je ale svátost smíření jedním z velkých vynálezů Božích - pro naše dobro. To, co je na této svátosti nejpodstatnější, není totiž na prvním místě vyznání hříchů, ale setkání. Setkání s Ježíšem, který mi chce odpustit.

Konec 19. století, kdy svatá Terezka žila, byl dobou, kdy se o Bohu mluvilo zcela jinak než dnes. Bylo velice běžné zdůrazňovat Boží spravedlnost, soud, předkládat Boha jako toho, kterého je třeba se bát. A pro mnohé lidi ještě dnes, když se mluví o Božím milosrdenství, je velice těžké přijmout, že by Bůh byl AŽ TAK milosrdný.

Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ On odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe.“

Všichni se vrátili do svých domovů. Ježíš však odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“

Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale (třeba) sedmdesátsedmkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven.

Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: "Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.'