PŘEDNÁŠKY

Farizeus, který v Betanii pozval Ježíše k jídlu, a také Ježíšův učedník Jidáš velmi rychle soudí a odsuzují jednání Ježíšovo a jednání ženy, která přichází, aby Ježíši darovala vše, co má. I my si občas musíme sami sobě přiznat, že jsme s Pánem nespokojení, posuzujeme jej a vytýkáme mu věci, které nedělá podle našich představ. Ale Ježíš se ženy v tomto evangeliu zastal takovým způsobem, že na to určitě nikdo z té hostiny dlouho nezapomněl. Není hanbou být hříšník, ale problémem je, když ve svém naslouchání Bohu nějak slyšíme a vlastně spíš neslyšíme a pak ani nevíme, proč by se i nás mělo týkat to, abychom dělali pokání a prosili za odpuštění.

Ježíš má na své cestě do Jeruzaléma namířeno k vrcholu svého života a jde tam v úplné závislosti a poslušnosti Otci. I my jsme bohatí Bohem, protože náš život je v rukou Božích a před námi je celá věčnost v plnosti života, v přijetí a lásce - ale někdy žijeme spíš tak, jako bychom Boha trochu měli a trochu neměli, jako bychom přehlíželi, že v našem životě není nejdůležitější to, co děláme my, ale co koná Bůh. Bohatý mladík z podobenství přišel k Ježíši s úctou, s otázkami, znal přikázání - ale ve skutečnosti vlastně ani Krista nepotřeboval.

Ježíš v příběhu o vzkříšení Lazara jedná lidsky naprosto nepochopitelně. Ví, že Lazar umírá, a přesto k němu přijde, až zemře. Ví, že tím zklame jeho milující sestry a své učedníky vystaví mnoha otázkám. Muselo to mít velice hluboký smysl, stejně jako má smysl naše utrpení, umírání, životní těžkosti, kterými musíme projít. I my známe ty situace, kdy máme pocit, že Pán není přítomen.

Žijeme v čase, kdy spousta náboženství a filozofických systémů nabízí svou cestu k osvícení, tváří se, jako by právě oni mohli světlo do života dát, a mnozí se těmito bludičkami nechají zlákat. Pravé světlo je ale naprosto nezasloužený dar, dar, který má jméno - a je jím Ježíš. Každý z nás může pod Jeho pohledem zakusit, že mu skutečné světlo pro život chybí, a zároveň prožít, že jedině Ježíš je opravdu Ten jediný, který o sobě může říci - já jsem světlo světa.

V nám dobře známém příběhu setkání Ježíše se samařskou ženou mluví Ježíš o sobě jako o pravém zdroji života, o prameni živé vody.

Pokušení známe všichni. I Ježíšova veřejná pouť, která vrcholí v Jeruzalémě obětí za nás a poté zmrtvýchvstáním, začíná pokušeními od ďábla.

Zvlášť s přibývajícími léty života člověk postupně chápe, že si na většinu věcí v životě sám stačit nemůže.

Tam, kde je Ježíš, Duch Boží, svoboda, je přítomná také radost. Ne že by v životě Božích dětí také někdy nebyl smutek či bolest, ale patří tam určitě smysl pro humor, vtip, protože náš Pán rozumí všemu, co prožíváme, a my s ním můžeme mluvit o všem bez obalu, On se nikdy neurazí.

Proč Bůh stvořil sex a co tím myslel? Když Bůh něco tvoří, vždy s tím zamýšlí něco důležitého a krásného, zvlášť když se jedná o člověka, který je vrcholem stvoření.

Promluva P. Vojtěcha Kodeta, O.Carm., která zazněla při modlitebním večeru "Společně s Pánem vstupme do adventu".

"Nechci nic než milovat Boha a nechat se Jím milovat."
"Když milujeme, nepatříme už sami sobě, ale Milovanému, a žijeme víc v Něm než v sobě." (Sv. Alžběta od Trojice)

Mnoho lidí má velké problémy se svátostí smíření. Tyto problémy ale musely někde začít. Buď v samotné představě o tom, co to zpověď je a jak se mám zpovídat, co bych tam jako tomu knězi měl říkat, nebo v nějaké špatné zkušenosti, která nás nadlouho poznamenala - a někdy možná ani nevím, proč bych vůbec měl ke zpovědi vlastně jít. Přitom je ale svátost smíření jedním z velkých vynálezů Božích - pro naše dobro. To, co je na této svátosti nejpodstatnější, není totiž na prvním místě vyznání hříchů, ale setkání. Setkání s Ježíšem, který mi chce odpustit.

Konec 19. století, kdy svatá Terezka žila, byl dobou, kdy se o Bohu mluvilo zcela jinak než dnes. Bylo velice běžné zdůrazňovat Boží spravedlnost, soud, předkládat Boha jako toho, kterého je třeba se bát. A pro mnohé lidi ještě dnes, když se mluví o Božím milosrdenství, je velice těžké přijmout, že by Bůh byl AŽ TAK milosrdný.

Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ On odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe.“

Všichni se vrátili do svých domovů. Ježíš však odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“

Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale (třeba) sedmdesátsedmkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven.

Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: "Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.'

Žádný z nás není povolán k tomu, aby žil sám... a ať už to víme nebo ještě ne, tou nejdůležitější osobou v životě je pro nás Ježíš. Přišel žít na zem obyčejný lidský život, aby nám ukázal, jaký je skutečně Bůh, protože člověk už od chvíle, co spáchal první hřích, se Boha bojí a před Ním utíká. Přišel, abychom se Boha nebáli, protože to s námi nikdo nemyslí tak dobře jako On, nikdo o nás nestojí tak, jako On...a nikdo nás nemiluje tak, jako On. Přišel, aby každému z nás dal osobně zakusit, jaký je Bůh, a aby odstranil naše falešné představy o Bohu.

Boží milosrdenství je nám nabízeno zcela a naprosto zdarma - ale v plnosti je může přijmout pouze ten, kdo sám toto milosrdenství prokazuje. A to je jedna z velkých obtíží našeho života. Jsme denně zraňováni chováním lidí kolem nás, tím, čím nám druzí ubližují. Teoreticky víme, že máme odpouštět, ale v praxi je to pro nás mnohdy velký problém. Ale na prvním místě je to vždycky Bůh, který NÁM nepočítá naše provinění, který MĚ zcela a beze zbytku odpouští - a právě jen zkušenost odpuštění z Jeho strany je pro nás zdrojem schopnosti odpouštět druhým.