Obrácení (1. neděle postní B)

„Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: ,Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!‘ “ Dnes musíme upnout veškerou svou pozornost na těchto několik řádků evangelijního úryvku. Na začátku postní doby nám liturgie předkládá počátek evangelia (v těchto slovech zaznívá ozvěna prvotního Ježíšova hlásání!), jako by nás chtěla nově pozvat k následování Krista, jako by to bylo dnes opět poprvé, kdy se máme nechat oslovit evangeliem takříkajíc od základů.

Na vrcholu evangelia se nachází, jak jsme slyšeli, slavnostní, vážné slovo – obrácení. Bible vypráví příběh o proroku Jonášovi, který byl poslán Bohem hlásat obrácení do velkého zkaženého města Ninive. Než však prorok skutečně vyrazil, pokoušel se ještě uprchnout vyplutím na moře; natolik ho vyděsil úkol jít hlásat obrácení do metropole nacházející se na vrcholu blahobytného a bezstarostného života. Tento pocit malomyslnosti zakouší hlasatel evangelia také dnes. V tomto dějinném období je pokušení velmi silné. Procházíme neklidnými časy; lidé už jsou plni různých závažných myšlenek a svých obav a strachů, ani karnevalovým oslavám se je nepodařilo rozptýlit. Kdyby se jednalo o nás, určitě bychom si vybrali každou neděli to čtení z proroka Izaiáše, jež začíná slovy: Těšte a utěšujte můj lid, praví Hospodin, mluvte k srdci tohoto zkroušeného lidu a řekněte mu: Jen odvahu, tvé otroctví dnes skončilo! (srov. Iz 40,1nn). Když si však otevřeme dnešní evangelium, co se v něm dočteme? „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ Platí pro nás totéž, co pro dávné obyvatele Ninive – obrácení! Musíme se vyrovnat s tím, že na začátku každého liturgického ročního cyklu nás pravidelně čeká právě toto slovo. Dnešní příležitost využijeme k tomu, abychom se vydali k samotné podstatě věci a poznali, co ve skutečnosti znamená toto slovo, kterým Ježíš zahajuje své veřejné působení.

Pojem „obrácení“ je v novozákonních textech takřka vždy spojen s řeckým výrazem metanoia, což se dá přeložit jako „revoluce mysli“. Takový překlad nás může poněkud překvapit, ale ve skutečně se jedná o překlad doslovný; předložka meta označuje změnu pohybu a obrácení; noia je podstatné jméno označující mysl.

Takže i evangelium zná a hlásá revoluci. Jakou revoluci má však na mysli? O různých revolucích se hovoří poměrně často; nějakou dobu vládla v této oblasti idea sociální nebo proletářské revoluce, potom došlo k obratu a začalo se mluvit o kulturní revoluci; jako velmi zvláštní se jeví vyzvedání takzvané sexuální revoluce nebo revoluce ve zvyklostech. Všechny tyto revoluce mají jedno společné – jsou zaměřeny proti něčemu a proti druhým: proti jiné třídě, proti opačnému pohlaví… Každopádně se jedná o postoj proti něčemu, co je pro člověka vnější nebo se to alespoň tak jeví: struktury, věci, zvyklosti (jde o zvyky společnosti, na které se reaguje, ne vlastní!).

Evangelijní revoluce je odlišná ze dvou zásadních důvodů: v první řadě je revolucí vnitřní (revolucí mysli) a je namířena proti sobě samotnému. Jan Křtitel to přiléhavě vystihl, když hovořil o „sekeře, která je už přiložena ke kořenu“ (Mt 3,10). Mluví však o kořeni vlastního stromu, ne o tom, co roste vedle! Kořen všeho zla se totiž nachází právě uvnitř člověka, v jeho zraněné a nemocné svobodě. Ježíš říkal, že špatné úmysly vycházejí z nitra člověka, z jeho srdce: smilstvo, krádež, vražda, cizoložství, chamtivost, nestydatost, podvod atd. (srov. Mt 7,21). Svatý Jakub se touto problematikou také zabýval a říká: „Z čeho vznikají války, z čeho boje mezi vámi (dnes bychom mohli dodat také nespravedlnost, nenávist nebo násilí)? Jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech? (Jak 4,1). Každá revoluce, jež nevychází odsud, ale je namířena pouze k boji proti vnějším strukturám, je jenom pseudorevolucí, která nechává věci tak, jak byly, anebo se k nim brzy vrací; jde o prázdné tlachání nebo boj Dona Quijota s větrnými mlýny.

Koho volá dnešní evangelium k obrácení? Obrazně vyjádřeno: „Komu zvoní hrana?“ – Zvoní nám, křesťanům! Soud musí začít od Božího domu (srov. 1 Petr 4,17). Ve Starém zákoně se často v krizových okamžicích a při nejrůznějších národních katastrofách, kdy se všichni pouštěli do lamentování a zlořečení proti cizím národům, které utlačovali Izrael, objevovali proroci a obraceli pozornost k samotným Izraelitům: Jsi to ty, kdo zhřešil; stalo se to kvůli tobě samému; právě ty se musíš obrátit. A z toho důvodu napomínali: Navraťme se k Hospodinu celým srdcem, posty, nářky a pláčem; kdo ví, zda nezmění náš úděl a opět nám nedaruje své požehnání? (srov. Jl 2,12nn). Hořekování se proměňuje ve vyznání, podobně jako u proroka Barucha říkajícího: Hospodinu, našemu Bohu, náleží spravedlnost, nám však i našim otcům až podnes hanbou se rdít ve tváři, protože jsme Hospodina zranili a neposlouchali jsme jeho hlas; každý z nás si kráčel po zvrácených stezkách svého srdce (srov. Bar 2,6nn).

Také v Ježíšových dobách všichni očekávali, že až přijde Mesiáš, vyhlásí svatou válku proti pohanům. On však naopak hlásá, že přišel zvát k obrácení a lítosti ztracené ovce Izraele (srov. Mt 15,24); z jeho úst vůbec nezaznívají slova jako: Běda vám, cizinci, kteří okupujete Svatou zem!, ale naopak „Běda vám, učitelé Zákona a farizejové“ (Mt 23,13); „Běda tobě, Chorazine! Běda tobě, Betsaido!“ (Mt 11,21). Ve vztahu k výzvě k obrácení neexistuje žádná výmluva či privilegium; židům nepomůže říkat: Jsme Abrahámovi synové! (srov. Mt 3,9), k ničemu ani neposlouží pouhé tvrzení: Jsme synové církve! (Jako bychom tím chtěli říct, že obrácení je pro nějaké ty druhé, a ne pro nás.)

Pokud tedy na začátku postní doby skutečně „zvoní hrana“ pro nás, co máme dělat? Tato otázka nám sama od sebe vytane na mysli, přijmeme-li pozvání k obrácení; položil si ji Pavel, když spadl z koně a ležel na zemi, apoštolům ji pokládali první posluchači zvěstování: „Bratři, co máme dělat?“ (Sk 2,37).

Naštěstí nás Ježíš v souvislosti s touto otázkou nenechává v temnotě; neříká nám pouze, co máme zbourat (jak to obvykle dělají malí revolucionáři kolem nás), ale také co máme postavit; tedy nejen od čeho se máme obrátit, ale také k čemu se máme nově nasměrovat: „Obraťte se a věřte evangeliu.“ V této mimořádně výstižné výzvě je shrnuto všechno. Věřit evangeliu znamená přijmout dobrou zvěst neboli přijmout Království, přijmout Království jako dítě, jak říkával Ježíš (srov. Mk 10,15); dá se říci přijmout ho tak, jako dítě přijímá život, který je mu darován a cele se do něj noří, aniž by o tom nějak diskutovalo, tedy velmi pokorně, jednoduše, s nadšením a radostí: „Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království“ (Mt 18,3). Obrátit se tedy znamená v jistém smyslu udělat ze sebe malé a prosté (myšleno ve vztahu k falešné velikosti a nepravdivé moudrosti); být ochotní a připravení vzdát se všeho, přestat se pokládat za střed vesmíru a nutit všechny ostatní, aby se kolem nás otáčeli. Teilhard de Chardin s hlubokou pravdivostí řekl, že obrátit se znamená decentralizovat se od sebe samotného a opětovně se centralizovat na Boha, čili umístit Boha a jeho Království do středobodu naší existence, kde se sbíhají myšlenky a úmysly; tento středobod totiž obvykle zabírá pouze naše „já“.

Až na druhém místě pak výzva „věřit evangeliu“ znamená jiné specifické a praktické záležitosti, jako například věřit v nauku a hodnoty, které vyjadřuje (to mohou být třeba blahoslavenství); založit na něm své úsudky a vlastní rozhodnutí; následovat Ježíše Krista, milovat, odpouštět atd.

Evangelium nabízí celou řadu konkrétních příkladů obrácení, v nichž bude pravděpodobně možné rozpoznat i naši osobní situaci. Co znamenalo obrácení a víra v evangelium například pro celníka Zachea a co znamená pro ty, kdo se dnes nacházejí v podobné situaci (ekonomové, úředníci, správci veřejného majetku, lidé spravující cizí nebo vlastní peníze apod.)? „Jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně,“ (Lk 19,8) znamená sjednotit své jednání s požadavky spravedlnosti, upustit od různých forem zneužívání či využívání druhého a pokud možno nahradit způsobené škody, aniž bychom si nalhávali, že můžeme „nalézt spásu“ jinde, tedy jako bychom „obešli překážku“ a pustili se do dobročinnosti a obdarovávání almužnami.

Co znamenalo obrátit se a věřit evangeliu pro hříšnici, která přišla za Ježíšem do Šimonova domu (srov. Lk 7,36nn)? – Znamenalo to pláč u Ježíšových nohou, životní změnu a začátek lásky, jež se má uskutečňovat jiným způsobem. To samé žádá Ježíš od mužů a žen, kteří se dnes ocitají v podobné situaci. Vůbec se nemusí jednat o veřejné hříšníky a hříšnice, ale třeba o ty, kdo vedou potají nečestný život a využívají tisíce různých vytáček a výmluv, aby si zachovali dobré jméno i hříšné jednání; o ty, kdo zaplňují svůj život různými tělesnými hříchy; o ty, kdo narušují svá manželství nevěrností apod. Od těch všech Ježíš žádá totéž: lítost a rozhodnutí už více nehřešit.

Co v evangelium znamenalo obrácení a víra pro Šavla z Tarsu? – Znamenalo pro něho opuštění kariéry učence, všech svých lidských i náboženských plánů, všech svých přání a skupin, v nichž se do té doby pohyboval; znamenalo to stát se bláznem pro Kristovu lásku, nechat se jím bez vzdoru a vzpínání uchvátit. Při liturgii Popeleční středy, kterou jsme vstoupili do postní doby, nás církev opětovně oslovila naléhavou výzvou, již bychom neměli nechat vyznít do prázdna: „Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem!“ (2 Kor 5,20). Když dnes uslyšíte Hospodinův hlas, nezatvrzujte svá srdce (srov. Žl 95,8). Hrana, která dnes vyzvání kvůli našemu obrácení, se může zítra rozeznít, aby ostatním oznámila náš odchod z tohoto světa. Kéž se nestane, aby nás den smrti znenadání překvapil, a my, vyděšení strachy, rychle a úporně hledali čas k lítosti a obrácení, byť by to bylo až o příští postní době nebo třeba za týden, a neměli ho k dispozici.

V tomto úsilí pochopitelně nejsme sami: Kristus s námi odchází na poušť, abychom mohli bojovat proti zlu, které je uvnitř nás. On za nás a za naše hříchy zemřel jednou provždy, říká Petr v dnešním druhém čtení, spravedlivý za nespravedlivé, a to právě proto, aby nás přivedl k Bohu, a tak vlastně umožnil naše obrácení.

Převzato  z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.