Alžběta od Nejsvětější Trojice (1880-1906)
Chválou slávy je duše, která přebývá v Bohu, která jej miluje čistou a nezištnou láskou a nehledá sama sebe v sladkosti této lásky; miluje Boha nade všechny jeho dary, jako by nic od něho nedostala, a přeje si prospěch tohoto tak milovaného objektu. Jak jinak můžeme účinně chtít dobro Boží než konáním jeho vůle, která všechny věci uspořádává ke své větší slávě? Tato duše se mu proto musí zcela odevzdat a ztratit se v něm, že už nebude chtít nic jiného, než to, co chce Bůh.
Chválou slávy je ztišená duše, prodlévající jako lyra pod tajemným úderem Ducha svatého, který na ní vyluzuje Božské harmonie. Ona ví, že utrpení je strunou, na kterou lze zahrát ty nejkrásnější zvuky, a proto z něj dělá svůj nástroj, kterým velmi slastně dojímá srdce svého Boha.
Chválou slávy je duše, která se ve víře a jednoduchosti upíná na Boha; je zrcadlem, které jej odráží ve všem, co on je; je jako bezedná propast, v níž se on může vznášet a rozpínat. Je též jako krystal, skrze nějž se on může vyzařovat a kontemplovat všechnu svoji dokonalost a vlastní jas. Duše, která takto dovoluje Bohu, aby v ní utišil svou potřebu sdílet „vše, co je, a vše, co má" (1), je opravdu chválou slávy všech jeho darů.
Nakonec, chválou slávy je bytost, neustále ponořená do díkůvzdání. Každý její čin, každý pohyb, všechny její myšlenky a touhy ji stále více zakořeňují v lásce a stávají se ozvěnou věčného „Sanctus".
V nebi plném slávy nepřestávají svatí „ve dne v noci opakovat: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde." (2)
Chvála slávy se už dnes v nebi své duše ujímá svého věčného úkolu. Její zpěv je nepřetržitý, protože ona přebývá pod působením Ducha svatého, který v ní vše působí. A přestože o tom vždy neví, protože nedokonalost přirozenosti jí nedovoluje upoutat se k Bohu bez žádných roztržitostí, stále zpívá a adoruje, zcela přetvořena ve chválu a v lásku, v touhu po Boží slávě. V nebi naší duše jsme chválou slávy Nejsvětější Trojice, chválou lásky naší Neposkvrněné Matky. Jednoho dne zmizí opona a my budeme uvedeni do věčných příbytků, kde budeme zpívat v přítomnosti nekonečné Lásky. A Bůh nám tehdy dá nové jméno, které nezná nikdo jiný (3). Jaké jméno to bude? Laudem gloriae.
(1) Myšlenka pochází od sv. Jana od Kříže, Živý plamen lásky.
(2) Zj 4,8.
(3) Srov. Zj 2, 17.
Převzato z knihy: Alžběta od Nejsvětější Trojice, Život v Boží chvále
Autor: Giovanna della Croce
Vydalo: KNA
Převzato z webu www.karmel.cz.
