Kerygma a duchovní život: „Slovo hlásat a ze Slova žít“
Hlásání evangelia (kerygma) je jedním z nejdůležitějších poslání Ježíšových učedníků a současně jedním z největších darů, který přináší církev tomuto světu. Ježíš hlásáním začal svou veřejnou činnost (Mk 1,14) a sám o sobě řekl, že od Otce vyšel, aby kázal (srov. Mk 1,38). Do tohoto poslání zasvětil i své učedníky, když je ustanovil (doslova vytvořil) pro zvěstování evangelia (Mk 3,14). Všichni evangelisté končí své svědectví o setkání učedníků se Zmrtvýchvstalým Ježíšovým příkazem zvěstovat evangelium (srov. Mt 28,18-20; srov. Mk 16,15-18; Lk 24,46-49; Jan 20,21-23). „Učedníci pak vyšli, všude kázali a Pán s nimi působil“ (Mk 16,20). Podle sv. Pavla je hlásání evangelia povinností: „Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal!“ (1 Kor 9,16).
Ten, kdo je pověřen posláním zvěstovat evangelium, je současně vyzván věřit v jeho přetvářející sílu. A tak je víra v evangelium jednak předpokladem hlásání evangelia a současně hlásání evangelia probouzí víru (srov. Řím 10,17). Je tedy legitimní otázkou, zda duchovní život předchází hlásání, nebo kerygma duchovnímu životu? Je zřejmé, že obojí je vzájemně propojeno a jedno bez druhého postrádá smysl. Pokusíme se nastínit souvislost mezi obojím.
Zvláště pro zvěstovatele evangelia je pochopitelně naslouchání Slovu Božímu důležitým předpokladem zvěstování. Skrze přijeté Boží slovo (ať už skrze zvěstování nebo čtení) se privilegovaným způsobem setkáváme s Kristem a zakoušíme Jeho přetvářející blízkost. Podle slov svatého Ambrože: „Čteme-li Písmo, nasloucháme Kristu.“1 Celá naše víra je vlastně postavena na Písmu svatém a z Písma vychází, je vírou podle Písma. Náš křesťanský život je odpovědí na Boží volání, které jsme přijali v Kristu. Tím, že se sytíme Slovem Božím, jakoby vstupujeme do zkušenosti Ježíšových učedníků, kteří napřed naslouchali Slovu, aby se pak mohli stát jeho zvěstovateli.
Je mnoho důvodů, proč je pro nás ve společenství církve a pro náš duchovní život tak důležité Slovu naslouchat. Dříve než shromáždíme důvody pro četbu Písma, je dobré si připomenout slova sv. Jana Zlatoústého, která nás upozorní, že s četbou Božího Slova zjevně zápasili lidé již v jeho době: „Někteří z vás říkají: Já přece nejsem mnich!... Ale právě v tom se mýlíte, protože si myslíte, že Písmo svaté se týká pouze mnichů, kdežto ono je ještě potřebnější pro vás, věřící, žijící uprostřed světa. Existuje však ještě něco závažnějšího a horšího než nečíst Písmo: a to domnívat se, že jeho četba je zbytečná a neužitečná.“2
Jeden z hlavních důvodů proč číst Písmo svaté jsme již uvedli: protože nám probouzí a oživuje víru; víra je ze slyšení Božího slova (srov. Řím 10,17). Dále nám Slovo dává život: „Pro vás není to slovo prázdné, je to váš život!“ (Dt 32,47). Jsme znovuzrozeni slovem pravdy (srov. Jak 1,18), byli jsme povoláni k životu neproměnným Božím slovem, a to Slovo nás chce stále oživovat. Sv. Pavel přivedl Korinťany k životu skrze evangelium (1,Kor 4,15). Slovo Boží, jak o něm říká Izaiáš, je Slovem, které vychází od Boha, je mocné a účinné natolik, že se nikdy nevrátí zpět s prázdnou, ale zdárně vykoná vše, k čemu bylo posláno (srov. Iz 55,11). Evangelium je Boží moc ke spasení, jak říká apoštol Pavel hned v úvodu listu Římanům, a to pro každého, kdo věří (srov. Řím 1,16). Čili, nejprve nám Slovo dává víru, oživuje nás a pak nám otevírá cestu ke spáse.
Boží Slovo způsobuje, že náš život je opravdu plodný a že nežijeme naprázdno. Vzpomeňme na Ježíšovo podobenství o rozsévači, kde zrno zaseté do dobré země přináší mnohonásobný užitek (Mt 13,8). Na jiném místě Ježíš říká, že my jsme na tomto světě proto, abychom přinášeli užitek a ten aby byl trvalý (srov. Jan 15,16). Žalmista zas dává do protikladu člověka, který zasedá ve shromáždění rouhačů, nechá si mluvit do života lidmi, kteří jsou posměvači a hříšníci, vůči tomu, který je blahoslavený, protože dnem i nocí rozjímá zákon Hospodinův. Toto konkrétní zaměstnávání se Slovem Božím způsobuje, že je člověk „jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří.“ (Ž 1,3). Bůh slibuje naplněný život těm, kteří rozjímají Slovo, zabývají se Slovem a uchovávají ho ve svém srdci. Ve svůj čas pak přinášejí ovoce a daří se jim, vše co konají.
V podobném smyslu čteme v druhém listu Timotejovi: „Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“ (2Tim 3,15-17). Není to úžasné! Takový potenciál má Boží slovo, které člověk pustí do svého srdce! Uschopňuje nás, abychom byli náležitě vyzbrojeni pro každé dobré dílo.
Boží slovo má v sobě velikou moc. Autor listu Židům píše, že rozsuzuje touhy a myšlenky našeho srdce, vede k obrácení (srov. Žid 4,12-13). Kolikrát se ptáme, co je vlastně dobré? Kdo má pravdu? Co máme dělat? Někdy nerozumíme ani sami sobě. Nevíme, co se v nás děje, nerozumíme svým vlastním náladám, zraněným emocím, motivacím ... Tady je meč Boží, který proniká až na dno našeho srdce a dovede v nás jasně oddělit to, co je Boží a co je lidské. Jenom je třeba nechat tento meč do svého srdce proniknout. Boží slovo má také moc nás očistit (srov. Jan 15,3), proměnit a posvětit. Ve velekněžské modlitbě se Ježíš modlí: „Posvěť je pravdou, Tvé slovo je pravda.“ (Jan 17,17). To znamená, že Boží slovo posvěcuje člověka, přetváří ho vnitřně Boží mocí.
Boží slovo nás také vede ke zralosti, vnitřně nás přetváří, buduje. Jako jednotlivce i jako společenství. Svatý apoštol Pavel při svém odchodu z církevní obce Efezu tam ustanovil starší a řekl jim: „Nyní vás svěřuji Bohu a slovu Jeho milosti, které má moc vás zbudovat a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni.“ (Sk 20,32). Svěřil tedy tuto církevní obec Bohu a Božímu slovu, které má moc vnitřně budovat. Víme, že kde se zvěstuje evangelium v moci Boží, tam roste víra a roste obec věřících. To bylo také jedním z velkých témat na nedávném synodu o Božím slově, kde vystoupili někteří biskupové s konstatováním, že čtyřicet let po koncilu se z kazatelen nezvěstuje kerygma – slovo Boží, které buduje církevní obec. Dokonce někteří navrhovali, abychom některý z následujících let věnovali tématu, jak zvěstovat evangelium v moci Boží.
Boží slovo je každodenním pokrmem našeho života. Sám Pán se při svém pokušení na poušti odvolával na citát z Deuteronomia, když řekl na adresu pokušitele: „Nejen chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4; Dt 8,3). Boží slovo je skutečně denním chlebem, manou na každý den. Není to tak, že by se člověk jednou najedl a pak mohl dlouho hladovět. Nemůžeme si načíst Boží slovo do zásoby. Když je Slovo chlebem života, to znamená také, že není zákuskem. Nemůžeme ze Slova živého Boha udělat něco na zpestření našeho náboženského života. Slovo nás živí! Pokud se necháme živit něčím jiným, není divu, že jsme dlouhodobě duchovně podvyživeni anebo je nám špatně.
Boží slovo je světlem na naší životní cestě. Nádherné texty o Božím slově nalezneme v žalmech, zvláště v žalmu 119. Celý tento žalm je hymnem na Boží slovo, které je tam nazýváno několika synonymy: zákon Boží, příkazy Hospodinových úst, nařízení Boží nebo řeč Boží. Žalmista zde opěvuje slovo Boží a vyjmenovává, co všechno v našem životě Slovo působí, co pro něj znamená. Je světlem pro naše nohy (Ž 119,105), dává naději (Ž 119,49), těší v těžkých životních situacích (Ž 119,16.70). Je dobré se naučit používat slovo Boží jako lék pro svoji zraněnou duši, protože ono nás uzdravuje (Ž 107,20). Je také jako meč na ochranu před pokušitelem (srov. Ef 6,17).
Boží slovo nás ale především uvádí do důvěrného vztahu s Kristem. Ono je výchozím bodem celého křesťanského duchovního života a zvláště modlitby. Je něčím, co nám modlitbu staví na pevný základ, abychom při ní nebloumali a nezabývali se jen sebou, svými problémy a starostmi. Nad Božím slovem můžeme s Ježíšem mluvit o všem, čím žijeme, smíme se ho dotazovat; On sám nám odpovídá. Duch svatý, náš Vnitřní Učitel, jak ho nazývá sv. Augustin,3 nám pak ve vnitřní modlitbě propojuje Boží slovo s naší životní zkušeností a připomíná slova, která jsme kdysi četli a vnitřně jsme si je přivlastnili. Boží slovo je výzvou, je voláním, a my se rozhodujeme, jestli mu dáme prostor nebo ne, jestli mu dáme svůj čas a jestli také něco uděláme pro to, aby Slovo v našem životě mohlo působit.
Z pozice kněze a kazatele mohu říci, že jedním z největších pokušení, které máme ve vztahu k Božímu slovu, je myslet si, že už je známe. To už byl jeden z hlavních problémů farizeů a zákoníků v Ježíšově době. Oni znali Písmo, věděli, co v něm je, ale nepoznali, že Písmo mluví o Kristu (srov. Jan 5,39). Bůh se dává poznat těm, kteří jsou pokorní v srdci a kteří dokáží Písmo otevírat a číst vždy s vědomím, že Bůh má dost moci nás skrze ně stále znovu oslovit, usvědčit, potěšit a vést.
Slovo Boží je také velkým zdrojem moudrosti: „Zdroj moudrosti je Boží slovo na výsostech.“ (Sir 1,5). Boží moudrost si nedáme sami. Dokonce ji ani nezískáme studiem. Tu dává jenom Bůh, a to opět pokorným, kteří si nechávají osvěcovat svůj rozum a proměňovat své srdce Božím slovem a skrze ně se setkávají s Boží Moudrostí. Ve Starém zákoně je často řeč o Boží Moudrosti jako o osobě a my to přeneseně můžeme přenést na Krista a na Slovo, které nám zvěstuje Bůh. O této Moudrosti se píše, že jí bylo „rozkoší stýkat se s lidmi“ (Př 8,31). Za každým Božím slovem se skrývá touha Božího srdce po blízkosti s námi a Jeho láska k nám. Je to touha Ježíšova setkat se s námi od srdce k srdci. Záleží na nás, jestli mu dáme prostor.
Jak číst? Jak naslouchat slovu? To nejdůležitější je si přiznat, že se celý život učíme Slovu naslouchat, rozumět mu a poslouchat ho. V tomto jsme všichni učedníci až do smrti. A je důležité se to učit pod Božím vedením. Lidé nám sice mohou říci nějaký návod, ale tím pravým učitelem duchovního života, který nás krok za krokem uvádí do vnitřního pochopení Písma, je Duch Svatý.
Na četbu Písma je dobře se připravit. Když Ježíš mluví sám o sobě jako o rozsévači a přirovnává Boží slovo k semeni, zasetému do dobré půdy, předpokládá to, že tato půda bude připravená. V knize proroka Jeremiáše čteme: „Zorejte úhor, nesejte do trní.“ (Jer 4,3). Ježíš sám ve výkladu podobenství o rozsévači vysvětluje, co je tím trním, do kterého nemáme zasévat. Jsou to časné starosti, vábivost majetku a chtivost ostatních věcí (srov. Mt 13,22), prostě všechno to, co nás denně obklopuje, čeho jsou plné noviny, čeho jsou plné naše rozhovory u piva nebo u kafe, toto všechno se může stát trním, do kterého nemáme házet Boží slovo. Někdy jsou to i seriózní starosti, které nám brání, aby Boží slovo zapadlo hluboko do srdce, mohlo vyklíčit a přinést úrodu. Jen těžko bude semeno Božího slova přinášet také úrodu v srdci zatíženém smutkem či bolestí.
V čem pak záleží zorání úhoru, o kterém píše Jeremiáš? Čím se dá zorat úhor našeho srdce? Každá modlitba naslouchání začíná tím, že Pánu prostě vydáme to, co objevíme při pohledu do vlastní mysli a vlastního srdce. Je třeba vylít své srdce před Hospodinem, jak říká žalmista (srov. Ž 62,9), aby vůbec Jeho slovo mělo kam padnout. Je tedy třeba neotvírat Písmo hned. Většinou spěcháme proto, že na četbu máme jen pár minut. Možná je to lepší než nic, ale není to nejlepší způsob.
Tím dalším, co otevírá mé srdce pro slyšení Slova, je touha po setkání s Bohem. Je třeba se otevřít pro Slovo živého Boha. Vědět, že za tím Slovem se skrývá osoba. Chtít Písmo číst ve víře, protože to není četba jako každá jiná. To není duchovní literatura, kterou napsal nějaký teolog. To je Slovo, které nechal napsat sám Bůh pro nás. Sice lidskými slovy, často pro nás nepochopitelnými, ale za tím vším se skrývá poselství Boží. Vše, co je napsáno v Písmu je napsáno pro nás a k našemu poučení (srov. Řím 15,4). Zkušenosti Božích lidí, kteří žili generace před námi a kteří byli vnímaví pro Božího Ducha, se staly podkladem pro sepsání Písma. Pro nás pak každé slovo Písma může zprostředkovat setkání s Bohem. Proto k němu přistupujeme ve víře, že mi Pán může něco říct, i skrze části Písma, které mi kdysi nic neřekly.
Základní chybný postoj, který máme ke slovu Božímu je, že nad ním spekulujeme jen vlastním rozumem, že se ho snažíme ze každou cenu pochopit. Kolikrát právě my kněží pod tlakem toho, že se po nás chce, abychom nad ním vždy něco řekli, honem hledáme nějakou myšlenku, saháme ke komentářům a hledáme, co kdo k tomuto úryvku řekl. Komentáře nejsou špatné, to je dokonce výborná věc, ale ne pro naši osobní četbu Písma. Jsou vhodné, když chceme Písmo studovat. Ale jestliže se chceme setkat nad Písmem se samotným Bohem, tak musíme nechat komentáře zavřené. Protože chce mluvit Bůh sám, třeba i k naší mysli, ale především k našemu srdci. Někdy dokonce to, co nám Pán chce skrze Slovo říci, je napsáno v souvislostech, které se nás netýkají, je tedy jakoby vytržené ze souvislostí. Ale Pán si dovede použít k tomu, aby nám něco sdělil i slovo, které by nám zasazené v celém úryvku třeba nic neřeklo. Slovo Boží má zvláštní schopnost jakoby vystoupit z psaného textu a v konkrétní formulaci se nás dotknout.
Pokud se mne nějakým slovem Pán dotkne, musím se začít ptát, co mi tím chce říct, protože On mě tím slovem chce povzbudit, potěšit anebo napomenout. Jestli se ani učedníci nestyděli Pána v soukromí zeptat na to, čemu nerozuměli (srov. Mk 4,10), proč bychom se měly ostýchat my? V každém případě je třeba nehledat jenom nějaké myšlenky, protože to bychom mohli skončit právě jak znalci zákona, kterým Ježíš řekl: „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život.“ (Jan 5,39-40). Nejhorší je, že člověku nemusí pomoci ani znalost Písma. Je důležité číst Písmo s vědomím, s kým se setkávám a dovolit Pánu, aby promluvil do mého života i způsobem, kterému třeba v první chvíli nerozumím. Když se dále modlím, tak mi Pán dá světlo, co to konkrétní slovo znamená pro mě.
Je potřeba se nechat Božím slovem soudit, jak píše autor listu Židům (Žid 4,12). Slovo Boží má moc soudit celý svět a celou historii. Všichni budeme souzeni slovem Božím. A je samozřejmě dobře, když se necháme soudit už teď. Ale když Boží slovo soudí, tak ne proto, aby mne odsoudilo, ale zachránilo. Ježíš sám řekl: „Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil.“ (Jan 12,47). Když mne slovo Boží soudí, tak proto, aby mne zbavilo všech nánosů, které mě brání v setkání s Bohem. Slovo mně upozorní na věci, které v mém životě nejsou dobře a pomůže mi, aby se moje srdce vylouplo do té podoby, která je v záměru Božím. V nás samotných, v našem vlastním srdci je ta nejkrásnější podoba, kterou Bůh do nás vložil, a my potřebujeme, aby Boží slovo z nás svou mocí osekalo všechny nánosy, všechno to, co přebývá a co v nás zakrývá podobu Božího Syna.
Je dobře si také uvědomit, že když jde o Slovo živého Boha, tak je třeba k němu přistupovat s určitou bázní, s jakýmsi rozechvěním. Bázeň není strach. Bázeň je vědomí velikosti Boha. To je právě jedna z těch vlastností, která chyběla farizeům a zákoníkům ve vztahu k Božímu slovu. Neměli v sobě bázeň. Zvláště v době, kdy mě Slovo už delší dobu nic neříká, je třeba vytrvat, číst a vytrvale prosit, aby se nás Pán ve svém Slově ujal, abychom na sebe nemuseli vztáhnout slova proroka Izaiáše: „Jen proto, že jsem byl příliš dlouho zticha, nemáš přede mnou bázeň?“ (Iz 57,11).
Velmi důležitým krokem při čtení Písma a naslouchání Slovu je prosba o Ducha svatého, poněvadž lidským rozumem nelze uchopit vnitřní smysl Písma. Bez Ducha svatého slovo Boží nemůže zasáhnout do srdce a nemůže nám dát životodárnou sílu. Dokonce se může stát, že sama litera slova může zabíjet (srov. 2Kor 3,6). Židovští předáci právě na základě Božího slova odsoudili Ježíše k trestu smrti. Slovo Boží se stalo podkladem vzniku mnoha sekt a zdůvodněním náboženského násilí. Všude tam, kde Slovo není oživováno a osvětlováno Duchem Božím, se může stát nebezpečnou zbraní. Proto je nutné číst Písmo svaté – jak říká koncil – v tom Duchu, ve kterém bylo napsáno (srov. Dei Verbum 12), tzn. v Duchu svatém. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha (2Tim 3,16). Než začneme Slovo číst, prosme tedy pokorně o Ducha svatého, kterého Pán slíbil těm, kdo o něj prosí (Lk 11,13). Je to Duch svatý, který odnímá závoj neporozumění ze slova (srov. 2Kor 3,15-17). Kolikrát čteme a nerozumíme. Ale Duch svatý má tu moc nám dát porozumění. Svatý Efrém Syrský říká: „Před čtením pros a naléhavě žádej, aby se ti Bůh zjevil.“4 A svatý Řehoř Veliký učí: „Tentýž Duch, který se dotkl duše proroka, se dotýká duše čtenáře.“5
Duch sv., který nám dává porozumění Slovu, pak v nás zapaluje svůj oheň, který nás vede ke sdílení Slova s druhými. Boží slovo je nám „útěchou a radostí srdce“ (Jer 15,16), ale je nám i ohněm (srov. Jer 23,29), který zapaluje. Není možné si nechat pro sebe to, co do nás Bůh vložil a co nám dal prožít. Můžeme zakoušet něco z toho, co prožili apoštolé: „Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet.“ (Sk 4,20). Nádherně tuto zkušenost popsala Madeleine Delbrêl: „Když jsme jednou poznali Boží slovo, nemáme právo je nepřijmout; když už jsme je jednou přijali, nemáme právo nedovolit mu, aby se v nás vtělilo. A když se v nás vtělilo, nemáme právo nechat si je pro sebe. Patříme od nynějška těm, kteří na ně čekají.“6
Tím se okruh uzavírá. Začali jsme slyšením Slova, které v nás probouzí víru, vede nás ke svědectví a uschopňuje ke „každému dobrému činu“ (2Tim 3,15-17), tedy i ke zvěstování. Kerygma a duchovní život tak vytváří vnitřní jednotu.
1 De officiis ministrorum I, 20, 88: PL 16,50.
2 In Mattheum II, 5: PG 57,30. Český překlad je použit z knihy Enzo Bianchi, Modlit se Boží slovo, KNA 2007.
3 Sermo 293,1-3: PL 38, 1327-8.
4 Citováno v Enzo Bianchi, Modlit se Boží slovo, KNA 2007, s. 37.
5 In Ezechielem VII,11: PL 76,846.
