4. Mojžíšova 11,25–29;
Jakubův 5,1–6;
Marek 9,38–43.45.47–48
Debatu Dvanácti o tom, kdo z nich je největší, Ježíš právě přerušil slovy, která provždy upravují vztahy uvnitř křesťanské komunity: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech“ (Mk 9,35), když se znovu, tentokrát Janovými ústy, ukazuje nepochopení učedníků: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu. Bránili jsme mu, protože s námi nechodil.“
Jan velmi dobře vyjadřuje postoj někoho, kdo cítí povinnost hájit výsady společenství před domnělými útoky zvenčí. Taková nedobrá horlivost se špatně skrývanými ambicemi držitelů autentické charismatické moci se snaží velmi přesně určit hranici mezi společenstvím křesťanů a těmi venku. Dojde až k tomu, že vyžaduje – to je jediný případ v evangeliích – následování skupiny („nechodil s námi“)! Již Starý zákon zaznamenává podobnou epizodu: dva muži prorokují působením Ducha Svatého, ačkoliv nepřišli na shromáždění Mojžíše a sedmdesáti starších; Jozue tedy žádá Mojžíše, aby jim v tom zabránil, ale dostane se mu odpovědi: „To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!“ (Nm 11,29)…
Ježíš se zde ztotožňuje s Mojžíšovým postojem a Jana kárá: „Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže pak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi.“ Jistě, učedníci neschopní vyhnat démona z epileptického chlapce (srov. Mk 9,18) se divili, že jiní dělají takové věci, a jejich frustrace se proměnila v aroganci a nepřátelství. Ježíš je však učí, že moc jeho Jména – jež je v pravdě vyznáno jedině působením Ducha Svatého (srov. 1 Kor 12,3) – nemůže být uzavřena do příliš omezených hranic. Ježíšovo jméno vždy přesahuje hranice církve, která je také vyznává, a Pán má své svědky i velmi daleko za hranicemi společenství křesťanů! Jeho jméno nemůže být pramenem rozdělení mezi lidmi, kteří je v pozitivním smyslu vzývají, protože vyjadřuje otevřenost a univerzální službu v sebedarování.
Nikdo si nemůže dělat nárok na držení monopolu na Pánovu přítomnost, nechce-li redukovat Pána na modlu a stát se příčinou pohoršení, tedy kamenem úrazu a překážkou na cestě člověka k Bohu. Je to pohoršení především uvnitř křesťanského společenství: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ V církvi jsou skutečně „nepatrní“, křesťané, jejichž víra je snáze vystavena rozrušení (srov. Řím 14,1–23): „kdo zraňuje jejich slabé svědomí, hřeší proti Kristu“ (srov. 1 Kor 8,12). Jsou to ty nejpokornější a nejbezbrannější údy těla (srov. 1 Kor 12,22–27), které musí být obklopeny větší péčí, protože se v den soudu ukáže jejich velikost. Tehdy se zjeví jako údy nejbližší hlavě, Kristu, a kdokoliv je pohoršil, bude se muset červenat, protože byli obrazem Krista chudého a pokorného, jehož moc se ukáže v poslední den …
Pohoršení se kromě toho objevuje také v osobním životě každého křesťana. A zde se Ježíš nebojí použít silné obrazy: „Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji… Svádí-li tě tvá noha, usekni ji… Svádí-li tě tvé oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla.“ Tato slova nechtějí posluchače vyděsit, nýbrž jasně připomenout požadavky evangelní radikality: je třeba se zříci toho, co může být překážkou vstupu do Království, tedy vést tvrdý osobní boj proti sklonům, která člověka uvrhují do hříchu a staví jej proti životu společenství, k němuž nás evangelium vybízí…
Vytyčovat příliš jasné hranice toho, co je vně, a zároveň neschopnost žít evangelium: to jsou dva omyly, na které Ježíš upozorňuje a volá nás, abychom bděli sami nad sebou a žili v srdečné otevřenosti dialogu s tím, kdo nemůže nebo nechce patřit do křesťanského společenství.
Vydalo: KNA
