PŘEDNÁŠKY

Proč chodíme na mši svatou? Co odpovíme sami sobě, když si položíme tuhle otázku?

Při svém zjevení ve Fatimě v roce 1917 řekla Panna Maria prostým pasáčkům - "Nakonec mé neposkvrněné srdce zvítězí."

Mnozí z nás vyrůstali v době, kdy nebylo úplně zvykem mít doma Písmo a brát je denně do rukou.

Jaký prostor má v mém životě Boží slovo? Možná ani nevíme, jak je pro nás důležité, že nám Pán zanechal své Slovo a že život z Božího slova může nejen obohatit, ale zcela proměnit náš život.

Jedním z důležitých faktorů ovlivňujících přítomnost požehnání nebo naopak kletby v našem životě je princip autority. Tento princip byl do našeho života dán Bohem právě pro předávání života, lásky a požehnání.

Celá Bible mluví o důležitosti požehnání pro náš život. Zdrojem požehnání je jedině Bůh a nikdo jiný. Požehnání působí duchovní plodnost, naši proměnu zevnitř, to, že náš život má smysl, že je za ním něco vidět a že je v něm přítomno ovoce Ducha svatého.

Ježíš chce nejen při umývání nohou projevit lásku do krajnosti každému člověku - ale ne každý je schopen takto projevenou lásku přijmout. Lidé se totiž tak extrémní lásky bojí, protože skutečná láska proměňuje život a zavazuje. Ježíš vybral svých dvanáct učedníků ke zvláštní cestě a chce, aby všichni, kterým dal milost živé víry, mu byli blízko. A my se bojíme - co Pán Ježíš bude chtít?

Farizeus, který v Betanii pozval Ježíše k jídlu, a také Ježíšův učedník Jidáš velmi rychle soudí a odsuzují jednání Ježíšovo a jednání ženy, která přichází, aby Ježíši darovala vše, co má. I my si občas musíme sami sobě přiznat, že jsme s Pánem nespokojení, posuzujeme jej a vytýkáme mu věci, které nedělá podle našich představ. Ale Ježíš se ženy v tomto evangeliu zastal takovým způsobem, že na to určitě nikdo z té hostiny dlouho nezapomněl. Není hanbou být hříšník, ale problémem je, když ve svém naslouchání Bohu nějak slyšíme a vlastně spíš neslyšíme a pak ani nevíme, proč by se i nás mělo týkat to, abychom dělali pokání a prosili za odpuštění.

Ježíš má na své cestě do Jeruzaléma namířeno k vrcholu svého života a jde tam v úplné závislosti a poslušnosti Otci. I my jsme bohatí Bohem, protože náš život je v rukou Božích a před námi je celá věčnost v plnosti života, v přijetí a lásce - ale někdy žijeme spíš tak, jako bychom Boha trochu měli a trochu neměli, jako bychom přehlíželi, že v našem životě není nejdůležitější to, co děláme my, ale co koná Bůh. Bohatý mladík z podobenství přišel k Ježíši s úctou, s otázkami, znal přikázání - ale ve skutečnosti vlastně ani Krista nepotřeboval.

Ježíš v příběhu o vzkříšení Lazara jedná lidsky naprosto nepochopitelně. Ví, že Lazar umírá, a přesto k němu přijde, až zemře. Ví, že tím zklame jeho milující sestry a své učedníky vystaví mnoha otázkám. Muselo to mít velice hluboký smysl, stejně jako má smysl naše utrpení, umírání, životní těžkosti, kterými musíme projít. I my známe ty situace, kdy máme pocit, že Pán není přítomen.

Žijeme v čase, kdy spousta náboženství a filozofických systémů nabízí svou cestu k osvícení, tváří se, jako by právě oni mohli světlo do života dát, a mnozí se těmito bludičkami nechají zlákat. Pravé světlo je ale naprosto nezasloužený dar, dar, který má jméno - a je jím Ježíš. Každý z nás může pod Jeho pohledem zakusit, že mu skutečné světlo pro život chybí, a zároveň prožít, že jedině Ježíš je opravdu Ten jediný, který o sobě může říci - já jsem světlo světa.

V nám dobře známém příběhu setkání Ježíše se samařskou ženou mluví Ježíš o sobě jako o pravém zdroji života, o prameni živé vody.

Pokušení známe všichni. I Ježíšova veřejná pouť, která vrcholí v Jeruzalémě obětí za nás a poté zmrtvýchvstáním, začíná pokušeními od ďábla.

Zvlášť s přibývajícími léty života člověk postupně chápe, že si na většinu věcí v životě sám stačit nemůže.

Tam, kde je Ježíš, Duch Boží, svoboda, je přítomná také radost. Ne že by v životě Božích dětí také někdy nebyl smutek či bolest, ale patří tam určitě smysl pro humor, vtip, protože náš Pán rozumí všemu, co prožíváme, a my s ním můžeme mluvit o všem bez obalu, On se nikdy neurazí.

Proč Bůh stvořil sex a co tím myslel? Když Bůh něco tvoří, vždy s tím zamýšlí něco důležitého a krásného, zvlášť když se jedná o člověka, který je vrcholem stvoření.

Promluva P. Vojtěcha Kodeta, O.Carm., která zazněla při modlitebním večeru "Společně s Pánem vstupme do adventu".

"Nechci nic než milovat Boha a nechat se Jím milovat."
"Když milujeme, nepatříme už sami sobě, ale Milovanému, a žijeme víc v Něm než v sobě." (Sv. Alžběta od Trojice)

Mnoho lidí má velké problémy se svátostí smíření. Tyto problémy ale musely někde začít. Buď v samotné představě o tom, co to zpověď je a jak se mám zpovídat, co bych tam jako tomu knězi měl říkat, nebo v nějaké špatné zkušenosti, která nás nadlouho poznamenala - a někdy možná ani nevím, proč bych vůbec měl ke zpovědi vlastně jít. Přitom je ale svátost smíření jedním z velkých vynálezů Božích - pro naše dobro. To, co je na této svátosti nejpodstatnější, není totiž na prvním místě vyznání hříchů, ale setkání. Setkání s Ježíšem, který mi chce odpustit.