Ježíšova pokušení (1. neděle postní B)

Začíná doba postní, čas milosti nabízený křesťanovi, příležitost k obrácení a návratu k Bohu. Je třeba odvrátit naše pohledy od tolika model, které nás svádějí, a obrátit je k jedinému Pánu. Je to tedy čas duchovního boje, sjednocení sebe sama, pravdy vůči sobě i vůči Bohu – to všechno patří k cestě obrácení.

Evangelní úryvek z této první neděle obsahuje „program“ postního úsilí a představuje nám Ježíše bojujícího na poušti proti pokušení. Připomíná také, že pro křesťana existují období, v nichž se boj proti světským pokušením stává bdělejším a intenzivnějším. Jestliže sám Ježíš, Boží Syn, musel v plnosti svého lidství zakusit námahu a tvrdost duchovního boje, oč více musíme my, křesťané! Zkušenost, kterou Ježíš při křtu prožil, když byl svým Otcem nazván „milovaným Synem“ (Mk 1,11), mu neotevřela „širokou cestu“ chráněnou před zkouškami, naopak: ihned potom, co byl Janem Křtitelem ponořen do řeky Jordán, je Duchem vyveden na poušť. Poušť je královstvím démonů a smrti, ale je to také místo, kde je díky nedostatku jiných přítomností možné zřetelněji zachytit přítomnost Boží. Ježíš zde musí čelit zkouškám a pokušením, která Izrael poznal za čtyřicet let svého putování pouští (srov. Dt 8,2–5) a která jsou vlastní lidské přirozenosti…

A tak je v této „pusté zemi, v místě hrůzy, kde vyjí divoká zvířata“ (Dt 32,10) konfrontován s možností zla je „vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu“ (Žid 4,15). Ano, Ježíš byl reálně pokoušen a byl pokoušen po celý svůj život; byl reálně postaven před svůdnou možnost hříchem vystoupit z Boží přítomnosti a ze solidarity s lidmi. Ježíšem prožívaná pokušení musíme brát vážně, protože jen tak můžeme porozumět jeho chudobě člověka a jeho úplné solidaritě s námi, stejně jako jeho vítězství nad pokušeními. Aniž by pokušení rozděloval do tří typů, jako to dělají Matouš a Lukáš (srov. Mt 4,1–11; Lk 4,1–13), píše Marek, že Ježíš „zůstal na poušti a byl pokoušen od Satana,“ což znamená, že byl pokoušen opakovaně a neustále. A co více, toto vyjádření můžeme vztáhnout na celý Ježíšův život: také na kříži, na samém konci svého pozemského poslání, bude Ježíš pokoušen odmítnout Otcovu vůli a zachránit si život – „zachraň sám sebe a sestup z kříže!“ (Mk 15,30) – namísto toho, aby jej vydal z lásky k lidem a svobodně se podřídil násilné a nespravedlivé smrti.

Boj proti pokušení je strašný, ale bez něj se křesťan vzdává mentalitě světa a ustupuje zlu. Začíná tím, že v sobě nechává vedle sebe žít náboženské postoje a ústupky modloslužbě v jakési duchovní schizofrenii, která nakonec vede k úplnému vyprázdnění víry. Když totiž začneme žít tak, jak myslíme, skončíme u toho, že myslíme tak, jak žijeme! Duchovní boj proti ďáblu je však obratem k následování svobody synů, k níž nás volá evangelium (srov. Jan 8,34–36), a křesťan se do tohoto boje pouští s přesvědčením, že je to sám Ježíš Kristus, kdo zde bojuje, a tak je i vítězství jeho darem a milostí. Znamením Ježíšova vítězství nad Satanem je znovunastolení harmonie mezi nebem a zemí, mezi anděly, lidstvím a divokými zvířaty.

Jeden židovský mimobiblický text přináší k této Markově poznámce zajímavou paralelu: „Budete-li činit dobře, lidé a andělé vám budou žehnat, divoká zvěř se vás bude bát, Hospodin vás bude milovat a andělé vám budou sloužit“ (Závěť Neftaliho 8,4). A Kristovo vítězství nad Satanem je zaslíbením pro křesťana: když do něj vloží svou důvěru, může přemoci svět, který ho neustále svádí (srov. 1 Jan 5,4), může znovu nalézt pokoj mezi chaotickými impulzy ve svém nitru a Duchem Svatým.

V tomto světle také chápeme smysl prvních Ježíšových slov: „Přiblížilo se Boží království, obraťte se a věřte evangeliu.“ Volají k obrácení, k návratu k Bohu přilnutím k oné radostné zvěsti par excellence: Bůh kraluje v Ježíši, on je tou dobrou zprávou pro lidstvo. Kdo naslouchá jeho slovům a následuje ho, může jej pozvat k účasti na tomto boji každý den.