Alžběta Catezová se narodila 18. července 1880 ve vojenském táboře d'Avor, blízko Bourges v srdci Francie. Kostelík, ve kterém byla pokřtěna 22. července na svátek sv. Marie Magdalény, dosud stojí.
Opakovaně bude vzpomínat na výročí svého křtu, kdy se stala „adoptivní dcerou a byla označena pečetí svaté Trojice". V jednom dopise jistému knězi píše: „Zítra... je výročí mého křtu, a protože Vy jste služebníkem Lásky, prosím Vás, abyste mě opravdu zasvětil Ježíšovi zítra při mši svaté. Pokřtěte mě v Beránkově krvi, abych – panenská vzhledem ke všemu, co není On – žila jen pro Něj tím, že budu milovat se stále rostoucím zapálením, až k dosažení té šťastné jednoty, ke které nás ve své věčné a nezměnitelné vůli předurčil Bůh."
Když se narodila, bylo jejímu otci čtyřicet osm let. Jmenoval se František Josef Catez a byl důstojníkem. Alžběta si na něj jen stěží vzpomíná, protože zemřel 2. října 1887, když jí bylo pouhých sedm let. Matka Marie Rollandová pocházela z jihu Francie. Při narození Alžběty jí bylo třiatřicet. O tři roky později se jim narodí další dcera Marguerita (Gita). Paní Catezová miluje své dcery, zvláště starší Alžbětu, a proto se proti jejímu pozdějšímu přání stát se karmelitkou postaví ze všech sil.
Rodina se několikrát stěhuje. Po desíti měsících na statku v d´Avor a po osmnácti v Auxonne se usadí v Dijonu. Po smrti manžela musí matka se svými dvěma dcerami opustit elegantní vilu a přestěhovat se do skromnějšího příbytku. Z okna dětského pokoje je vidět rozlehlou budovu, nad kterou ční štíhlá zvonice dijonského Karmelu.
Paní Catezová tuší u své nejstarší hudební nadání, a proto ji v osmi letech zapisuje na konzervatoř. Alžběta tráví od nynějška dlouhé chvíle u klavíru. Do školy nechodí, ale doma dostává hodiny literatury a obecných předmětů. Tento způsob výuky se však později ukáže jako ne zcela dokonalý, její mystické poznámky tak budou natrvalo zdobit pravopisné chyby.
Alžběta zdědila po svém otci pevnou vůli, co si usmyslí, musí také provést. Neskloní se před žádným odlišným názorem. Je s ní často k nevydržení, někdy je i zlostná, ale zároveň je velmi vnímavá a plná něhy. Učí se přemáhat se z lásky. V jednom psaníčku k Novému roku píše své matce: Milá maminko, přeji ti krásný Nový rok a chtěla bych ti slíbit, že budu velmi hodná a poslušná, že už tě nerozzlobím, nebudu plakat a stanu příkladným děvčátkem, abych se ti ve všem líbila. Ty mi nebudeš věřit, ale udělám vše, co bude v mých silách, abych svoje sliby splnila."
19. dubna 1891 poprvé přistupuje ke svatému přijímání. Ví, že ji navštěvuje Bůh. Když vychází z kostela, říká své kamarádce: „Už nemám hlad, Ježíš mi dal najíst." A později řekne o tomto dni: „Toho velkého dne jsme se zcela dali jeden druhému."
V roce 1893 je Alžbětino hudební snažení korunováno úspěchem. V klavírní soutěži vyhrává první cenu. Vícekrát vystupuje na koncertech, které ve městě organizuje konzervatoř, a redaktoři kulturních rubrik místních novin jí předpovídají skvělou budoucnost. O jejím hudebním talentu však nenajdeme jedinou zmínku v její osobní charakteristice z této doby: „Protože probíráme morálku, řekla bych, že mám docela dobrou povahu. Jsem veselá a, musím přiznat, i trochu zbrklá. Mám dobré srdce. Jsem od přírody parádnice, ale říká se, že tomu tak trochu má být. Nejsem líná, vím, že práce činí člověka šťastným. I když nejsem vzor trpělivosti, dokážu se zpravidla ovládnout. Nejsem pomstychtivá."
Poprvé se Alžběta setkává s karmelitkami v den svého prvního svatého přijímání. Když je jí čtrnáct, zdá se jí, že jedenkrát při díkůčinění po svatém přijímání slyší v srdci ozvěnu hlasu, který říká slovo „Karmel". „Cítila jsem nepřekonatelnou touhu vyvolit si Ježíše jako jediného snoubence. Bez otálení jsem spojila svůj život s Ním slibem čistoty. Neřekli jsme si nic, ale dali jsme se jeden druhému s takovou láskou, že se mé odhodlání být jen Jeho stalo ještě trvalejší."
Snaha promluvit s matkou o svém povolání končí nezdarem. Přestože ona sama je velkou ctitelkou sv. Terezie z Avily, přímo se děsí toho, že by se její dcera mohla stát učednicí této španělské světice. „S tím talentem, který moje dcera má, se může uplatnit ve světě." Alžběta musí čekat.
Toto období čekání znamenalo neocenitelnou milost pro budoucí Alžbětino prorocké poslání. Rozhodla se, že bude žít jako karmelitka ve světě. Dokázala svou kontemplaci zbavit klášterních kulis a žít ve světě její podstatou jako laik, bez ticha, bez atmosféry a bez řádového oděvu. Svůj klášter zpřítomňuje v „cele svého srdce", „v samotě svého srdce". Problém místa pro kontemplaci je pro ni v zásadě vyřešen: „Lze Mu naslouchat i uprostřed světa v tichu srdce, které nechce než patřit Jemu".
Alžběta se zasvěcuje Panně Marii: „Při každém mariánském svátku obnovuji zasvěcení nebeské Matce... Dnes (2. února 1899) jsem jí svěřila svou budoucnost, své povolání. Ano, protože mě Ježíš ještě nechce, ať se stane jeho vůle, ale já budu žít svatým životem ve světě." Začíná se umrtvovat v maličkostech. S velikým užitkem pro život modlitby a pro „drcení vlastní vůle v každém okamžiku" čte Cestu dokonalosti od sv. Terezie z Avily.
V témže roce čte Dějiny duše od Terezie z Lisieux a je ohromena velkodušností, s jakou se Terezie obětovala milosrdné lásce do té míry, že i ona chce žít stejný ideál. V jejích poznámkách se nacházejí výrazy jako „oběť celopalu" nebo formulace: „Dej mi stát se mučednicí Tvé lásky, kéž mi toto mučednictví dopřeje zemřít. Vezmi mi mou svobodu, abych se Ti nemohla znelíbit. Je tak pěkné trpět pro Tebe a s Tebou. Každý úder mého srdce kéž je výkřikem lásky a vděčnosti".
26. března 1899 obdržela Alžběta matčin souhlas pro vstup na Karmel pod podmínkou, že počká do roku 1901, kdy dovrší 21 let.
V lednu 1900 se setkává s dominikánem P. Iréné Vallée, převorem konventu v Dijonu, duchovním vůdcem mnohých řeholnic a známým kazatelem. Vysvětluje jí tajemství přebývání Nejsvětější Trojice v duši prostřednictvím milosti. Zjistil, že mluví k osobě obdařené zvláštní milostí, proto vzápětí sděluje převorce dijonského Karmelu: „Tato duše byla předem připravena - vše jsem jí vysvětlil pouze jednou. Odešla, jako by nesla na zádech těžký náklad Božího bohatství."
Vstup na Karmel
Na Karmel vstupuje Alžběta 2. srpna 1901. Přijala ji podpřevorka, matka Germaina od Ježíše, s několika dalšími řeholnicemi. Převorka, matka Marie od Ježíše, není přítomna, protože právě zakládá dům v Paray-le-Monial.
Bosé karmelitky přišly do Dijonu v roce 1605 a pod vedením ctihodné Anny od Ježíše, společnice sv. Terezie z Avily, založily jeden z prvních klášterů tereziánské reformy ve Francii. Francouzská revoluce je v roce 1790 vyhnala. Až roku 1865 vznikl nový klášter v Rue Carnot. Brzy vzkvétá natolik, že je možné pomýšlet na založení nového domu v Paray-le-Monial. Když Alžběta překročila práh kláštera, šest sester už odešlo do nového domu a dalších pět se na odchod připravuje. Čtyřiadvacet sester přijímá novou kandidátku, sedmou novicku kláštera. Alžběta nepřemýšlí, jaké jméno si má zvolit. Ví, že bude Alžbětou od Nejsvětější Trojice, a toto jméno shrnuje všechno, o co jí půjde během jejího krátkého života na Karmelu.
Zvyknout si na Karmel nepůsobí Alžbětě žádné těžkosti. Naplňují se zde všechny její sny. Život modlitby po celé dny. Oáza ticha. Ovzduší střídmosti a odříkání. Jednotné, opravdové a šťastné společenství, které ji velmi hezky přijímá. Vanutí apoštolského ducha. A v eucharistii Ježíš „tak blízko, pod jednou střechou". Znovu se „vydá bez nároku na návrat"! „Nenacházím slov, abych popsala své štěstí," píše s nadšením, „tady není již nic než On... Nacházím Ho všude, při praní stejně jako při modlitbě. Tady se Jím žije, dýchá..."
Tolik by si přála nosit už oděv karmelitky, aby byla ve všem jako její sestry. Když se blíží den plánované obláčky, matka Germaine jí říká: „Musíte si ještě mnoho osvojit, proto možná budete mít obláčku až později..." Na to Alžběta odpovídá napůl vážně a napůl žertem: „Jistě, matko, jsem velmi nedokonalá, ale věřím, že mi dobrý Pán Bůh chce dát tuto milost. A moje sestry, ty že by mi ji mohly odmítnout? Musejí mě milovat, vždyť já je miluji tolik!" Shodou okolností se bude nakonec slavnost obláčky konat dokonce dříve.
Noviciát
Ráno 8. prosince 1901 o svátku Neposkvrněného početí Panny Marie obléká svatební šaty a podle dobového zvyku prožívá několik hodin mimo klauzuru se svými příbuznými a přáteli.
Obřad obláčky, kterému předsedá dijonský biskup a na němž káže P. Vallée, je odpoledne. Při obřadu přijme Alžběta hnědý hábit, škapulíř, provaz a bílý závoj. Když se vrací do klauzury, je „ve vytržení do té míry, že ztrácí povědomí o tom, co se kolem ní děje", poznamenává převorka. Jejím přáním je být od Panny Marie „oblečena její drahou karmelskou zbrojí".
Rok noviciátu bude znamenat pro Alžbětu drsnou cestu nocí očišťování. Přicházejí na ni obavy, že nesplňuje požadavky pro život karmelitky, v modlitbě zakouší pouze vyprahlost a vnitřní neklid. Téměř drasticky se v ní tvoří život čisté víry. „Už mi mého Božského Snoubence nezakrývá pouze rouška," píše své spolusestře Markétě, aby ji potěšila v utrpení, „ale silná zeď. Je to tvrdé – nezdá se ti? – poté, co jsem jej cítila tak blízko."
Jde o znamení Božího zalíbení, účast v Jeho utrpení, možnost pít s Ním Jeho hořký kalich. Alžběta se prohlašuje za „odhodlanou zůstat v tomto stavu po celou dobu, kdy mě tak bude chtít zanechat můj Milovaný, protože víra mi říká, že On tam stále je a vždy zůstane". Snaží se překonat úzkosti a vnitřní nepokoj vírou, která je jí vším. „K čemu jsou sladkosti a útěchy, když to není On? Běžme k němu skrze čistou víru."
Během noviciátu nepíše Alžběta o těchto zkouškách a vnitřním utrpení v žádném jiném dopise. Svěřila se pouze matce Germaině. Ta tuší, že se za tím vším skrývá Bůh, který ničí starého člověka, aby vytvořil člověka nového, proměněného prostřednictvím utrpení. „Bylo to její posvěcování a nazvala bych to i mučednictvím. Pamatuji se, že mi jednoho dne řekla: Pán nechce, abych měla třeba jen jedinou myšlenku mimo Něj, přesto však je tak skrytý, jako by vůbec neexistoval. Žádá opravdu hrdinství."
Chvíle útěchy jsou tomto bolestném roce noviciátu vzácné. V říjnu, během duchovních cvičení, která vedl P. Vallée, přichází k němu Alžběta v úplné agónii temnoty s nadějí, že od něj bude moci přijmout pomoc a radu, ale zůstává nepochopena. Převorce tento kněz říká: „Změnili jste mi moji Alžbětu" a prosí ji, aby ji už k němu neposílala. Novicka zůstává sama „u paty kříže, kde i vytrvá v tichosti u Božského Ukřižovaného, aby Mu naslouchala a pronikala všechna Jeho tajemství". V této »noci ducha« se ptá Alžběta sama sebe, má-li sílu složit sliby a připoutat se navždy ke Karmelu.
Společenství jí složit sliby dovoluje, protože chování novicky nezavdává důvod k žádným pochybnostem o vhodnosti kandidátky. Řeholnice ani netuší o jejích temnotách a vnitřních bojích, které potrvají až do předvečera slibů. Teprve tehdy, po rozhovoru s jedním zkušeným a moudrým řeholníkem, kterého pozvala už také znepokojená matka převorka, je Alžběta dokáže překonat a následujícího dne, 11. ledna 1903, skládá své řeholní sliby.
Nevěsta Kristova
První dopis, který po svých slibech napsala Alžběta tetám Rollandovým, odhaluje štěstí její duše: „Chtěla bych vám povyprávět o svých slibech, ale víte, je to něco tak božského, že to nemohou vyjádřit lidská slova."
Nyní došly naplnění její naděje. Je Kristovou snoubenkou. Dlouhé hodiny prodlévá v adoraci tajemství Trojice. Teď už všechno přijala a zapomněla na boj i úzkosti. V jejím nitru je zažehnut tajemný plamen a ona zakouší postupnou proměnu pramenící z toho, že žije i trpí jako nevěsta Kristova.
Být nevěstou Kristovou „znamená obětovat se jako On, pro Něj a skrze Něj... odpočívat v Něm a dovolit Mu, aby si On odpočinul ve mně".
Být nevěstou Kristovou „vyžaduje, abych byla plodná, abych se účastnila na vykoupení, abych rodila duše do života milosti a rozhojňovala počet adoptivních dětí Boha Otce, vykoupených Kristem a spoludědiců jeho slávy".
Být nevěstou Kristovou na Karmelu „vyžaduje ohnivé srdce Eliášovo a probodené srdce Terezie z Avily".
Být Kristovou nevěstou znamená „uchvátit Jeho srdce do té míry, že překoná veškerou vzdálenost, aby se Slovo mohlo vylít do duše stejnou extází lásky, jakou přebývá v Otci".
Nemoc a smrt
Pět nebo šest měsíců po slibech se u ní projevují první příznaky Addisonovy choroby, tehdy neznámé. Průvodními znaky byla únava, žaludeční křeče, silné bolesti hlavy a hubnutí.
Více než dva roky dokáže všechno snášet bez jediné poznámky. V těch letech čte s oblibou díla Jana od Kříže Duchovní píseň a Živý plamen lásky, z nichž čerpá sílu, se kterou snáší svou bolest bez nářků při plném pracovním nasazení. Počátkem roku 1906 však už nelze její skutečný stav zakrýt. Lékaři usuzují na vředy nebo tuberkulózu, ale je velmi nesnadné ji léčit, protože nemůže jíst. Cokoli »pod poslušností« sní, ihned zvrátí. V tomto stavu je přenesena do nemocniční cely a její lůžko se jí stává oltářem, na němž pozvolna dokonává svůj celopal.
„Kéž se mohu kapku za kapkou vypařit pro Tvou slávu."
V červenci 1906 jí v jednom dopise kanovníku Anglesovi uklouzla poznámka: „Kdybyste věděl, jaké ničící dílo v sobě cítím! Otevřela se cesta Kalvárie a jsem přešťastná, že jí mohu kráčet jako nevěsta po boku Božského Ukřižovaného." Její láska je utrpením očištěna, prohloubena, hoří a touží stát se dokonalým obrazem Krista, Božího Syna, umučeného na kříži pro spásu lidí.
29. října vidí naposledy svou matku, sestru a dvě malé neteře. Přes mříž jim dává svoje požehnání a své matce říká v předtuše, že už ji neuvidí: „Mami, když ti naše sestra vrátná přijde oznámit, že už netrpím, poklekni a pověz: Můj Bože, Ty jsi mi ji dal, nyní Ti ji vracím. Buď požehnáno Tvé svaté jméno."
Umírá 9. listopadu 1906 se slovy: „Jdu ke světlu, k lásce, k životu." Jedna její sestra vypráví, jak ji viděla „sedící na lůžku s pohledem upřeným před sebe. Její oči tak zůstaly do posledního výdechu, nejméně čtvrt hodiny. Nebyla to extáze, ale přirozená tvář, která se ani nezdála být tváří nemocného člověka... Znenadání tiše vzlykla a byl konec... její oči však zůstaly překrásné".
Proces jejího blahořečení začal v roce 1931 a dokončen byl roku 1987. Památku blahoslavené Alžběty od Nejsvětější Trojice slavíme na Karmelu 8. listopadu.
Z knihy: Alžběta od Nejsvětější Trojice, Život v Boží chvále
Autor: Giovanna della Croce
(Redakčně upraveno)
Převzato z www.karmel.cz
