Duch Svatý v dějinách spásy (Slavnost Seslání Ducha Svatého B)

Skutky apoštolů vyprávějí velmi zvláštní příběh. Když Pavel dorazil do Efesu, setkal se tam s některými učedníky a řekl jim: „Dostali jste Ducha Svatého, když jste přijali víru? Odpověděli mu:, Ale ani jsme neslyšeli, že je nějaký Duch Svatý‘ “ (Sk 19,1n).

Kdybychom tutéž otázku položili v současné době mnohým křesťanům, obdrželi bychom pravděpodobně odpověď podobného druhu: vědí, že existuje nějaký Duch Svatý, to ano, ale to je také všechno, co o něm vědí; o ostatní, tedy kým je ve skutečnosti Duch Svatý a co představuje pro jejich život, o to zájem nemají.

Dnes se nám naskýtá jedinečná příležitost v průběhu liturgického roku, abychom tento zásadní objev pro naši víru uskutečnili. S pomocí samotného Ducha Svatého se pokusíme projít od počátku dějiny spásy a hledat v nich jeho nenápadnou a laskavou přítomnost.

Velmi tvrdými slovy, avšak pravdivě, bylo kdysi řečeno, že násilí je „porodní asistentkou“ lidských dějin, poněvadž v podstatě žádná velká a hluboká proměna nenastala jinak než díky válkám, revolucím nebo prolité krvi. V dějinách spásy tomu tak ovšem není, neboť tam je hlavním hrdinou děje Bůh, jeho „porodní asistentkou“ je Duch Svatý, chápaný jako síla a jemnost lásky.

Každý nový začátek, každý kvalitativní pokrok v rozvoji Božího plánu spásy vyjevuje v pozadí zvláštní zásah Božího Ducha. Církevní otcové (zvláště ti řečtí) dokonale zachytili tyto světlé momenty vinoucí se Písmem jako zvláštní druh „červené nitě“, až se nakonec stanou poledním světlem o dni Letnic. „Jen pomysli na stvoření,“ zvolal svatý Basil; bylo vytvořeno v Duchu Svatém, který zpevňoval a zdobil nebesa. Pomysli na Kristův příchod; Duch ho připravoval, a potom když se naplnil čas, ho uskutečnil sestoupením na Marii. Pomysli na utváření církve; je dílem Ducha Svatého. Myslíš na paruzii? Duch nebude chybět ani v tu dobu, kdy mrtví povstanou ze země a z nebe se zjeví náš Spasitel (sv. Basil, De Spiritu Sancto, 16 a 19).

Pokusme se prohloubit tuto velkolepou vizi tím, že si ji necháme pomalu proplouvat před očima. Ježíš následujícího dne po Velikonocích procházel s učedníky Písma a vysvětloval jim, co všechno se tam na něj vztahuje (srov. Lk 24,27). My se v den Letnic vydáme na stejnou cestu, abychom v Písmu objevili vše, co se vztahuje na Ducha Svatého.

Bible začíná své vyprávění známými slovy: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země však byla pustá a prázdná, nad hlubinou byla tma a Boží Duch se vznášel nad vodami“ (Gn 1,1n). Byl to chaos, avšak pozor, „Boží dech“ (ať už se jím na tomto místě Písma myslí cokoli) se nad ním vznášel a najednou bylo světlo, rozčlenění, pořádek a harmonie; každá věc přijala svou pravou podobu a své místo – vody se shromáždily v moři, rostliny a semena různého druhu vyklíčily na zemi, na nebi začaly zářit hvězdy a Bůh měl ze svého stvoření radost (srov. Gn 1,25).

Když byl tento svět připravený k přijetí života (po „šesti dnech“ říká obrazně biblický jazyk; podle vědeckého výzkumu a počítání po milionech nebo miliardách let), řekl Bůh: „Učiňme člověka ke svému obrazu, podle naší podoby“ (Gn 1,26). Vytvořil člověka z hlíny země; tímto způsobem vyjádření se chce říct, že Bůh připravil díky evolučním zákonům, které sám ukryl do hmoty, živoucího tvora odlišného od všech ostatních – člověka. Naprosto odlišného od všech ostatních, ale přesto ještě „zvířecí“ povahy, tedy povahy zvířete vedeného svými instinkty a dosud vnitřně neosvíceného světlem rozumu. Nicméně v tomto okamžiku opět zasahuje ona tajuplná skutečnost spočívající nad prvními vodami – Duch Boží – a z primáta se stává člověk, zvířecí tvor se stává tvorem duchovním, obdařeným rozumem a svobodou, i když v počátku pouze v embryonálním stadiu. Bůh „vdechl do jeho chřípí dech života; tak se stal člověk živou bytostí“ (Gn 2,7). Stal se bytím schopným vést dialog se svým Stvořitelem, být jeho přítelem, ale také vzbouřit se proti němu.

Volba člověka se bohužel velmi nešťastně ubírala tou poslední jmenovanou cestou – zhřešil. Vznikl tak hluboký zlom, který vnesl do jeho vztahů nesoulad a vytvořil mezi Bohem a člověkem prostor, v němž se nedalo komunikovat; obrazně řečeno „znečištění“, které postupem staletí naprosto proměnilo tvář lidstva a země; z objektu zalíbení a radosti se stal důvod Hospodinova znechucení (srov. Gn 6,6: „Litoval, že udělal člověka na zemi“).

Bůh se však nepřiklonil ke zlu; ve svém milosrdenství se v té chvíli rozhodl (v něm však pochopitelně není žádné „před“ a „potom“), že své stvoření přetvoří, podobně jako když se nově přetaví rezivá a časem poznamenaná bronzová socha, aby se z ní vytvořila a pak vyšla na světlo nová socha originálních tvarů. Pro toto stvoření a nové lidstvo ustanovil nového „zakladatele rodu“, „nového Adama“, samotného svého Syna – Ježíše Krista. Přivedl ho na svět z těla Panny Marie – podobně jako na počátku vytvořil Adama z panenské země – skrze dílo Ducha Svatého (srov. Mt 1,18nn). Duch Svatý poznamenává i v tomto případě počátek nové fáze dějin spásy (srov. Lk 1,35).

Celý Ježíšův život, a nejen jeho počátek, se rozvíjel ve znamení působení Ducha Svatého; on byl tím, kdo provázel všechna jeho rozhodnutí a zázračné skutky, které naplňoval na nemocných, utlačovaných, posedlých zlým duchem a na hříšnících. Při křtu v Jordánu byl „pomazán Duchem Svatým a mocí“ (Sk 10,38), aby přinášel radostnou zvěst chudým. Ježíš „byl vedený“ Duchem a současně také zjevuje Ducha Svatého. V jeho slovech začíná Duch Svatý dostávat přesnější podobu a jasnější obrysy – není pouhou Boží silou, ale je také „osobou“ v Bohu; říká o něm, že bude seslaný učedníkům, že odsoudí svět, že přivede učedníky k plné pravdě, že o něm bude vydávat svědectví a bude v nich hovořit (srov. Jan 14–16); a Pavel doplňuje, že se v nich bude modlit nevyslovitelnými vzdechy (srov. Řím 8,26).

Když završil své pozemské dílo, byl Ježíš oslaven po Otcově pravici. Na zemi zanechal svou církev, toho času to bylo jedenáct apoštolů a několik desítek učedníků; ti žijí skrytě a ve strachu, aniž by věděli, co mají dělat a co pro ně znamená příkaz, aby šli do celého světa a hlásali evangelium. V té době se ještě jednalo, obrazně řečeno, o neoduševnělé a netečné tělo, podobně jako u prvního člověka, když do něj Bůh ještě nedechl ducha života.

Najednou se však během dne Letnic obnovil příslib, který poznamenal všechny velké počátky dějin – stvoření světa, člověka a narození Krista (analogie se stvořením prvního člověka se dá spatřit v Janově vyprávění: „Dechl na ně a řekl jim: Přijměte Ducha Svatého“; Jan 20,22). Když byli shromážděni s Marií ve večeřadle, vylil se na ně Duch Svatý a z „malého stádce“ se stala církev, tedy Kristovo tělo oduševňované stejnou skutečností, jež při vtělení oduševňovala její Hlavu. Letnice jsou narozeninami církve, podobně jako Vánoce byly Ježíšovými „Letnicemi“. Přítomnost Marie ve večeřadle slouží právě pro ozřejmení propojení mezi Ježíšovým narozením a zrodem církve; ta, jež byla Ježíšovou matkou, se stává také „matkou církve“. Konečně se naplnila ona „nová věc“, kterou už dlouhý čas Bůh přicházel zvěstovat lidem (srov. Iz 43,19). Proto také v dnešní liturgii nalezneme v responsoriálním žalmu úchvatná slova, jež sloužila k opěvování zázraků stvoření: „Sešli svého Ducha, Hospodine, a obnov tvář země“ (Žl 104/103); tato jsou dnes plným právem aplikovaná na Letnice.

Tím nejviditelnějším znamením – že se na zemi stalo něco nového – je sjednocení lidských jazyků: apoštolové vyšli ven a začali hovořit tajuplným novým jazykem; lépe řečeno, hovoří s novou silou svým obvyklým jazykem, takže každý, kdo jim naslouchá – Partové, Elamité, Řekové nebo Římané – jim rozumí, jako by hovořili jejich jazykem a udivuje se. Je to znamení znovuobjevené jednoty lidského rodu. Letnice jsou událostí stojící jako protipól příběhu stavby babylonské věže; díky vzpouře proti Bohu lidé skončili tak, že si přestali rozumět i mezi sebou: země se stala „květinovým záhonem, jenž nám působí mnoho hrůz“ (Dante Alighieri). Nesouznění se však nyní sladilo: národy utvářejí podivuhodný chór ke slavení Božích chval v různých jazycích – říká svatý Irenej z Lyonu – a Duch přivádí k jednotě roztříštěné kmeny a nabízí Otci prvotiny všech národů (Adv. haer. III,17,2).

V církvi se musí lidé opětovně poznat jako bratři a sestry, měli by se nově pokusit o obnovu vzájemného dialogu ve stejném jazyce, kterým je jazyk lásky vyučovaný Duchem Svatým, či lépe, „láska vylita do srdce“ (Řím 5,5): „Duch Páně naplňuje celý svět, všechno udržuje a obnovuje, promlouvá k lidem všech jazyků“ (vstupní antifona).

Zázrak, jenž se odehrál o dnu Letnic, pokračuje i dnes. Jeden ze starověkých autorů napsal: „Jestliže ti někdo řekne: Přijal jsi Ducha Svatého, z jakého důvodu tedy nepromlouváš všemi jazyky?, tak musíš odpovědět: Jistěže mluvím všemi jazyky, jsem již v podstatě začleněný do onoho Kristova těla, kterým je církev, jež hovoří všemi jazyky (neznámý autor ze 6. stol., PL 65,743n). Také v současnosti církev hovoří jazyky všech národů (a rovněž jim rozumí); rozumí a zhodnocuje kulturu a dědictví každého národa a rasy, a každý národ chápe její zvěst jako sobě vlastní, jako určenou právě sobě.

Nic však není nezvratné a definitivní, dokud žijeme v tomto životě; nezvratným je pouze Boží příslib, zatímco lidská svoboda velmi citelně „pokulhává“. Staré babylonské pokušení je neustále velmi čilé a strojí na člověka léčky; objevuje se pokaždé, když se vzedme pýcha („Postavme si něco, co dosáhne až k nebesům,“ tedy co nahradí Boha a učiní ho naprosto zbytečným); pokaždé, když nenávist zahaluje lidský jazyk a svěřuje jeho studené poselství smrti hrůznému jazyku zbraní. Jsme toho svědky, kteří jsou z toho v nastalých dobách násilí právem vystrašeni; na vlastní náklady jsme učinili zkušenost s tím, nakolik jsou pravdivá slova dnešního responsoriálního žalmu: „Hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu“.

O to více se dnes budeme snažit přimknout k církvi, abychom jednomyslně nad sebou a nad celým světem vzývali Ducha Svatého, který je Duchem smíření, jednoty a míru; Duchem, který křtem označil počátek našich osobních dějin spásy a který může, budeme-li skutečně chtít, označit také počátek nového života v Kristu a v církvi. S velkou horoucností proto říkejme: „Přijď, Duchu Svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své lásky“ (zpěv před evangeliem).

 

Převzato  z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA

VIDEOÚVOD ke slavnosti.