1. Královská 19,4–8;
Efesanům 4,30–5,2;
Marek 6,41-51
Když Ježíš učinil znamení rozmnožení chlebů (srov. Jan 6,11–13), stáhl se do samoty, aby jej zástup nemohl prohlásit za krále (srov. Jan 6,14–15). Přesto jej lidé nadále hledali (srov. Jan 6,22–25), on „se jim však sám nesvěřoval“ (Jan 2,24), ale chtěl, aby se jejich hledání potravy proměnilo v hledání Boha: „Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka“ (Jan 6,26–27). Ježíš sestupující z nebe je skutečně „chléb Boží“ (Jan 6,33) a „chléb života“ (Jan 6,35): kdo v něho věří, je sycen pro život věčný…
Na tato Ježíšova slova odpovídají náboženští představitelé reptáním, jako to dělali jejich otcové během putování pouští (srov. Ex 16,1–10; 17,1–7; atd.). Reptání, toto skryté a subtilní obviňování šeptané do uší ostatních za účelem získání spojenců, toto stěžování si ničící komunitní život a pustošící bratrské vztahy je hříchem, který celé Písmo velmi zavrhuje. V evangeliích zvláště je terčem reptání Ježíš, který je zakouší v sám na sobě, jak se to odjakživa dělo prorokům. Židovští přední muži napadají slova, jimiž se Ježíš prohlásil „chlebem sestupujícím z nebe“, na základě falešného předpokladu, že Ježíše znají; nepovažují jej za nic jiného než za prostého obyčejného člověka: „Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe jeho otce i matku. Jak tedy může říkat: Sestoupil jsem z nebe?“ (srov. také Mk 6,1–3).
Je tu zjevení nevraživé nevíry vůči Ježíši, který ovšem ihned postoj svých posluchačů odhalí – „Přestaňte mezi sebou reptat“ – a rozpozná, že v nich není víra, že jim chybí poslušnost k Otcovu jednání, jež přitahuje pozornost lidí k Synu. V tomto okamžiku Ježíš činí velké vyznání víry v Boží jednání, které se projevuje nejen posláním milovaného Syna na svět (srov. Jan 3,16), ale také milostí darování Ježíše lidem, stejně jako povoláním lidí přilnout k Synu!
Tuto pravdu je ale třeba dobře pochopit: víra je Otcovým darem, ale odpověď člověka zůstává svobodná. Právě odmítnutí náboženských představitelů, kteří se staví proti Ježíšovi, přesně ukazuje tuto svobodu, jež může dospět až k zaviněné odolnosti vůči přitažlivosti Boha, až k nenaslouchání jeho Slovu, k zaslepenosti tváří v tvář znamení rozmnožení chlebů. Opravdu jediné velké dílo, jež se od člověka žádá, je víra, pevné přilnutí k Bohu a k tomu, kterého poslal, k Ježíši Kristu (srov. Jan 6,28–29). Jestliže je tato víra poslušná a živí se nasloucháním Otci, jestliže jsme „vyučeni Bohem“ (srov. Iz 54,13), jsme přitahováni také k víře v Ježíše, a tak můžeme mít účast na věčném životě, na životě, který nepomine. O něco dále Ježíš řekne: „Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17,3)…
Jestliže Bůh na reptání synů Izraele na poušti odpověděl darem many (srov. Ex 16,11–36), tak zde Ježíš odpovídá darováním sebe sama, darem života vydaného až na smrt pro bratry (srov. Jan 13,1). Ti, kdo přijímali dar many, se ptali: „Man hu: co je to?“ (Ex 16,15); nyní by měl dar, který Ježíš činí sám ze sebe, vyvolat otázku po jeho identitě: „Kdo je Ježíš?“ On je ten, kdo z nebe sestoupil mezi lidi, aby nabídl dar sebe samého jako chléb života, který posiluje a podepírá. To je důvod, proč Ježíš používá přirovnání právě k maně: „Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel.“ Ano, ten, kdo jí živý chléb, jímž je sám Ježíš, kdo se živí jeho slovem a jeho životem, má již nyní účast na Božím životě a očekává život věčný v Království!
Převzato z knihy: Hlásej Slovo, autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
