1. čtení Malachiáš 3,19–20a
2. čtení 2. Soluňanům 3,7–12
Evangelium Lukáš 21,5–19

 

LECTIO

K prvnímu čtení:

Úryvek je vzat ze šesté části knihy (3,13-21). Varuje, že přijde den, jehož žár spálí až ke kořenům ty stromy, které dávají špatné ovoce, takže už nevyraší. Avšak „slunce spravedlnosti“ rozprostře své paprsky jako křídla, aby přikrylo a zahřívalo ty, kteří ještě cítí ke zlým skutkům odpor. V onen den budou všichni lupiči odstraněni, bude možné vyjít z domu a radovat se ze života, jako když se vypustí telátka z ohrady. V onen den tedy začne znovu naplno žít ten, kdo se snaží před Bohem o přímé jednání. Onen den bude však znamenat pád pro toho, kdo žije na úkor příslušníků svého národa a spolčuje se se zločinci. Také v jiných knihách Bible je „den Hospodinův“ zmiňován jako den spásy a odsouzení (Mal 3,2; Iz 2,6-22; Am 5,18-20; Sof 1,15-18). Malachiáš o něm mluví, protože chce, aby se národ po návratu z vyhnanství pozvedl jak v oblasti kultu, tak i v oblasti jiných vznešených životních hodnot. Nespokojuje se s prostředností, například mu nestačí, že byl znovu postaven chrám. Chce, aby se začalo od chrámu, ale aby se všechno dělalo správně, s ohledem na Boha. Chce, aby všechen lid byl připraven kontemplovat slunce spravedlnosti a nepochyboval o tom, že bude svítit i v bouři, když se nakupí mraky (srov. 2,17).

Ke druhému čtení:

Po teoretické části (ortodoxie) se autor v poslední části druhého listu Soluňanům zabývá životem z víry (ortopraxí). Učinil tak kvůli nevhodnému chování některých věřících, kteří ve jménu evangelia přestali pracovat. Pravděpodobně se to stalo z důvodu víry v brzký příchod Páně. Takové křesťanství, s hlavou v oblacích, růstu společenství neprospívalo a pro Soluňany přestávalo být věrohodné. Pavel už potkal v životě mnoho všelijakých tuláků a vlastní prací jim musel dokazovat, že není jako oni. Neměl proto zapotřebí mít takové osoby přímo ve společenství.

Apoštol se těšil velké autoritě, přesto se v Soluni začlenil mezi pracující a nestyděl se vydělávat si na chléb stejně jako oni. Proto si nepřál, aby lidé přestávali pracovat a zpřetrhali své vazby, ale předkládá mímēsis, neboli vlastní příklad k následování. Dává jasný důkaz toho, že křesťanskou zvěst lze uskutečnit v každé oblasti života. Slova listu připomínají výroky evangelia o věrném a bdělém služebníkovi, kterého pán najde vzhůru. Dostane svou odměnu právě proto, že neopustil své zaměstnání. Byl si jist Pánovým příchodem, proto vše choval v nejlepším pořádku a Pán ho nalezl připraveného (srov. Lk 12,35-48).

K evangeliu:

 

Zničení chrámu se datuje rokem 70, kdy nejprve vyhořel vnitřek včetně posvátných předmětů,  potom dílo zkázy dokonaly římské legie. První křesťané naslouchají Pánovu slovu a zamýšlejí se nad touto událostí i nad vlastními možnostmi, jak obstát v těchto dějinných proměnách.

 

Ježíšovo učení nám dává pochopit, že zkáza chrámu nesouvisí s koncem časů. V tomto smyslu však zaznívaly z mnoha stran hlasy osobností, které si nárokovaly mesiášskou úctu. Mezi křesťany však v tomto spásonosném okamžiku dějin, které se otřásaly ve zmatku politických změn a vojenských zásahů, zazněl jasný hlas: „Já jsem to.“ Učedník má být svědkem pravého Pána dějin, i když mnoho falešných proroků prorokuje zkázu. Věrní služebníci tohoto Pána umějí očekávat a vytrvat v pokorné každodenní práci (Lk 17,10). Přestože jsou služebníci, před představenými synagog, vládci a panovníky budou mluvit takovým způsobem, že ti nebudou vědět, co jim odpovědět. Moudrost dojde uznání jak v čase oslav, tak v čase nářků a smutku (7,35). Pochválen buď nebeský Otec, který tajemství svého království zjevil maličkým (10,21). Činí to Ježíšovými slovy nyní a bude tak skrze slovo hlásané apoštoly a učedníky činit v dějinách stále.

Boží slovo nám dodává odvahu: „Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí“ (21,18; srov. 12,7). Schopnost snášet utrpení lze tedy chápat jako radost z mučednictví (srov. Štěpán v Sk 7,59), pokojné snášení domácích rozporů a touhu dát pro Pána život. I když je chrám zničen, Pán nepřestává budovat své království a nedovolí, aby jeho lid shromážděný v Kristu propadl panice.

 

MEDITATIO

Podle Božího slova je reálné konat, budovat nebo uskutečňovat plány i v těch nejtemnějších okamžicích lidských dějin. Rozpadá-li se určitý životní model a jsou-li v rozkladu tradiční hodnoty, bylo by projevem beznaděje říkat: „Nemohu s tím nic dělat.“ Kdybychom chtěli jen obnovovat přežité instituce a oplakávali nostalgicky dřívější život, znamenalo by to, že žijeme mimo čas a nejsme schopni vést dialog se současným světem. Právě dnes se máme nasadit pro budování Božího království, protože to je čas spásy, v němž nás Bůh žádá, abychom v jeho jménu jednali.

Pavel v jednom místě prvního listu Korinťanům hovoří o budování společenství za pomoci toho nejlepšího materiálu, který bude nakonec vyzkoušen v ohni (srov. 1 Kor 3,12-17). Jako zemětřesení prověřuje pevnost staveb, tak dějinné otřesy zkouší soudržnost společenství křesťanů a pevnost naší víry. V určitých okamžicích je vidět, jak kdo stavěl, jaký materiál použil a podle jakých plánů stavěl základy. Stojí náš dům na skále, kterou je Kristus (srov. Mt 7,24-27)?

Jistota, že přijde konec, nás neopravňuje k vytažení vesel do loďky, ale máme se starat o budoucnost našich bližních, aby se všichni mohli radovat a zahřívat sluncem spravedlnosti. Proto nelze nežít v tomto čase, vždyť jakákoli každodenní práce je místem, kde křesťan očekává konečný Boží zásah, je to místo, kde jsme povoláni svědčit o Kristu. Každodennost, mlčení a jednoduchost, to je cesta, kterou si máme dnes volit, abychom mohli před mocnými tohoto světa hovořit s moudrostí.

 

ORATIO

Pane Ježíši, dej mi dnes svého ducha vytrvalosti, abych dokázal plnit i nadále svěřené poslání. Dej mi schopnost milovat ty, kteří mě pronásledují, a až přijdeš, dej, ať mě nalezneš připraveného.Ať vyzařuji před lidmi tvou spravedlnost, abych se v okamžiku tvého příchodu setkal s tvým světlem. Prosím tě také za kolegy v zaměstnání i za ty, kteří jsou z pracovních důvodů daleko od svých drahých. Naplň jejich srdce odvahou a vynahraď jim jejich námahu.

 

CONTEMPLATIO

Vidíme rozbouřené moře a na vlnách plují mrtví námořníci, části rozbitých lodí, roztrhané plachty, polámané stěžně, vesla, která vypadla veslařům z rukou; vidíme lodivody, kteří nesedí u kormidla, ale s rukama mezi koleny na můstku, ve víru událostí naříkají nad vlastní nemohoucností, křičí a jsou zsinalí; není vidět ani obloha, ani moře, nelze spatřit ani souseda a ze všech stran se na námořníky vrhají mořské příšery.

Proč se však snažím popsat nepopsatelné? Ať bych zvolil jakkoli výmluvný obraz současného zla, moje řeč nebude mít úspěch. Nevzdávám se však naděje, protože myslím na lodivoda celého vesmíru, který nepřekonává bouři svým uměním, ale utiší uragán jedním pokynem. Neudělá to hned, ale takový je jeho zvyk: neničí zlo hned na začátku, ale až když je větší, když se dostává do krajnosti, když většina ztrácí naději; tehdy koná podivuhodné věci, ukazuje svou moc a cvičí v trpělivosti ty, kteří jsou tím zlem zasaženi.

Neshazuj se tedy, Olympie. Pouze jediného se máme bát, pouze jedno je pokušení – hřích. Nikdy jsem ti to nepřestal opakovat: vše ostatní jsou pohádky, i když se mluví o nástrahách, nepřátelství, podvodech, pomluvách, urážkách, napadáních, záborech, vyhnanstvích, ostrých mečích, moři a válce po celé zemi. Jakkoli velká jsou tato utrpení, jsou pouze časná, mají konec, týkají se pouze smrtelného těla a bdělé duši neublíží. Když nám proto Pavel chtěl přiblížit ubohost toho, co je užitečné v tomto životě, a toho, co je v něm bolestné, jednoduše to shrnuje takto: „Věci viditelné přece pominou“ (2 Kor 4,18). Proč máš tedy strach z toho, co je pomíjivé a odplyne jako říční proud? Takové jsou tedy skutečnosti, které nás obklopují, ať už ty příznivé, tak ty, co nás utlačují (Jan Zlatoústý, Dopis Olympii, 1,1).

 

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

„Navštívil nás ten, který vychází z výsosti“ (Lk 1,78).

 

Převzato  z knihy: LECTIO  DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)

 

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.