Je to Duch, kdo nás vede (Slavnost Seslání Ducha Svatého B)

Svátek Letnic – padesátý den po Velikonocích – představuje plnost velikonočního tajemství: vzkříšený Ježíš vystoupil na nebesa, má podíl na Božím majestátu a nyní naplňuje slib daný učedníkům, že jim pošle Utěšitele, Ducha Svatého (srov. Jan 14,16.26;16,7).

Duch Svatý, který byl dán Ježíšem na kříži (srov. Jan 19,30) jako předehra jeho vylití Zmrtvýchvstalým na učedníky, je tím, kdo zpřítomňuje Krista v církvi, uschopňuje křesťany ke svědectví a provází hlásání evangelia. Podle čtvrtého evangelia Ježíš dechl na učedníky Ducha při svém zjevení, k němuž došlo osm dní po Velikonocích (srov. Jan 20,22–23). Podle Lukáše sestoupil na novou komunitu křesťanů víckrát: v Jeruzalémě (srov. Sk 2,1–11), v Cesareji (srov. Sk 10,44) a v Efesu (srov. Sk 19,6). Jsou to různé způsoby, jak mluvit o stálé přítomnosti Ducha v životě křesťanů a církve…

V dnešním úryvku evangelia slyšíme Ježíšův příslib Ducha Svatého učedníkům v tzv. řeči na rozloučenou (srov. Jan 13,31 – 16,33): v ní k nám i dnes promlouvá oslavený Pán. Především tvrdí, že Duch, Utěšitel-Přímluvce, kterého Otce pošle, bude mít za úkol vydat svědectví Ježíši samému. V procesu, který se v dějinách otevřel a v němž jsou Ježíš a jeho následovníci předmětem žaloby a nepřátelství, má Duch Svatý roli obhájce: svědčí o Ježíši a doprovází učedníky, když jsou také oni povoláni vydat svědectví (srov. Mk 13,11). Učedník je svědek, který naslouchal Ježíšovým slovům a byl od počátku vtažen do jeho veřejného působení (srov. Sk 1,21–22). Duch Svatý tedy po Ježíšově smrti učedníka uschopňuje, aby vydával toto svědectví až na smrt, aby vyznal svého Pána tím, že daruje svůj život v mučednické smrti.

Duch Svatý má však také ještě jinou důležitou úlohu: vést učedníky k pochopení a přijetí hloubky těchto skutečností, které nebyli schopni pochopit a přijmout, když byl Ježíš s nimi: „Ale Přímluvce Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já“ (Jan 14,26). V chápání osoby Ježíše Krista a tajemství spásy jsou různé časy, jak to sám Ježíš vysvětlil Petrovi: „Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět, pochopíš to však později“ (Jan 13,7); „kam já jdu, tam za mnou teď jít nemůžeš; půjdeš však za mnou později“ (Jan 13,36). Ano, jsou zde Ježíšova slova a gesta, která apoštolové bezprostředně nepochopili, stejně jako není řečeno, za koho bude mluvit Duch Svatý, který „bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít“. Avšak pozor, nejde o nějaké nové zjevení, protože Duch Svatý, „Ježíšův nerozlučný společník“ (sv. Basil), se nevzdálí od Ježíšova poselství. Bude zpřítomňovat a aktualizovat Krista právě jakožto Synův horlivý posluchač… To je veliké tajemství naslouchání Bohu, tajemství uvnitř Trojice: Syn vždycky naslouchá Otci; Otec naslouchá přímluvě Syna a vzývání Ducha; Duch je společenstvím Otce a Syna.

Církev tedy není osiřelé společenství, protože jí nikdy nebude chybět Kristova přítomnost. Jestliže je pravda, že při svém odchodu k Otci zanechal své ve světě, pak je také pravda, že je svěřil Duchu Svatému, „jinému – vzhledem k sobě – Utěšiteli“ (Jan 14,16), tomu, který je svědek a obhájce. A tento Duch nás „uvede do veškeré pravdy“ tím, že nám učedníkům nabízí možnost stále lépe rozumět pravdě: nikoliv pravdě abstraktní, ale pravdě-osobě, Ježíši Kristu, který je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6); pravdě, která církev neustále předchází, avšak církev ji nikdy nemůže vlastnit; pravdě, která je interpretována, zvěstována a prožívána v církvi, kdykoli si připomene, že je dílem Ducha Svatého, který z ní dělá Kristovo tělo ve světě.