O pohoršení (26. neděle v mezidobí B)

Dnešní úryvek evangelia, který zazněl našemu sluchu, nám nabízí dvě možnosti zamyšlení: jedno téma o postoji, jenž máme zaujmout ve vztahu k těm, kdo nepatří „k nám“, druhé téma pak o pohoršení. Volba liturgie se zdá být namířená spíše k první tematice, poněvadž je s ní v souladu první čtení.

První čtení vypráví epizodu z Mojžíšova života. Mojžíš byl politickým i duchovním vůdcem lidu; byl bezpochyby velkým prorokem, tedy tím, koho Bůh využíval pro předávání své vůle lidu. Zdá se, že se jednoho dne tato jeho role stala otázkou v diskusi: v táboře se našli další, kteří prorokují, tedy mluví v Hospodinově jménu inspirovaným a věrohodným způsobem. Jozue žádá Mojžíše, aby to zakázal. Na to Mojžíš řekl: „Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“

Podobná situace se opakuje kolem Ježíše: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem.“ Ježíš na to odpovídá: „Nebraňte mu!… Kdo není proti nám, je s námi.“

Co vlastně chtějí vyjádřit tyto dvě sobě tak blízké epizody? – Mohli bychom jednoduše odpovědět, že ukazují, že si Duch vane, kudy chce (srov. Jan 3,8), a že nemáme vnášet do věcí víry jisté druhy sportovního fanouškovství a patriotismu. Bůh si sice zvolil jak ve Starém zákoně, tak i v Novém zákoně nástroje pro své zjevení; chtěl takové instituce, které by byly současně privilegovanými místy setkání a aktivity jeho Ducha (pro nás jsou jimi církev, svátosti, hierarchie a kněžství), ale nijak se jimi nenechal svázat, nedal „monopol“ ani „výhradní nájem“ na svého Ducha nikomu, poněvadž Boží svoboda je taková, že ji žádná jiná stvořená skutečnost nemůže plně vyjádřit, nebo dokonce řídit. Tato skutečnost klade i v současné době na Ježíšovy učedníky požadavek velkého respektu a tolerance; musíme se dívat s radostí, a ne s žárlivostí na ty, kdo, třebaže nejsou „naši“, prorokují a vyhánějí démony, tedy pracují na opravdovém rozvoji a pokroku člověka.

„Kdo není proti nám, je s námi.“ Toto Ježíšovo slovo se obrací spíše na nás, než na ty, kteří jsou „venku“. Těm venku by měla být velkým napomenutím. Z mnoha různých historických důvodů je možné postavit se proti křesťanům, protože i oni, jakožto lidé, se mýlí, zrazují a jsou nedůslední; ne však proti Kristu, neboť, kdo neshromažďuje společně s ním, ten rozptyluje (srov. Lk 11,23). Kdo tvrdí, že prorokuje proti Ježíši Kristu, není z Ducha ani nevyhání démony ze světa, ale ve skutečnosti do něho uvádí démony nové. 

Důležitou otázkou pro naši současnou společnost je tedy i toto první téma, protože se křesťané musejí vyrovnat s jinými lidskými projekty, které jsou rovněž namířeny na člověka, ale jsou od nich odlišné; musejí proto soustavně pracovat na rozlišování duchů (srov. 1 Kor 12,10), aby to bylo možné poznat a přidržet se jenom toho, co je dobré (srov. 1 Sol 5,21).

Této tematice jsme se však věnovali v úvaze jedné z nedělí loňského roku (srov. 20. neděle v mezidobí liturgického ročního cyklu A). Dnes se nás tedy dotýká to druhé téma, které si žádá naši pozornost – pohoršení. „Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných…“ Matouš v paralelním úryvku reflektuje ještě jiné Ježíšovo vyjádření: „Běda světu, že svádí ke hříchu!… Běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází“ (Mt 18,7).

Kdo by se neotřásl po vyslechnutí těchto slov? – Prorok Amos napsal o Bohu, že jeho řeč připomíná řev lva, takovou by mělo tedy slovo vzbuzovat bázeň. A to je právě jeden z takových příkladů. Pustíme se tedy do úvahy o pohoršení.

Samotné slovo pohoršení má v biblickém jazyce dva základní významy: prvním z nich je zakopnutí, druhým překážka. První význam odkazuje na něco, co je příčinou pádu, co odvádí mimo cestu; v Ježíšově jazyce pak něčím, co přivádí k hříchu a peklu. Druhý význam poukazuje na něco, co zabraňuje a překáží přístupu, rozuměno spíše určitá zeď než jen kámen; v Ježíšově jazyce jde o něco, co zabraňuje příchodu k víře a vstupu do Božího království.

Oba tyto významy jsou obsaženy v evangelijním úryvku. „Pohoršit jednoho z těchto nepatrných“ tedy znamená připravit jim zaškobrtnutí, být jim příčinou hříchu. „Svádí-li tě tvé oko“ znamená, že je ti překážkou ke vstupu do Království.

Byli jsme zvyklí k sobě vztahovat ten první význam pohoršení (pohoršení = příčina pádu) a hříchy proti šestému přikázání. Zdá se, že tento vztah je přítomen už v samotných Ježíšových slovech (srov. Mt 5,27–29!). Nemluví jen tak pro nic za nic o maličkých, kteří v něho věří; jsou to právě tito nejmenší, na nichž obvykle dochází právě k takovému pohoršení, vyjevuje na nich svou devastující sílu a přivádí je do stavu, kdy už nejsou schopni se modlit ani věřit. Tato skutečnost je v Ježíšových očích tak závažná, že mu vnukla obraz neobvykle syrový, na nějž z jeho rtů nejsme zvyklí: bylo by lépe, aby taková osoba byla pohřbena do mořských hlubin s mlýnským kamenem kolem krku, než aby zůstala při životě a pokračovala v šíření pohoršení. Abychom pochopili závažnost tohoto návrhu, musíme se podívat, jaké jsou alternativy: být vhozen do pekla, tedy do onoho jiného moře bolesti a ztráty, ze kterého už navěky není návratu.

Stačí, když se podíváme kolem sebe ve světle Ježíšových slov, abychom si hned povšimli, že se všichni nacházíme v této situaci aktivního, organizovaného a pokračujícího pohoršení, jež vzbudilo Ježíšovu výhružku. Kolik maličkých, kteří v něho věří, když dosáhli křehkých a citlivých let dospívání, ztrácí víru kvůli tomuto druhu pohoršení! Stačilo by naslouchat rozhovorům jistých „maličkých“ současné doby a studovat u nich, za určitých okolností, jejich chování, abychom zůstali opatrní a znepokojení.

Je naprosto přirozené, že ten, kdo vytváří a udržuje takové situace, nechce v žádném případě slyšet slovo pohoršení; považuje to za staromilství, zatemnělost a bigotnost, podobně jako považuje za zastaralou podobu morálního vědomí označovanou jako cenzura. Takoví lidé budou hovořit o svobodě vyjadřování se a umění, o realitě (jako by realita spočívala pouze na sexuálním opojení a násilí!), a budou se snažit přesvědčit dokonce i sebe sama, že se nejedná o přehnanou touhu po úspěchu a výdělku.

Je často ostudné žít ve společnosti, jako je ta naše, která pobaveně tomu všemu napomáhá a umlčuje a zesměšňuje hlasy upozorňující ji a nabízející vážnější a důstojnější koncepci existence. Zdá se, že se celý svět stal oním palácem zproštěným od závazků, v němž odhalená Salomé tančí a Herodes nechává setnout hlavu Jana Křtitele, poněvadž ten se nebojí zvolat: „Není dovoleno!“ (Mk 6,18).

Co tedy dělat? – Úkol zůstává stále nesmírně těžký; znečištění nepatří k těm problémům, které by se daly vyřešit během několika let díky odstranění určité vrstvy země, podobně jako na některých zamořených územích. Musíme skutečně začít od začátku – představit jiná východiska, jiné principy, aniž bychom očekávali, že to bude znavený Bůh, jenž bude čistit zemi vodou, jak to udělal při povodni, nebo ohněm, jako tomu bylo v Sodomě a Gomoře. Něco, či spíše mnoho, je možné udělat doma, abychom udrželi čisté alespoň toto útočiště: bdít nad tím, na co se díváme, co říkáme, co posloucháme, tak aby i mladí, kteří chtějí, měli příležitost srovnání a konfrontace mezi radostí vycházející z úcty k životu a tou, jež vychází ze zneužívání a násilí, které se na nich dějí. 

Mohli bychom o tom prvním bodě meditovat nepochybně celý týden; jeho šíře a bezostyšnost činí tento druh pohoršení obzvláště ožehavým. Nesmíme však zapomenout na další druh pohoršení, spočívající, jak jsme řekli, v kladení překážek víře, ve stavění zábran na cestě těm, kdo chtějí přijmout Krista a Království. Kdo by se mohl proviňovat takovým nebo podobným druhem pohoršení, ptáte se. Je velmi smutné muset to připustit, ale jsme to právě my! My křesťané jsme často pohoršením, tedy překážkou pro ty, kdo jsou na cestě k víře a ke Kristu.

Existuje také dobré pohoršení ze strany věřících, které spočívá v hlásání víry v duchu a moci, ve všech jejích požadavcích, aniž bychom ji falšovali kvůli tomu, aby se více zalíbila světu (srov. 2 Kor 4,2). Samotný Ježíš byl „kamenem pohoršení“ právě v tomto smyslu (srov. 1 Kor 1,23; Řím 9,33). Je tu však i špatné pohoršení ze strany věřících, zaviněné nepřijetím požadavků víry a držením pravdy Boží ve vězení (srov. Řím 1,18). V Ježíšově době to byli pokrytečtí zákoníci a farizejové, kteří uzavírali nebeské království před lidmi, takže do něj sami nevcházeli ani do něj nenechali vcházet ty, kdo sami chtěli (srov. Mt 23,13n).

Jestliže hlásáme, že následujeme evangelium, a potom jsme v životě nespravedliví k bližnímu, nelítostní k nouzi a hladu, cyničtí a nejednotní, čímž zabraňujeme tomu, aby lidé brali Ježíšovo slovo vážně, mohli se obrátit a uvěřit v něho, nacházíme se v pohoršení, protože nevstupujeme (ačkoli jsme mimo něj také my sami) a ani nenecháváme vstoupit. Je tu více lidí, kteří nevěří a bojují proti víře kvůli špatnému svědectví, jež o ní vydáváme, než lidí, kteří nevěří z lenosti nebo špatnosti. Ke slovu: Běda světu, kvůli jeho pohoršování, musíme nutně dodat: Běda špatným křesťanům kvůli jejich pohoršení (srov. Mt 18,7).

„Tvé slovo, Pane, je pravda,“ zaznělo ve zpěvu před evangeliem; na sobě samých jsme dnes zakusili pravdivost tohoto Pánova slova. Umožnilo nám vidět svět a nás v jeho světle, a to daleko od každého skrývání se za závěsem nebo při mystifikaci. Jako by nás pronikalo z jedné strany na druhou, skrz naskrz; částečně nás poděsilo, a proto k nám zaznívá hlas, který jsme slyšeli také u apoštolů: „Kdo tedy může být spasen?“ (Mk 10,26). Boží slovo však „kácí a probouzí“, vykořeňuje a povzbuzuje k budování. Na našem ponížení a naší lítosti může pak on nechat rozkvést obrácení a odvahu bojovat proti pohoršením a současně, abychom my sami nebyli důvodem pohoršení.

Převzato  z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA

Videoúvod k liturgickým textům této neděle.