1. čtení: Malachiáš 3,19–20a
2. čtení: 2. Soluňanům 3,7–12
Evangelium: Lukáš 21,5–19
Dospěli jsme ke konci liturgického roku a církev nám předkládá první část Ježíšovy eschatologické řeči. V bezprostřední blízkosti svého utrpení Ježíš pronáší jasné slovo plné autority ohledně konce časů a ohledně oné události, která bude znamenat rekapitulaci dějin. Bude to příchod Božího Syna ve slávě (srov. Lk 21,27). Tomuto jeho druhému příchodu budou předcházet některá znamení, jež mají jeho učedníci umět vnímat s hlubším porozuměním.
Velmi důležitý je rozdíl mezi tím, jak pohlíží na jeruzalémský Chrám Ježíš, a tím, jak ho vnímají někteří jiní lidé. Zatímco tito „někteří jiní“ obdivují krásnou stavbu a votivní dary, Ježíš na to vše pohlíží prorockýma očima, díky nimž vnímá, že konec je nablízku. Stejně jako jeruzalémský Chrám s jeho kultickým systémem také ostatní „sebesvětější“ lidské stavby jednou zaniknou. Nejsou to ony výtvory lidských rukou, co by mělo přitahovat naši pozornost, protože středobodem našeho zájmu má být Pán, který přichází, protože všechny tyto krásné stavby jsou jenom znamením oné poslední skutečnosti.
Když se ho pak učedníci dotazují na konec časů a znamení blížícího se konce, Ježíš je vybízí k tomu, aby se cvičili v umění číst znamení doby. V první řadě je třeba varovat se před podvodníky: „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: ‘Já jsem to!’ a ‘Ten čas je tady!“ (Lk 21,8). Ono „já jsem“ bezesporu odkazuje na Boží jméno JHVH (srov. Ex 3,14). Musíme mít na paměti, že v dějinách a v nich také uvnitř prostoru církve se vyskytují falešní mesiášové a proroci (srov. Mk 13,22), kteří jsou vždy pohotoví k tomu, aby si přisvojovali tituly, jež jim rozhodně nepříslušejí. Existuje však především jedna známka, která je odhaluje – nemají způsoby smýšlení a jednání jako Ježíš Kristus (srov. Didaché XI,8), který byl Mesiášem, jenž nepřišel, aby si nechal sloužit, nýbrž aby sloužil. Tihle lžimesiášové chtějí vždy jen vládnout nad ostatními podle svých vlastních představ (srov. Lk 22,24–27). Křesťané jsou tedy vybízeni k tomu, aby vzdorovali lákavým slovům a svodům těchto podvodníků tak, že tomu všemu řeknou jasné „ne“. Mají mít přitom na paměti Ježíšův příkaz: „Nechoďte za nimi!“ (Lk 21,8), což je v zřejmém protikladu k onomu „Následujte mne!“…
Posléze Ježíš nabádá, abychom vnímali války a přírodní katastrofy, aniž bychom přitom upadali do strachu a hrůzy. Tyto události se týkají lidstva v každé epoše jeho dějin. Ježíš o tom hovoří ne proto, aby nám naháněl strach, ale aby nám vyjevil, že se jedná o „porodní bolesti“ (srov. Řím 8,22), jimiž musí procházet celé stvoření směřující k onomu cíli, který před něj postavil Hospodin a kterým je nová země a nové nebe. „Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagogám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno“ (Lk 21,11–12). Křesťané musejí dbát zejména o to, aby žili v souladu s křesťanskými ctnostmi, z nichž ta nejdůležitější je trpělivá vytrvalost až do konce, s níž Ježíš spojuje mimořádné zaslíbení: „Trpělivostí zachráníte svou duši“ (Lk 21,19). Křesťan je ten, kdo vytrvává v lásce a stále koná dobro mezi lidmi, a to i za cenu svého vlastního života. Pronásledování pak není ničím jiným než příležitostí k tomu, aby pokřtěný prožíval své sjednocení s utrpením Pána Ježíše Krista a projevoval lásku až po nejzazší mez, jak ho tomu učí svým životem jeho Pán, který projevoval lásku i těm, kdo ho nenáviděli a křižovali.
Toto evangelium vskutku nepojednává o konci světa, nýbrž o naší každodennosti, protože právě naše každodennost je dobou namáhavé, a přece blažené (srov. Jak 5,11) a spásonosné vytrvalosti.
Převzato z knihy: Hlásej slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
