Matka Tereza - 15 let od její smrti

To jsou slova matky Terezy z Kalkaty, jedné z největších osobností 20. století, kterou milovali a obdivovali nejen křesťané, ale i vyznavači jiných náboženství a bezvěrci. Cti oltáře se jí dostalo neuvěřitelně brzy: papež Jan Pavel II. ji blahořečil již dne 19. října roku 2003, tedy sotva šest let po její smrti. Jaké jsou hlavní milníky jejího života? Jako Agnes Gonxha Bojaxhiu se narodila dne 26. srpna roku 1910 ve Skopje, městě, které tehdy náleželo otomanské říši. Její rodiče, otec Nikola a matka Drane, byli Albánci a tehdy měli už dvě děti: šestiletou Age a tříletého syna Lazara. V roce 1928 vstoupila tehdy osmnáctiletá Agnes do loretánského řádu a odjela do kláštera v irském Rathfarnamu. O několik měsíců později se už jako Marie Tereza od Dítěte Ježíše odebrala do Indie a až do roku 1946 poklidně vyučovala ve škole Saint Mary určené pro dívky z lepších rodin, která se nacházela v kalkatské čtvrti Entally.

K zásadnímu obratu v jejím životě, jejž ona sama nazývala „povolání uvnitř povolání“, došlo, když jí bylo už třicet šest let. Dne 10. září roku 1946 v noci jela vlakem do Darjeelingu, města na úpatí Himaláje, kde měl její řád svůj klášter. Když s bolestí pozorovala chudé cestující, kteří se tlačili ve vagonech, uslyšela volání těch nejubožejších a povolání k tomu věnovat se těm nejchudším. Její zpovědník otec Van Exem i kalkatský arcibiskup monsignor Ferdinand Périer ji nabádali k trpělivosti a obezřelosti, ale ona už byla pevně rozhodnuta a požádala Řím, aby mohla vystoupit z loretánského řádu a založit kongregaci indických sester, jež by se věnovala „těm nejchudším mezi chudými“.

Povolení z Říma dorazilo dne 18. srpna roku 1948 a loretánská sestra odložila před svými ohromenými spolusestrami černý hábit a oblékla si sárí, jaké nosily chudé Indky. Z kláštera odešla s taškou, ve které měla pět rupií, a sama, bez podpory a jakýchkoli vyhlídek do budoucnosti se vydala do kalkatských ulic. Prozatímní ubytování našla v rodině svých přátel. Pod širým nebem začala vyučovat děti z jedné chudé čtvrti tak, že místo na tabuli psala dřívkem na zem. Brzo se k ní připojilo několik jejích bývalých žákyň – prvních misionářek lásky.V následujících letech otvírala jeden za druhým domy pro umírající, malomocné, osamělé staré lidi i opuštěné děti. Dne 26. července roku 1965 otevřela první takový dům i mimo Indii – ve venezuelském městě Cocorote – a po něm následovalo mnoho dalších ve všech světadílech. Dne 10. prosince roku 1979 obdržela v Oslu Nobelovu cenu míru, nejvýznamnější uznání, jakého se jí za její dílo dostalo. Stala se z ní nejznámější žena světa.

Léta naplněná nepředstavitelnou námahou a obětavostí a nelidským vypětím se podepsala na jejím zdraví. Kvůli závažnému srdečnímu onemocnění musela být několikrát hospitalizována a dne 5. září roku 1997 zemřela ve svém pokojíku v mateřinci své kongregace v Kalkatě. Indie jí vypravila státní pohřeb, jehož se zúčastnily nesmírné zástupy lidí. Úctu jí přišli vzdát i hlavy států, významné osobnosti z celého světa a představitelé různých náboženství. Její pohřeb se stal událostí, jakou svět ještě nezažil a která je pravděpodobně neopakovatelná. Její tělo spočívá v Kalkatě v hrobce z bílého mramoru, jež se nachází v přízemí mateřince misionářek lásky. Do kamene jsou vytesána slova evangelia: „Milujte se, jako já jsem miloval vás.“

Tyto biografické údaje představují pouze záchytné body jednoho mimořádného osudu, avšak nic nevypovídají o duchovní velikosti a mystické hloubce malé albánské sestry, z níž se stala Indka. Už když žila, bylo zachyceno její působení ve světě, setkání s hlavami států a významnými osobnostmi či rychlé zásahy jejích sester v místech postižených válkou či přírodními katastrofami v tisících novinových článků, fotografií a televizních pořadů i v desítkách knih. Její vrásčitý obličej lemovaný cípem bílého sárí s modrým okrajem se stal živou ikonou. Zdálo se, že o matce Tereze víme úplně všechno, a zatím ta nejpodstatnější část, pravé tajemství její duše, chyběla a vyšla najevo až po její smrti.

Když už dva roky po její smrti – namísto pěti let požadovaných církevním právem – začal její kanonizační proces, mnozí lidé si kladli otázku, proč jsou potřeba nějaké dokumenty, svědecké výpovědi, složité výzkumy odborníků a schůze vysokých církevních hodnostářů, má-li být uznána svatost tak zjevná a všem zřejmá. Proces byl však nutný k tomu, aby vyšla na světlo i skrytá tvář spirituality matky Terezy. Mnoho dopisů, které napsala svým zpovědníkům, především jezuitovi Van Exemovi a arcibiskupu Périerovi, nebylo zničeno, přestože o to sama na konci každého z nich prosila. Když se vynořily z archivů, odhalily, jakým mystickým zkouškám byla vystavena, jak bolestivý vnitřní boj, o němž ani ty nejbližší z jejích spolusester neměly ani tušení, musela po dlouhá léta svádět.

Matka Tereza prošla „temnou nocí“ známou těm největším mystikům, jakými byli Jan od Kříže, Terezie z Avily či Terezie od Dítěte Ježíše. V jednom dopise Périerovi popisuje svou vnitřní trýzeň těmito slovy: „Vždycky se na všechny usmívám… Kdyby tak věděli, že se za mým úsměvem skrývá jen smutek a prázdnota… Pane, tiší-li má bolest tvou žízeň, jsem zde. Budu se usmívat na tvou skrytou tvář až do konce života.“ Měla pocit, že její láska k Ježíši není opětována a trpěla stejně jako všichni nemilovaní. Jinému kalkatskému jezuitovi, otci Huartovi, se svěřila: „Když sestrám nebo jiným lidem vykládám o Ježíšově přítomnosti v chudých, chápu, že tato slova v nich vyvolávají hlubokou odezvu. V mém srdci je však pouze temnota.“ O mnoho let později píše Périerovi: „Začala jsem své temnoty milovat, neboť nyní věřím, že jsou součástí, maličkou součástí temnot Ježíšových a jeho utrpení na této zemi.“

Navzdory tomuto vnitřnímu boji neúnavně poskytovala matka Tereza pomoc všem potřebným a jako schopná organizátorka řídila práci svých spolusester. Nejpozoruhodnější stránkou její osobnosti, která vyšla najevo až po její smrti, byla tato spjatost kontemplace a praxe – byla hluboce oddaná modlitbě a zároveň ve službě druhým využívala své velké organizační schopnosti. Našla sílu neustále se usmívat a hrdinsky se věnovala každodenní namáhavé práci navzdory bolesti, jež jí rozdírala srdce. Říkala: „Chci být apoštolkou radosti.“

Matka Tereza zdůrazňovala hodnotu a důstojnost každé lidské bytosti. Indická ministerská předsedkyně Indira Gándhíová, která byla navzdory rozdílnému společenskému postavení a náboženství její velkou přítelkyní, napsala: „Co se týče barvy pleti, jazyka či víry, nedělá matka Tereza mezi lidmi žádné rozdíly. Z jejího života je jasně patrné, že modlitbou je pro ni oddanost a služba.“

Matka Tereza se stala první světicí takzvané „globální vesnice“. Vzhlíželi k ní lidé všech náboženství a nejrůznějších politických názorů. Sama sebe považovala za nástroj Boží lásky: „Jsem jen tužka v rukou Božích. To on si pomocí ní píše, co chce.“
Často šla proti proudu. Učila, že každý život je posvátný, ale že nejposvátnější ze všech je život nenarozených dětí, dětí opuštěných hned po porodu, osaměle umírajících starých lidí a chudých bez naděje. Ve světě honícím se za majetkem a za zbytečnostmi žila z ničeho, neboť ji k tomu zavazovala existence chudoby. Své následníky vybízela k laskavosti: „Budu raději, když se s úsměvem zmýlíte, než kdybyste s příkrostí učinili zázrak.“ Říkala, že malomocenstvím velkých západních měst je osamělost. Jako neúnavný dříč na sebe naložila břemena, jichž se my s odvráceným pohledem zbavujeme. Ve století zmítaném násilím vyplývajícím z různých ideologií žila jako znamení svornosti, jako strážkyně lásky k bližnímu, jako vůdkyně obnovy našich srdcí.
 
Z knihy: Svatí na každý den - 3. svazek

Knihy o Matce Tereze najdete zde: Ikarmel