„Očekávám vzkříšení mrtvých“ (32. neděle v mezidobí C)

Liturgický rok se pomalu blíží ke konci a spolu s ním se přibližuje svému konci také naše každoroční putování skrze dějiny spásy. Nijak nás nemůže překvapit, že se v těchto posledních nedělích liturgického roku setkáváme s tématem posledních věcí člověka, na které je kladen velký důraz. Dnes nás Boží slovo zve k prohloubení naší víry ve vzkříšení mrtvých. Je to jedna ze základních pravd víry, kterou prohlašujeme ve Vyznání víry slovy: „Očekávám vzkříšení mrtvých.“
Čtení, která jsme vyslechli, nám umožňují vytvořit docela kompletní obraz biblického zjevení ve vztahu ke vzkříšení mrtvých. Jasně a výslovně se tato víra projevuje až ke konci starozákonního období. Úryvek z Druhé knihy Makabejské, který jsme dnes slyšeli, je toho tím nejrozvinutějším svědkem: „Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni,“ volá jeden ze sedmi bratrů zavražděných za Antiocha. Taková víra se však nerodí znenadání, z ničeho. Je živě zakořeněná v celém předchozím biblickém zjevení a představuje jeho očekávané završení a obrazně řečeno „dozrálý plod“. K tomuto závěru podněcovaly především dvě jistoty: jistota Boží všemohoucnosti a dále jistota nedostatečnosti a nespravedlnosti pozemského odměňování. Boží stvořitelská spásná moc je taková, že dosahuje k člověku i po smrti, jde až do pekel. Smrt znamená tu nejzazší hranici pro člověka, ne však pro Boží moc: „Hospodin usmrcuje i oživuje, přivádí do podsvětí a vyvádí též odtud“ (1 Sam 2,6). Na druhou stranu se zdálo být stále zřejmější – zvláště po Jobově zkušenosti – že osud dobrých lidí na tomto světě je takový, že bez naděje na jinou odměnu po smrti by bylo nemožné neupadnout do beznaděje: v tomto životě přichází stejným způsobem všechno na spravedlivého i bezbožníka, jak štěstí, tak i neštěstí.

Evangelijní vyprávění nám ukazuje na situaci této víry na počátku novozákonní doby a dává nám poznat Ježíšovo smýšlení o ní, což je pro nás rozhodující. Jedná se o úryvek, který s menšími rozdíly představují všichni tři synoptičtí evangelisté, což vypovídá o tom, že už od počátku církev vnímala jeho důležitost. Iniciativy se tentokrát chopili saduceové, což byli představitelé kněžské aristokracie v Jeruzalémě. Nejprve se odvolávají na nejstarší „mojžíšské“ biblické zjevení, protože nepřijímají nauku o vzkříšení mrtvých, kterou považovali za novinku. To, s čím přicházejí za Ježíšem, není požadavek o vysvětlení, ale velká provokace. Odvolávají se na mojžíšský zákon o levirátu obsažený v 25. kapitole Deuteronomia (žena, která ovdověla a neměla děti – mužské potomky – byla provdána za švagra, který měl vzbudit svému bratru potomstvo, a tím umožnit, aby majetek zesnulého zůstal v rámci jeho rodiny) a uvádějí hypotetický případ jedné ženy, která se tímto způsobem stala manželkou sedmi bratrů, a následně se triumfálně ptají Ježíše, s jistotou že ukázali naprostou absurditu vzkříšení: „Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení?“
Ježíšova odpověď je naprosto mimořádná. Aniž by opustil téma, které si vybrali jeho protivníci, tedy mojžíšský Zákon, v několika slovech nejprve odhaluje omyl saduceů a napravuje ho, a posléze dává víře ve vzkříšení její hluboké a přesvědčivé zakotvení. Obdivné a pochvalné výkřiky vycházející z úst okolo stojících, jsou naprosto pochopitelné: „Mistře, dobře jsi odpověděl!“
Ježíš se tedy vyjadřuje ke dvěma věcem: ke způsobu a samotné skutečnosti vzkříšení. Chybou saduceů bylo, že četli špatně Písma. Četli je jako racionalisté, a proto v nich nedokázali vyčíst to nejpodstatnější a nejdůležitější, jímž je „Boží moc“ (srov. Mk 12,24). Tato Boží moc, která na počátku uskutečnila stvoření člověka z ničeho, na konci uskuteční jeho vzkříšení z mrtvých. Vzkříšení není dílem přirozenosti, ale Boží všemohoucnosti: „Všechno je možné Bohu!“ Možná, že saduceové přejali v tomto ohledu myšlenky a ideje soudobého vzdělaného světa a postavili proti biblické víře ve vzkříšení mrtvých helénskou víru v nesmrtelnost duše. Ano, člověk po smrti bude žít, ale ne skrze Boží moc, která ho vzkřísí, ale protože je jeho duše přirozeně nesmrtelná a potřebuje se pouze osvobodit od těla, aby mohla žít věčně. Karikatura, kterou vytvořili ze života vzkříšených, by v tomto případě ani tak nesměřovala k popření ideje posmrtného života, ale stavěla se spíše proti tomu, že by tento život, byť získaný skrze vzkříšení, mohl zahrnovat také tělo.
Ježíš jim odpověděl s velkou pevností, kterou potvrzoval duchovní podmínky vzkříšených: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení.“ Manželství je vázáno současnými přítomnými podmínkami lidské smrtelnosti. Tam, kde už není smrt, není zapotřebí rození, a proto ani vdávání a ženění. Neznamená to, že by se mezi nimi zrušilo pouto, které je vzájemně pojilo během života v posvátném svazku. Všechno, co je v současném životě pozitivního, nebude ve vzkříšení zničeno, ale proměněno a produchovněno. Jinak řečeno, život vzkříšených už není jako ten dřívější, je rozdílný, připomíná určitým způsobem život andělů a účastní se nějakým způsobem na životě samotného Boha („jsou syny Božími“). Dere se mi na mysl v této souvislosti slovo evangelisty Jana: „Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až se on ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je“ (1 Jan 3,2).

Největší váha Ježíšovy odpovědi nestojí na samotném způsobu, ale na skutečnosti, tedy ne na otázce, „jak“ proběhne vzkříšení, ale na samotné „skutečnosti“, že vzkříšení nastane. I Ježíš se odvolává na Mojžíše, přesněji na vyprávění o hořícím keři, kde o sobě Bůh prohlašuje, že je „Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jakubovým“; a zakončuje slovy: „On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.“ Pokud o sobě Bůh tvrdí, že je Bohem Abraháma, Izáka a Jakuba v situaci, kdy tito jsou už po mnoho generací mrtví, a pokud je Bůh Bohem živých, pak se tím naznačuje, že Abrahám, Izák a Jakub jsou živí! „Úryvek vyvolává jedinečnou úvahu, která více než jiné utvrzují moderního křesťana ve víře v život po smrti. Tato naděje pro něj totiž není založena na platónských argumentech, dotýkajících se přirozenosti duše, ale zkušenosti společenství s Bohem“ (V. Taylor).
Jak je vidět, Ježíš předkládá radikální alternativu: buď víra ve vzkříšení mrtvých anebo ateismus! Obě dvě věci stojí anebo padají zároveň. Není možné věřit v Boha, který uvedl do pohybu nebe a zemi pro člověka, naplánoval pro něj velkolepý plán dějin spásy, aby pak člověka nechal skončit jeho pouť v nicotě a prázdnotě hrobu. Bůh by se nakonec ocitl v situaci, v níž by vykonával svou vládu nad nesmírným hřbitovem. Byl by Bohem mrtvých a v konečném důsledku Bohem mrtvým v sobě samotném. Celý život by se nám musel jevit jako krutý žert, nechával by nás nahlížet a toužit po světle, radosti, životě, jenom aby nám pověděl, že nebyly stvořeny pro nás. Stačí jenom formulace několika myšlenek tohoto druhu a hned vidíme jejich absurditu a jejich možnou akceptaci jako nesmírný děs. Pokud už jsme v Boha uvěřili, pak by nás stálo větší úsilí nevěřit ve vzkříšení mrtvých, než v něj věřit. Je pochopitelné, proč Ježíš zakončuje svou diskusi se saduceji s neobvyklou silou a téměř s určitým despektem: „Velmi se mýlíte!“ (Mk 12,27).

Už jsem naznačoval, že dnešní čtení nám umožňují vytvoření dostatečně kompletního obrazu biblické víry ve vzkříšení mrtvých. Dosud však v tomto rámci chybí součást ze všech nejdůležitější: Kristovo vzkříšení! Na ně nás vhodně upozorňuje dnešní zpěv před evangeliem: „Ježíš Kristus je prvorozený z mrtvých, jemu buď sláva a vláda na věčné věky. Aleluja!“ Není možné, abychom na tomto místě rozvíjeli celý výklad Pavlovy argumentace slavné 15. kapitoly prvního listu Korinťanům, musíme ale každopádně vyzvednout její základní tvrzení: „Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Není-li žádné vzkříšení mrtvých, nevstal ani Kristus!“ (1 Kor 15,12–13). Pro Nový zákon není událost Ježíšova vzkříšení nějakým izolovaným ostrovem, ale představuje počátek a předzvěst všeobecného vzkříšení z mrtvých. Ježíš je prvorozeným z mrtvých; je „prvním plodem“ (srov. 1 Kor 15,20); ale označit někoho jako „prvotinu“ není možné bez vztahu k celé úrodě. Apoštol měl pravděpodobně co do činění s osobami, které byly ovlivněny, podobně jako saduceové, řeckým myšlením, které připouštělo nesmrtelnost duše, ale ne už vzkříšení celého člověka, nebo, pokud to připouštěli, domnívali se, že to už proběhlo ve křtu, kdy obdrželi Ducha a nový život (srov. 2 Tim 2,18).

To je tedy víra ve vzkříšení z mrtvých. Jistěže tato víra v sobě obsahuje také víru v „soud“, protože všichni vstanou v poslední den, ale ne všichni pro život věčný. Idea všeobecného vzkříšení z mrtvých neruší další velmi jasnou, i když pro nás velmi obtížně pochopitelnou pravdu: o věčném trestu bezbožných (srov. Mt 25,46).
Dnes se však pozastavíme u pozitivního a útěšného aspektu této víry. Pokud váháme otevřít jí celou duši, není to proto, že bychom ji považovali za absurdní, ale zdá se nám až příliš krásná, příliš odpovídající té nejvnitřnější touze našeho srdce. Pavel říká, že bychom nechtěli být svlečeni ze svého vlastního těla, ale toužíme být nadto ještě přioděni. Nechceme tedy přežívat jen s nějakou naší částí, duší, ale s celým naším já, duší i tělem. Netoužíme po tom, aby bylo naše smrtelné tělo zničeno, ale aby byla „naše smrtelná schránka pohlcena životem“ a sama se přioděla nesmrtelností (srov. 2 Kor 5,1–5; 1 Kor 15,51–53). Chceme být šťastní ve svém těle, a ne žít ve zlobě vůči němu nebo jím opovrhovat. Téměř všechna náboženství a vyznání zpracovávají nepotlačitelnou touhu člověka po životě a hlásají život po smrti. Biblickou novinkou je to, že tento život po smrti není chápaný jako řetězové opakování dřívějšího života, který jsme už prožili (jako je tomu v nauce o reinkarnaci, která je vlastní hinduismu a dalším východním náboženstvím), ani jako částečný život omezený pouze na duchovní složku člověka, ale jako „věčný život“ a „život v plnosti“. Celý člověk, kterého Bůh stvořil, je předurčený k životu ve společenství s Ním!
Jakou záruku máme pro toto naše neslýchané očekávání, že se to jednoho dne skutečně stane? Žádnou, pokud jako záruku vnímáme pouze tu, kterou předkládá přirozenost nebo nějaký zákon. Při zrození člověka máme jistou záruku toho, že jednoho dne zemře, ve smrti však nemá žádnou podobnou záruku toho, že opět vstane. Je zde jenom záruka víry, která se zakládá na Božím příslibu. Jenomže tento příslib se již začal naplňovat, poněvadž Ježíš byl vzkříšen z mrtvých! Jedná se tedy o naději, která neklame!
Jak přijal svět biblické zjevení o vzkříšení mrtvých? Pavlova promluva na Areopagu je toho nejlepším názorným příkladem: s výsměchem! „Poslechneme si tě o tom až někdy jindy“ (Sk 17,32). Pokud by byla víra ve vzkříšení skutečně pouze „mýtem“ a produktem lidské „nevědecké“ mentality starověku, jak se někdy říká, byla by přijata bez velkých problémů. Ale ona vzbuzovala pohoršení a tak je tomu dodnes. Pouze motiv pohoršení je mezi dneškem a tehdejší dobou odlišný, či přímo protichůdný. Proč považovali Řekové dogma o vzkříšení těla za naivní a prostoduché? Protože v jejich očích přeceňovalo důležitost tohoto světa a tohoto těla, když i pro ně přislibovalo spásu. Skutečná spása pro ně byla vysvobozením „z“ těla a „od“ těla. Spása je pak osvobozením z vězení tohoto chaotického pomíjivého světa a návratem ke stavu nehmotných stvoření. Odmítali vzkříšení ze stejného důvodu, kvůli kterému odmítali Vtělení.
Proč považují víru ve vzkříšení mrtvých za naivní nevěřící lidé dneška, zvláště marxisté? Protože podle nich prý nebere dostatečně vážně tento svět a jeho dějiny. Místo aby podněcovala člověka k zápasu o změnu společnosti, a tak zde na zemi rozvíjela podmínky svobody a štěstí, tak věřící tlačí člověka, aby se kochal nebem a plodem iluzí a odcizení. Kdo však uvažuje takovýmto způsobem, naprosto zastiňuje a komolí smysl křesťanské víry ve vzkříšení těla. Za prvé tato víra se nerodí z nechuti a opovržení současným životem, ale z vášně pro život („Ty jsi hoden pokračovat v životě... Je tak dobré žít a světlo je tak krásné,“ říkali trýznitelé jednomu mučedníkovi třetího století jménem Pionius. A on jim odpověděl: „Ano, vím, že život je dobrý a krásný, ale my usilujeme o nalezení lepšího života. Světlo je krásné, ale my toužíme po pravém světle. Vím, že země je podivuhodná, protože je dílem Božím. Pokud se toho všeho zříkáme, není naším důvodem opovrhování nebo znechucení, ale skutečnost, že známe lepší dobra.“) Za druhé, víra ve vzkříšení neodvádí věřícího od jeho morálních závazků a úkolů v dějinách, ale spíše ho k nim vybízí. Jeden z církevních otců napsal: „Naděje na vzkříšení je kořenem každého dobrého díla; očekávání odměny posiluje duši při naplňování dobra. Každý dělník je ochoten snášet námahu, pokud tuší, že přijde odměna... Každá duše, která věří ve vzkříšení, se o sebe stará a pečuje, ta, která nevěří ve vzkříšení, se propadá do zkázy. Kdo věří, že tělo bude rovněž vzkříšeno, stará se o tento „háv“ duše a nijak ho neposkvrňuje smilstvem. Kdo však nevěří ve vzkříšení, odevzdává se nečistotě a zneužívá vlastního těla jako věci, která mu nepatří. Víra ve vzkříšení mrtvých je tedy velkým ponaučením a upozorněním katolické církve, velkým a nesmírně nutným, kterému se ale mnozí vzpírají a protiřečí, ačkoli je pravdivě prověřeným. Řekové proti této víře vystupují a heretici ji pokřivují: protiřečení a odmítání má mnoho tváří, zatímco pravda pouze jedinou“ (Cyril Jeruzalémský, Cat. 18,1).

Do naší úvahy nyní vstupuje eucharistie, která je pro nás tou nejvyšší zárukou budoucího vzkříšení: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54).


Převzato  z knihy: Slovo a život
Autor:  Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA