Životní příběh svatého Vojtěcha se zdá být potvrzením evangelního výroku, že žádný prorok není vítán ve svém domově. Zatímco v mnohých okolních zemích českého biskupa ctili, vítali a milovali, v jeho vlastní zemi jej čekaly jen neúspěchy, zrada a odmítání. Dvakrát z Čech odešel, ale dvakrát byl papežem poslán zpět. Svůj život završil mučednickou smrtí při hlásání evangelia pohanům v krajinách tehdejšího Pruska. Jeho ostatky se nacházejí v hlavní lodi pražské katedrály.

V 10. století se v severovýchodních Čechách rozkládalo území Slavníkovců, kteří sídlili na hradě Libici. Tam se kolem r. 956 narodil Střezislavě a Slavníkovi syn Vojtěch. Vojtěch vyrůstal spolu s pěti bratry a otcovým levobočkem Radimem. V dětství vážně onemocněl, ale rodiče jej s vírou svěřovali Panně Marii a chlapec se uzdravil. Otec se jej tedy z vděčnosti rozhodl uvolnit pro kněžský stav. Poté, co získal základy vzdělání u svého pěstouna Radly, odešel do Magdeburku, kde studoval dalších devět let. Již tam vynikal nejenom svými znalostmi a vytrvalostí ve studiu, ale i příkladným a ctnostným životem. Místní arcibiskup Adalbert si jej velmi oblíbil a Vojtěch si po něm zvolil své biřmovací jméno. Možná, že už tehdy v něm vzplála touha po misiích, když mu jeho kmotr vypravoval o svých cestách po Rusi.

V roce 981 se vrátil do vlasti a začal službu podjáhna v pražské katedrále. Měl tedy příležitost poznat situaci církve v Čechách své doby. Křesťanství bylo zatím jen chabým nátěrem na pohanském smýšlení národa – běžně se zde vyskytovaly pohanské kulty a pověry, mnohoženství i sňatky mezi příbuznými. Jednotliví velmožové mezi sebou válčili a kvetl obchod se zajatci a otroky. Ani klerici nežili podle církevních pravidel, kněží se přizpůsobovali stylem života svým světským pánům, protože církev byla v područí světské moci. Když v roce 982 umíral pražský biskup Dětmar, Vojtěch byl svědkem toho, jak litoval, že byl příliš shovívavý a slabý v boji proti zlořádům. Následně zvolili za druhého pražského biskupa mladého Vojtěcha, který ještě ani nebyl vysvěcen na kněze: stalo se tak na Levém Hradci.

Odebral se za císařem Ottou II. do Itálie, aby z jeho rukou přijal pověření, tzv. investituru. Po cestě se ve Veroně setkal se sv. opatem Majolem a sv. biskupem Gerardem, představiteli tzv. clunyské reformy. Clunyské hnutí vzniklo původně jako obnova řeholního života v benediktinském klášteře v Cluny, ale myšlenky o prohloubení duchovního života a osvobození se z područí světské moci se šířily do celé církve. Vojtěcha clunyská reforma hluboce oslovila a rozhodl se podle jejích myšlenek napravovat svou diecézi, žít asketickým životem a důsledně trvat na křesťanských zásadách.

V Čechách ale po nápravě nikdo moc netoužil. Vojtěch žil velice asketicky, o stravu a majetek se dělil s chudými a potřebnými. Záhy začal podnikat rozsáhlé misijní cesty do Polska a tehdejších Uher (dnešní Maďarsko), kde pokřtil pozdějšího svatého krále Štěpána.
Ani po šesti letech neúnavné misijní práce se však situace v Čechách o mnoho nezlepšila, se svými požadavky na obnovu mravů narazil Vojtěch na odpor lidu i duchovenstva. Velmi ho to trápilo, a proto se vydal r. 988 se svým nevlastním bratrem Radimem do Říma požádat papeže, aby jej zprostil pastýřského úřadu.

Papež Jan XV. jeho žádosti sice vyhověl, nicméně na pražský stolec nikoho dalšího nedosadil. Vojtěch zamýšlel podniknout pouť do Svaté země, ale cestou se zastavil v benediktinském klášteře na Monte Cassinu, přičemž se rozhodl vstoupit do benediktinského řádu. Protože mu tam však stále prokazovali pocty jako biskupovi a i tam viděl uvolněnou řeholní kázeň, přesídlil nakonec do kláštera na římském Aventinu. Bratr Radim jej následoval. Tam žili oba jako prostí mniši, v práci, pokoji a radosti. Po skončení noviciátu zde v roce 990 Vojtěch složil řeholní sliby.

Teprve o dva roky později začal kníže Boleslav vyjednávat o návratu českého biskupa na neobsazený stolec. Vyslal do Říma posly, v čele s Vojtěchovým učitelem z dětství Radlou a mnichem Kristiánem. Měli tlumočit jménem lidu přání a slib, že tentokrát nebudou jeho snahám o duchovní obnovu bránit. Vojtěch opouštěl ústraní kláštera velice nerad, záruky knížete ale přijal. Do Čech s ním putovalo také dvanáct benediktinských mnichů, aby tam založili klášter a byli mu duchovní posilou a podporou.

Do Prahy doputoval Vojtěch bos, v kajícím rouchu. Obyvatelé Prahy jej nadšeně přivítali a kníže mu předal edikt, který pražskému biskupovi zaručoval pravomoci rozlučovat sňatky mezi příbuznými, stavět kostely a vybírat desátky. Pro mnichy Vojtěch zakoupil v Břevnově u Prahy pozemek a r. 993 zde založil první mužský klášter v Čechách. Sám papež jej vybavil tehdy neobvyklou listinou, v níž vzal klášter pod svoji ochranu a zaručil mu svobodnou volbu opata.

Biskup Vojtěch se znovu pustil do misijně pastoračního díla. Brzy ale došlo k další otevřené vzpouře proti jeho úřadu. Jedné ženě, nařčené z cizoložství, hrozila podle pohanského práva smrt z rukou jejího vlastního manžela. Schovala se proto v chrámu svatého Jiří a hledala ochranu u biskupa. Vojtěch ji přijal s tím, že bude konat pokání a půjde před soud. Ale rod jejího manžela, Vršovci, porušili právo azylu na svaté půdě, vtrhli do kostela, vyvlekli ženu ven a na místě ji sťali. To byla pro biskupa „poslední kapka“, důkaz, jak málo Češi dbají na Boha a autoritu církve. Vrahy uvrhnul do klatby a znovu odjel do Říma. Možná ho k odchodu ze země přiměly i zhoršující se vztahy mezi Přemyslovci a jeho vlastním rodem, Slavníkovci; nechtěl svojí přítomností situaci ještě zhoršovat. Cestou do Itálie se zastavil v Uhrách, kde zůstal nějaký čas u dvora a vychovával mladého Štěpána. Když později dorazil do Říma, s úlevou se znovu uchýlil do svého milovaného kláštera na Aventinu. Byl jmenován převorem kláštera a bratři jej s láskou přijali.


V Čechách ale mezitím dospěl konflikt mezi znepřátelenými rody svého vrcholu. Přemyslovci si zajistili podporu císaře i polského knížete a využili císařského tažení, které odvedlo větší část vojsk obou rodů ze země. Vršovci, kteří v té době stáli na straně Přemyslovců, pak vtrhli s vojskem pod vedením Boleslava II. na nechráněnou Libici a přítomné Slavníkovce povraždili, včetně žen a dětí. Stalo se tak v předvečer svátku svatého Václava r. 995. Z celého rodu přežili pouze nepřítomní Vojtěch a Radim v Římě a jejich nejstarší bratr Soběslav, který se právě nacházel u Boleslava Chrabrého (padl o několik let později při bojích o Prahu).
Následujícího roku přijel do Říma na svoji korunovaci Otta III., přičemž se setkal s Vojtěchem. Při
mnoha důvěrných rozhovorech se císař se nechal nadchnout myšlenkou nového způsobu misií, které by řídil papež a nikoliv státní moc, jak tomu bylo doposud.

Sám Vojtěch vyslovil přání znovu se zapojit do misií ve slovanských zemích. Papež Řehoř V. tedy vyslal českého biskupa zpátky do svého úřadu, ale v případě, že by jej Češi ani tentokrát nepřijali, se měl stát misionářem u okolních národů. Vojtěch na cestě zpět ještě projel Francií, připojil se k průvodu Otty III. Pak odjel do Polska, odkud poslal zprávu o svém návratu do Čech. Byl však znovu zamítnut, Češi se svého biskupa zřekli. Vojtěch se tedy po dohodě s polským knížetem vydal hlásat evangelium mezi pohany, ale jeho misie netrvala dlouho. Zemřel mučednickou smrtí na území Pruska 23. dubna 997. Podle legendy byl zbit pádlem a ubodán oštěpy poté, co nevědomky vstoupil na jejich posvátné území. Jeho úsilí ale mělo smysl – v jeho stopách se vydali další misionáři, například i bratr Radim.

Vojtěchovo mrtvé tělo vykoupil polský kníže stejnou váhou zlata, takovou k němu choval úctu! Ve Hnězdně mu pak vystrojil slavnostní pohřeb. Jakmile se o Vojtěchově smrti dozvěděl císař Otto III., zasadil se o zahájení procesu jeho svatořečení, které proběhlo už v r. 999, pouhé dva roky po jeho smrti! V Polsku i v Uhrách jej začali uctívat jako světce velmi záhy a dodnes Vojtěcha vzývají jako svého národního apoštola. Nakonec jej přece jen přijali i Češi: v roce 1039 nechal kníže Břetislav slavnostně převézt ostatky světce zpátky do vlasti. Vojtěch se stal spolu se svatým Václavem hlavním patronem české země. Jeho svátek se slaví 23. dubna, což je den, kdy se jeho tělo vrátilo do Prahy. Dne 26. listopadu 1965 jej papež Pavel VI. prohlásil hlavním patronem pražské diecéze.

Na našem území se nachází řada poutních míst, vztahujících se k jeho památce: Kromě jeho hrobky v katedrále se jedná nejčastěji o kaple, kameny a studánky na místech, kde při svých cestách odpočíval. Podle legendy po jeho prvním odchodu z Čech vypuklo všude velké sucho. Při návratu do vlasti se na jednom kopci na Plzeňsku zastavil, aby celé zemi požehnal a modlil se. V tu chvíli začalo pršet a tam, kde stál, vyrašila první tráva. Od té doby se tomu místu říká Zelená hora.

Je patronem: Čech, Polska a Maďarska, rovněž zvláštním patronem českých kněží.
Atributy: biskupská mitra, berla, kniha, někdy i nástroje umučení - veslo, oštěp nebo svazek šípů. Zřídka orel, který údajně hlídal jeho tělo po smrti.

Z knihy Svatí na každý den - 2. svazek; vydalo: Karmelitánské nakladatelství