PŘEDNÁŠKY

Svatá Terezie za svého života nepsala ani nevytvářela žádné definice modlitby. Chtěla pouze předat svoji zkušenost a důsledně se snažila psát ne něco, co by bylo jen hezké, ale to, co skutečně prožila a co jí Pán položil na srdce, aby takto předala svým sestrám.

Pavel VI. prohlásil svatou Terezii za učitelku modlitby pro nás i pro celou církev. Terezie měla skutečně nejen zvláštní charisma modlitby, ale dovedla toto charisma žít, dovedla je poznat a také předat - a do modlitby nás vždycky vtáhne jen ten, kdo se sám modlí.

Právě v rodině se Bůh chce lidem zjevit takový, jaký skutečně je - pevný, moudrý, plný slitování a lásky.

Jan 5,1-9: "Potom byly židovské svátky a Ježíš se vydal do Jeruzaléma. V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých. Neboť anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí. Byl tam i jeden člověk, nemocný již třicet osm let. Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil."

Měli jsme někdy v životě chvíle, kdy se o nás pokoušela beznaděj, zoufalství, nebo jsme nad někým zlomili hůl? Příběh o marnotratném synu - či spíše milosrdném otci - je jedním z nejznámějších a nejvzácnějších textů, které Ježíš pověděl svým učedníkům - a mluví právě o těch, kteří v určitém období života tu naději ztratili.

O čem vlastně tedy je celé zvěstování evangelia a jak se nás to osobně týká? A proč jsme někdy tak nesnadným nástrojem v rukou Božích? Jonáš dostal po svém útěku před Bohem novou šanci - a i my ji dostáváme podruhé a stále znovu. Novou šanci zvěstovat slovo Boží a přinášet dotek lásky Boží každému člověku - to, k čemu povolal Pán každého z nás.

Původní větev Karmelu je společenstvím bez zakladatele. Karmelitánští řeholníci si zvolil Pannu Marii jako tu, do jejíž ochrany zvláštním způsobem svěřují svůj život, svoji službu a vše, co k ní patří.

V životě na nás často nečekají jen těžké události, ale také celá těžká období. Realitou života je vždy i konfrontace s vlastní bídou a slabostí. Krize není trest, ale cesta, je to normální proces na cestě růstu a zrání. Zkušenost vnitřní nejistoty, ze které ale nemusíme vždy dobře vyjít. Člověk najednou prožívá vnitřní nespokojenost s druhými i s Bohem, zklamání a únavu ze života, rozčarování ze sebe, pokušení rezignace nebo naopak rychlých řešení a útěků, ať už do jiných vztahů, do vztahů bez závazků, do osobního aktivismu či aktivismu v církvi... Pokouší se zaplnit prázdno a strach ze změny, který najednou nejde unést.

Reakce Jonáše na Hospodinovo volání byla jednoznačná - vstal a udělal všechno, aby uprchl od Hospodina, od Boží tváře. I my jsme pozváni žít pod pohledem toho, který nás volá každý den k životu - a každá naše neposlušnost Bohu je stejným útěkem a vystavením se situaci, kterou vlastně vůbec sami nemůžeme zvládnout.

Když Bůh volá proroka Jonáše k tomu, aby vstal a šel a hlásal, Jonáš slyší a rozumí, ale udělá pravý opak. Dříve, než Jonášovo jednání posoudíme a odsoudíme, je ale možná na místě upřímně si přiznat, že i my jsme mnohokrát velmi dobře v životě poznali a věděli, co je správné - a konali jsme něco úplně jiného.

Co se nám vybaví, když se řekne evangelizace? Jaký z toho slova máme my sami osobně pocit? Možná nijak příjemný - co by mělo být pozitivního na tom, "nahánět" další lidi do církve, nutit někoho k něčemu, přesvědčovat o "naší" pravdě?

Ježíšova pokušení na poušti, o kterých čteme v evangeliu na začátku každé postní doby, úzce souvisí s pokušeními našimi. Pán vzal na sebe celou naši lidskou přirozenost a vše lidské prožil sám na sobě - z lásky k nám.

„Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15)

Co je vlastně křesťanská modlitba? Co je pro mě, pro tebe? Modlíme se vůbec rádi? Možná se musíme i my sami se zahanbením přiznat, že nás některé modlitby unavují, ale jiné nás těší. Křesťanská modlitba předpokládá osobní vztah TY a JÁ, jedinečnou zkušenost s láskou Boží ke mně osobně, důvěru, že Bůh si mě vyvolil, ke mně mluví a naslouchá mi. Co je cílem naší modlitby a proč je ale tolik druhů modlitby? Jaké postavení v mém životě má Otče náš a proč je pro nás věřící tak důležitý?

"Oni odpověděli: „Nikdo nikdy takto nemluvil!“ (Jan 7, 46)

Při Ježíšově předpovědi vlastního utrpení vyjadřuje dokonce i jeho učedník Petr naprosté nepochopení Ježíšových slov. Smýšlení Boží je ale stejně i pro nás častým kamenem úrazu, je nepochopitelné, "divné". Jenže Pán mluví o svém utrpení s tím, že chce, aby jej i s ním a takového učedníci přijali, a Petrovi na jeho starosti odpovídá stručně - jdi za mne. Ani naše místo není tam, kde Pána předbíháme a radíme mu, co a jak má dělat - protože ve skutečnosti nevíme vůbec nic a jen ve světle Ducha a v blízkosti Kristova srdce se postupně učíme rozumět těm nejzákladnějším věcem. Ale Bůh se dává poznat právě těm, kdo jsou ochotni si přiznat, že se mýlí dnes a budou se zítra mýlit zase...

Mnozí z nás se s nadšením a odvahou již dávno rozhodli Pánu slíbit poslušnost a věrnost v řeholním životě nebo v manželství - aby postupně s léty zjistili, že jen lidským, byť upřímným snažením takovému slibu prostě nelze dostát. Jediný způsob, jak žít poslušnost v lásce, je totiž zakusit na sobě jedinečnou lásku Krista a odpovědět na ni. Kristus sám je poslušný, chudý, čistý - a když si zamiluji Jeho, budu schopen milovat i chudobu, čistotu a poslušnost. Bez Něj a rostoucí lásky k Němu zůstane ale jen u lidského snažení.

Všichni jsme pozváni na jednu velmi důležitou svatbu, která se nás hodně týká. Možná se nám z dosavadní životní zkušenosti zdá, že to, co od nás Bůh očekává, je především zvládání věcí těžkých, náročných, zodpovědných....ale skutečným obrazem radosti Boha ze vztahu s člověkem je právě svatební veselí, kde Ježíš je ženichem a církev a každý z nás jednotlivě Jeho nevěstou.
Náš Bůh je Bohem, který miluje lidskou radost a dává radost bez konce, nejen tu zde na zemi - a Boží vizí života je slavnost.
Ne tedy abychom se na prvním místě starali, trpěli, zařizovali, organizovali a řečnili, ale abychom se radovali ze života s Ním...a každého z nás zve k tomu, aby se Jeho mocí stal tím, kým má skutečně být. Chci si nechat Ježíšem ukázat, o co v mém životě skutečně jde? Chci se dívat na Něj a na svůj život očima svatby?

Málokdo z nás chce slyšet o obrácení, pokání, změně smýšlení...evokuje to v nás pocit, že se (zase) máme polepšit, že s námi něco není dobře. Ale obrácení je jedna z největších milostí, kterou Pán nabízí každému z nás. Ještě v ústech Jana Křtitele mají tato slova skutečně význam - změňte své chování. U Krista už to ale zcela nově znamená dovolit Bohu, aby vstoupil do života se mnou a já mohl žít s Ním, zříci se sebe a svého smýšlení ve prospěch Kristova smýšlení. Ne vylepšovat sebe, ale přijmout Ježíše místo sebe a učit se každý den přijímat jako dar všechno to, co Bůh už pro mne vykonal.