1. Královská 19,4–8;
Efesanům 4,30–5,2;
Marek 6,41-51
Ježíšova eucharistická řeč v synagoze v Kafarnaum se rozvíjí skrze dva základní prvky, mezi sebou neustále propojené: mé tělo – má krev; jestliže nebudete jíst – jestliže nebudete pít. Dosud jsme se téměř výlučně omezovali na úvahy dotýkající se znamení chleba a jídla, protože jsou z oněch dvou pochopitelnější, a navíc jsou spojeny s rozmnožením chlebů. Dnes vyjdeme ze znamení vína a ze skutečnosti eucharistické Ježíšovy krve. Obojí se totiž odvolává na pneumatickou dimenzi Eucharistie – na Ducha Svatého. Samotný Ježíš nás zve, abychom zachytili tuto hlubokou rovinu jeho svátosti, když říká, že v Eucharistii „je Duch, co dává život“, zatímco „tělo“ samo o sobě „nic neznamená“ (Jan 6,63).
Kdo může probádat nebo lidskými slovy vyjádřit nevyslovitelně křehké tajemství vztahu mezi Duchem Svatým a Eucharistií? Duch Svatý utváří Eucharistii a je současně v Eucharistii také přijímaný; dá se říct, že je jistým způsobem jejím subjektem i objektem, dárcem i darem. „Skrze Kristovu krev za nás prolitou – píše jeden z církevních otců – přijímáme v Eucharistii Ducha Svatého, protože krev a Duch utváří jedinou skutečnost. A tak díky krvi, která má stejnou přirozenost jako my, můžeme přijmout Ducha Svatého, který stejnou přirozenost jako my nemá“ (Pseudochrysostom, Hom. Pasc. 3,7: SC 36, s. 83). Toto zvláštní propojení mezi krví a Duchem je zakotveno přímo v Bibli. Chce se jím vyjádřit skutečnost, že Duch Svatý prochází skrze kříž a že Letnice vyvěrají z Velikonoc.
Také onen prostý symbol vína nám jistým způsobem přibližuje Ducha Svatého; „víno k radosti lidského srdce“ (Žl 104,15), přesně tak, jak to Duch Svatý činí s lidskou duší. Svatý Pavel doporučoval: „Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem“ (Ef 5,18). Celá tato sugestivní tematika „střízlivého opojení Duchem“ se zakládá na vztahu, který existuje mezi vínem a Duchem Svatým, jako vyjádření vztahu mezi znamením a významem. Židé měli pravdu, když bezprostředně po Letnicích říkali, že jsou apoštolové opilí; mýlili se jen v tom – říká svatý Cyril Jeruzalémský –, že se domnívali, že šlo o opilost z běžného vína, avšak zde se jednalo o slavné nové víno, předem zvěstované Ježíšem (Cat. 17,19). Na poušti pili židé „z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus“ (1 Kor 10,4). Pili z ní ovšem pouze symbolicky, ne reálně. V Eucharistii se to všechno stalo skutečností, a my již můžeme pít opravdový „duchovní nápoj“, který vyvěrá z otevřeného Kristova boku a jímž je Duch Svatý osobně. „Všichni jsme byli napojeni jedním Duchem“ (1 Kor 12,13). Svatý Ambrož napsal: „Pokaždé, když piješ, přijímáš odpuštění hříchů a opíjíš se Duchem. Ten, kdo se opíjí vínem, vrávorá a potácí se; kdo se však opíjí Duchem Svatým, je zakořeněný a pevný v Kristu“ (De sacr. V,3,17). „Šťastné opojení z kalichu spásy, které odjímá smutek svědomí zatíženého hříchem a vlévá radost věčného života!“ (Exp. Psal. CXVIII, 21,4).
Tři okamžiky mše svaté nám mohou pomoci zachytit tuto velmi delikátní přítomnost Ducha Svatého, křehkou jako mávání holubích křídel: 1. epikleze, která předchází proměňování; 2. vzývání Ducha Svatého po proměňování; 3. svaté přijímání. První z nich nám umožňuje pochopit propojení mezi Duchem Svatým a eucharistickým Tělem Ježíše; druhý ukazuje na spojení mezi Duchem Svatým a mystickým Tělem Krista, jímž je církev; třetí zachycuje souvislost, či lépe důvěrnost, která se utváří mezi námi a Duchem Svatým v okamžiku svatého přijímání; tedy, Duch Svatý a Ježíš, Duch Svatý a církev, poslední pak Duch Svatý a my.
Duch Svatý a Ježíš. Třetí mešní eucharistická modlitba se bezprostředně před proměňováním obrací k Otci následující výzvou: „Proto tě, Otče, pokorně prosíme, posvěť svým Duchem tyto dary, které před tebe klademe; ať se stanou Tělem a Krví tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista.“ S malými obměnami se tato prosba objevuje i v ostatních eucharistických modlitbách. Označujeme ji epikleze a je vlastně tím nejvýsostnějším vzýváním, jemuž naši pravoslavní bratři ve víře přiznávají takový význam, že v něm spatřují uskutečnění proměnění eucharistických způsob chleba a vína.
Když odhlédneme od toho, „kdy“ dochází k proměnění, je jisté, že nastává díky síle Ducha Svatého, který proměňuje a posvěcuje dary. „Když kněz stojí před posvátným stolem, pozvedá ruce a vzývá Ducha Svatého, aby se dotkl a naplnil dary, jež jsou na oltáři, tehdy se máme hluboce sebrat, dokonale se ztišit, a Duch Svatý dává svou milost a sestupuje, aby proměnil dary“ (sv. Jan Zlatoústý).
Duch Svatý a církev. Duch Svatý tedy „uskutečňuje“ na oltáři eucharistické Kristovo Tělo. Uskutečňuje však také další Kristovo Tělo kolem oltáře – jeho mystické Tělo, kterým je církev. Po proměňování se liturgie navrací ke vzývání Ducha Svatého, aby „nás všechny, kdo máme účast na Těle a Krvi Kristově, shromáždil a sjednotil Duch Svatý“ (2. eucharistická modlitba), aby se církev stala „jediným tělem a jedinou duší“ (3. eucharistická modlitba).
Říká se, že Eucharistie utváří církev (srov. homilii o slavnosti Těla Páně); dochází k tomu ovšem díky působení Ducha Svatého! Eucharistie a Duch jsou společně „svátostí, díky níž se v daném okamžiku sjednocuje (consociatur) církev“ (sv. Augustin, Contra Faustum 12,20: PL 42,265). Svatý Irenej představuje krásný obraz, kterým toto všechno vyjadřuje: „Jako se ze suché mouky bez vody nemůže udělat spojené těsto ani upéct jeden chléb, tak se ani z nás, kteří jsme bývali mnohostí, nemůže stát jednota v Kristu – nemohli jsme se stát církví! – bez Vody sestupující z nebe,“ tedy bez Ducha Svatého (Adv. haer. III,17,2). Prostřednictvím jiného smělého avšak opodstatnělého obrazu bychom mohli říct, že je Duch Svatý krví, jež proudí v žilách církve a přináší celému tělo výživu, která pochází ze spásné smrti Krista, a zprostředkovaně z Eucharistie.
To se nás zblízka dotýká, protože církev, o níž hovoříme, není žádnou abstraktní nehmotnou jednotkou, ale jsme to my! My, sjednocení na tomto místě kolem oltáře, utváříme ono „větší“ tělo, které Duch Svatý upřádá kolem Ježíše. Tělo, jehož křehkost, nedokonalost a zranění známe, ale které je díky Duchu Svatému tělem „živým“. My jsme oním „větším chlebem“, jenž byl uhněten s vodou a upečen ohněm Ducha Svatého.
Duch Svatý a my. Působení Ducha Svatého na nás se nezastavuje na této sociální či církevní rovině. Ještě niterněji nás zasahuje v osobní intimní rovině ve společenství s Tělem a Krví Krista.
V Eucharistii nás Ježíš činí účastnými své poslušnosti a Otcova zalíbení v něm. Stejně jako uvnitř Trojice je i v eucharistickém tajemství Duch Svatý poutem a prostředníkem mezi Otcem a Synem; pouze s tím rozdílem, že v Eucharistii už Syn není sám: spolu s ním jsme v ní přítomni také my, a tudíž je také na nás, aby se mohlo vylít Otcovo zalíbení, tedy jeho Duch. Jde o výsostný okamžik, v němž Bůh sesílá do našich srdcí Ducha svého Syna, který nás nechává volat: „Abba, Otče!“ (srov. Gal 4,6).
Společenství v Kristově Těle a Krvi je tudíž i společenstvím s Duchem Svatým. Boží přirozenost je jediná, společná Otci, Synu i Duchu Svatému, a v eucharistickém společenství vstupujeme svátostně do této jediné přirozenosti a stáváme se jejími účastníky (srov. 2 Petr 1,4).
To je důvod, proč musí být eucharistické společenství vždy „duchovní“, založené na spojení Ducha s Ježíšem. Bylo by absurdní vyhrazovat toto jméno pouze pro duchovní přijímání (přijímání touhy), které se přijímá při absenci svátostného přijímání. Čím by bylo svátostné přijímání, kdyby nebylo současně přijímáním duchovním? Bylo by požíváním těla Syna člověka tak, jak to chápali obyvatelé Kafarnaum; bylo by to zůstávání na rovině těla, o němž Ježíš prohlašuje, že samo o sobě, bez Ducha Svatého, nic neznamená (srov. Jan 6,63). Musíme se mít na pozoru, neboť i určitý způsob chápání eucharistického společenství výlučně jako gesto komunitní, společenské nebo církevní, by mohl být zúžením a úpadkem do pouhé tělesnosti. Celý čas určený ke svatému přijímaní by se neměl strávit pouze u zpěvů nebo vzájemné výměny zkušeností, případně u soustavného vyprošování milostí. Duch Svatý touží v daném okamžiku po působení v našem nitru, a k tomu nemůže dojít bez našeho vnitřního usebrání a ztišení.
V uvedeném momentu se skutečně setkáváme s vrcholem působení Ducha Svatého v Eucharistii – s utvářením niterného spojení s Bohem. Niterné setkání s Bohem není jen zbožná emoce nebo něco vyhrazeného pouze svatým, jde o aktivitu a dílo Ducha Svatého, je to objektivní plod Eucharistie! Niterné spojení s Bohem spočívá pro nás lidi v napodobování Bohočlověka Ježíše Krista („nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“), v proměňování se v něho, a to se nemůže stát jinak než skrze Ježíše, který nám dává svého Ducha. Duch nám uvnitř říká: „Mistr je tu!“ (Jan 11,28) a vlévá do nás „pocit jeho přítomnosti“.
Těchto několik právě vyzvednutých skutečností stačí k tomu, aby nám vyjevily, že Duch Svatý není v žádném případě pouze druhotnou nebo doplňkovou přítomností v Eucharistii. Je „strůjcem“ eucharistického zázraku, je sluncem, v jehož teple se chléb „pozvedá“ na oltář, stává se nebeským chlebem, chlebem života, chlebem, který v sobě nese každou sladkost, a kalichem, který „přetéká“ a rozmnožuje v tom, jenž z něho pije, štěstí a milost (srov. Žl 23,3). Ježíš říká, že nikdo nenalévá mladé víno do starých měchů, což je pravdivé; nicméně, my jsme „starými měchy“! Toto mladé víno však dokáže omladit dokonce i staré měchy, které ho přijmou.
Podobně jako na Rublevově ikoně je Duch Svatý skutečně zde, kolem stolu, společně s Otcem a Synem a říká nám: Buďte jedno, jako i my jsme jedno!
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA
