2. část záznamu přednášky na 15. Katolické charismatické konferenci v Českých Budějovicích roku 2004 na téma křesťanské spirituality ve světě.
Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti.
Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni. Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. (Jan 17:13-21) Víte, že v dějinách křesťanské spirituality, v dějinách církve existovalo jedno veliké období, ve kterém chtěli lidé vyřešit vztah ke světu tím, že ze světa odejdou? Nebylo to myšleno úplně špatně. Nastíním, jak k tomu došlo. Vžijme se do toho, že v prvním století křesťanství byli křesťané lidmi pronásledovanými a každý, kdo se hlásil ke Kristu, byl v ohrožení života. Křesťan byl ten, který riskoval všechno, a když uvěřil, věděl, že to dříve nebo později znamená jít na smrt. Prvních 30 papežů nezemřelo přirozenou smrtí. Člověk, který byl vyvolen mezi biskupy a pověřen touto službou, věděl, že je to dnes, zítra, za měsíc cesta na popraviště. V této mentalitě křesťané žili. Chápeme, že to byl úplně jiný duch, než žijeme dnes. Trochu jsme si na to sáhli v době totality a víte, že to nebylo jenom negativní, jak nás to spojovalo, protože byl někdo, kdo přímo bojoval proti křesťanství, a člověka to jakoby vnitřně posilovalo. Byl jasný nepřítel a byly jasné zbraně, měli jsme vyhraněná teritoria, věděli jsme, co se od nás chce a co se nechce. Ale pak přišla doba svobody a tu zkušenost v malém také máme, když se u nás změnily společenské poměry. Tenkrát to bylo ještě radikálnější, po ediktu milánském, kdy najednou křesťané nejen obrazně, ale fakticky zasedli za stejný stůl s těmi, kteří je pronásledovali, a postupně začali přijímat trochu z jejich mentality. Už nemuseli slavit Eucharistii po domech, v katakombách, v noci a tajně, nemuseli se scházet tak, aby je nikdo neviděl, aby nikdo neviděl, kdy jsem přišel a kdy jsem odešel, koho zdravím a s kým se stýkám, jaké adresy mám v adresáři a komu telefonuji. Naopak dostali možnost stavět chrámy, konat velká shromáždění a slavit, slavit i tak, že se k tomu dobře najedí, že mohou slavit i lidsky a nic na tom nebylo špatné. Najednou ten, který byl dříve jako biskup odsouzen na smrt jako mučedník, byl postaven na úroveň světské moci. Lidé začali mít problémy ať už s organizací církve, ale hlavně sami se sebou a se svým životem, poněvadž zachovat si v sobě najednou tu radikalitu evangelia nebylo tak snadné. Vzpomeňme, jak jsme i my před patnácti lety najednou neměli čas na společenství, už jsme se tolik nescházeli na biblické hodiny, na kroužky. Všichni se vrhli, a neříkám, že úplně špatně, do přetváření tohoto světa, do politiky, do světských organizací, muži začali podnikat, začal úplně jiný životní styl a začali jsme mít možnosti, které jsme neměli, jezdit do zahraničí, vidět, jak se žije na Západě. Za chvíli se západní zboží dostalo do našich obchodů, proměnily se vitríny, proměnil se druh zábavy; už jsme se nedívali na sterilní televizní noviny o sjezdech, najednou se tam pořád něco dělo, moderátoři neříkali nesmyslné věci, říkali zajímavé věci a zábavně. Najednou bylo možné si střílet i z politiků a začaly šarvátky v televizi, technika, přišel internet. Někteří po několika letech řekli: nebylo to lepší v totalitě? Když jsme byli pronásledovaní, tak to také nebylo ideální, ale najednou něco jako by většinové křesťanství zaplavilo a začalo se podstatně měnit. V této mentalitě, když si ji přeneseme zpět do 4.-5. století, si někteří řekli: my chceme žít radikálně evangelium, ale jak? A rozhodli se opustit tento svět, ve kterém bylo tolik pokušení žít tak plytce a v komunikaci s bohatými světa. Rozdali majetek, odešli do pouště a my tomu odborně říkáme útěk ze světa. Začalo obrovské hnutí těch, kteří odcházeli do pouště, do ústraní proto, aby mohli žít život evangelia. Vznikla mentalita, že když chci žít podle evangelia, musím se co nejvíce distancovat od tohoto světa. A jsme tam, kde jsme nechtěli být. Je to samozřejmě určitým povoláním pro ty, od kterých to Bůh chce, a to je dobré vědět. Když Pán někoho zve, aby odešel do kontemplativního kláštera nebo jako poustevník, tak ho k tomu volá a dává mu k tomu svou milost. To není proto, aby ten člověk nic nedělal, ale aby žil jiným stylem života a zvláštním způsobem se přimlouval za ty, kteří žijí ve světě. Kdyby tam odcházel jenom proto, aby se mu snadno žilo, tak je to chyba, je to špatně a nikdy ani nenajde Boha, protože Boha mohu najít jenom tam, kam on mě zve. A vědomí zodpovědnosti nejen za spásu své duše, ale také za mé bratry a sestry žijící ve světě, to je evangelium. Jestli Ježíš doporučoval, abychom spasili svoji duši, pak i když je to nejvyšší hodnota, nemůže člověku prospět, když získá celý svět, ale ztratí svou duši. Čili v kombinaci se získáním světa si člověk musí dávat hodně pozor. Ale celé evangelium není spása duše, celé evangelium je růst lásky a zodpovědnost za tento svět a to je veliká věc. Tu máme všichni, ti, kteří zůstali ve světě, i ti, kteří odešli.
Včera nám bylo v laické spiritualitě nastíněno, že lidé ve světě musejí žít přece jinak. Nemůžou jenom čekat na exercicie, až dají děti spát a konečně se mohou pomodlit, nebo třeba když mě ruší manžel, tak až odejde do práce, pak si v klidu sednu, pomodlím se a jemu řeknu: ano, tu dovolenou si neber, ono to tady jde nějak bez tebe. My nemůžeme žít v mentalitě útěku ze světa, naopak. Ježíš řekl, že nás posílá: jděte do celého světa, to je slovo pro všechny. Řekl také: posílám vás jako ovce mezi vlky, tzn. počítá se s tím, že to ve světě nebude snadné, že jsou úskalí a nebezpečí. A slovy dnešní přednášky: neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachoval od zlého. Tedy za prvé je třeba ve světě zůstat a vědět, že naše poslání je ve světě. Tady bych chtěl říct, že se to týká i poslání kněží, kněz také nesmí utéct ze světa, vždyť je to Ježíšův apoštol. Že většinou biskup žije většinu času v církevním prostředí, to je dáno poměrnou částí odpovědnosti, kterou má, ale on není zodpovědný jenom za ty, které má na biskupství, jenom za kněze, jenom za lidi, které má v kostelech, on je zodpovědný za celou diecézi, a to i za nevěřící a za všechny věci, které se v jeho diecézi dějí. Stejně tak kněz ve své farnosti má být mezi lidmi, a nejen mezi věřícími, a jestli řeholník odchází z tohoto světa, tak proto, aby jiným způsobem tomuto světu sloužil a za něj se obětoval. Přítomnost laiků ve světě je trochu jiná než přítomnost kněží. Slyšeli jsme úryvek, kdy Ježíš posílá svých 72 učedníků do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít. S oblibou říkám z kazatelny: nemyslete si, že to je jenom pro kněze, copak já jako kněz nebo řeholník můžu jít všude? Za celý svůj život bych se nedostal na místa, kde pracujete, kde odpočíváte, do všech rodin, do všech restaurací a zábavních podniků, to byste se divili, kdybych vyrazil dneska večer. Ne že bych nemohl; když mě uvidíte někdy večer pít pivo se svými přáteli, abyste si neřekli, že už je to tady, káže vodu, pije víno. Ale ono to časově není možné zvládnout, musím ještě dělat i něco jiného, než pít pivo nebo víno se svými přáteli. Ale vy se můžete leckam dostat. Laik je skutečně ten, který je z určitého pohledu v první linii, není to křesťan druhé třídy, který dělá jen to, co na něj zbude, není to amatér. Dobře, může být amatér v teologii, ale nikdy ne v životě. To je ten, který je naopak tam, kde to vře, který je na hranici dvou pomyslných světů, světa, který se vědomě hlásí k Bohu a který o Bohu neví, nebo dokonce se Božímu světu brání. Na hranici dobra a zla se pohybujete vy, ne že by tam kněží a řeholníci nebyli, oni tam jsou jinak, v duchovním boji. Když se v kontemplativní modlitbě mnich přimlouvá, je pokoušen Božím nepřítelem a odváděn od toho, co Bůh od něj chce, a vede duchovní boj v první linii jinak než vy. Zde je nádherný obraz, jak Mojžíš s Chúrem a Áronem odchází na horu, aby se modlil za Izraelity, kteří bojují v údolí. Jozue vede vojsko a Mojžíš se modlí s rozpaženýma rukama nejdříve sám, a až mu ruce umdlévají, Chúr a Áron mu je podpírají. Písmo říká, že dokud měl ruce zvednuté, Izraelité vítězili, když mu ruce umdlévaly, Izraelité prohrávali. Krásný obraz. Je potřeba, aby někdo bojoval a aby se někdo modlil a bojoval tento duchovní boj v zákulisí. Ale příběh končí zajímavou větou: a ten den Jozue porazil Amalečany. Já jsem si vždy říkal: jak, Jozue? Copak Mojžíš nebojoval? Ruce ho musely pěkně bolet a hlavně ten pohled důvěry člověka stojícího v čele církve, biskupa, sester, které se přimlouvají, aniž by věděli, jak to někdy probíhá, za všechny, kteří ve světě zápasí a prohrávají a vítězí. Vítězí samozřejmě Hospodin, a to skrze jednoho i druhého. Nádherná je součinnost těch, kteří odešli ze světa, aby se zasvětili specifickému poslání, a těch, kteří ve světě zůstávají; každý z nich je nějak v první linii. Někdo ve střetu konkrétním, někdo více ve střetu duchovním. My nemůžeme život ve světě považovat za něco, co je jenom pro ty, kdo neměli dost odvahy odejít. Někdy se to tak myslelo, že ten, který nešel do kláštera, je ten, kdo na to nemá: když už jsi tak slabý, tak se raději ožeň. Vyplývá to ze špatně pochopených Pavlových slov. Nejde o to, co je víc a co je míň, nic není víc a nic není míň, protože každý má žít v tom povolání, ke kterému ho Bůh zve. To je veliká věc a věrnost tomuto povolání je důležitá, tomu, co Bůh konkrétně ode mě očekává. Takže svět není úplně špatný a když my žijeme ve světě, také to není špatně. Musíme trochu přehodnotit to, jak to máme v hlavě poskládané. Když jsem sloužil ve farnostech na Moravě, lidé měli rádi jednu píseň po sv. přijímání, zpívala se na závěr mše a vy starší si vzpomenete: vracím se v ten zlý svět… Na jednu stranu ano, vracím se v ten zlý svět do těch psot a běd, ony tam jsou, ale ty psoty a bědy jsou i v klášteře a jsou i v našich vlastních srdcích. Mentalita, že v kostele je to dobře a venku je to špatně, to je to, co bych rád, abychom pochopili, že je jinak.
