Přijímej často, hodně často, chceš-li se uzdravit. (Sv. Terezie z Lisieux)
Uzdravení úzkostlivosti.
Tato slova napsala svatá Terezie své sestřenici Marii Guérinové, která trpěla úzkostlivostí. Světice sama prošla „mučednictvím skrupulí“, jak toto období nazývá. Zažila, jak ji Pán svou milostí z úzkostlivosti uzdravoval. Musela však ke sv. přijímání přistupovat i tehdy, když se domnívala, že je ho nehodná, protože zhřešila, protože nebyla věrná všem svým předsevzetím. Terezie svou úzkostlivost v duchovním životě překonala objevem nekonečnosti Božího milosrdenství a opřením se o ně.
S odstupem času musíme přiznat, že v této souvislosti radí jako zkušený duchovní vůdce, ačkoli jí bylo teprve šestnáct let. Nejprve dává sestřenici ohledně pokušení všeobecnou radu, kterou přijala od samého Ježíše: pokušeními je třeba pohrdat, nevěnovat jim pozornost. To Boží nepřítel se snaží v duši člověka způsobit výčitkami zmatek a odvést jej od svatého přijímání, aby Ježíš nemohl do srdce slabého a potřebného člověka vstoupit. Pak obrací její pozornost na Ježíšovu lásku k ní: Pán touží vstupovat do jejího srdce a být tam přítomen jen pro ni, jako v živém svatostánku. Není přece možné, aby člověk, který miluje Ježíše a tohle všechno uváží, jej mohl urážet tím, že by ho nechtěl přijmout.
V této souvislosti Terezie vysloví velmi důležitou pravdu pro duchovní život: „Co Ježíše uráží, co zraňuje jeho srdce, je nedostatek důvěry.“ Ne tedy hříchy spáchané z opomenutí nebo ze slabosti. Proto je třeba bez ohledu na vlastní pocity chodit k přijímání co nejčastěji a prosit za duchovní uzdravení. Podle učení svaté Terezie je srdce každého člověka stvořeno, aby milovalo Ježíše, aby jej vroucně milovalo. Proto je třeba se modlit, abychom neztráceli léta životem v obavách a zbytečných trápeních, abychom si nepletli duchovní boj se svými zmatenými pocity. A Boží nepřítel, když vidí, že ztrácí čas, nechá nás na pokoji.
Tělesné uzdravení
Myslíte si snad, že tento nejsvětější Chléb neposiluje naše ubohá těla a není účinným lékem pro naše tělesné potíže? Já však vím, že je. (Sv. Terezie z Avily)
Svatá Terezie napsala knihu Cesta k dokonalosti na žádost sester a hlavně z poslušnosti svému zpovědníkovi, který jí přikázal, aby jim předala své zkušenosti s modlitbou a uvedla je prakticky na cestu vnitřního života. Jako základ světice použila výklad modlitby Páně, v němž se zmiňuje také o svém vztahu k eucharistii.
Vezdejším chlebem, o který v modlitbě Páně denně prosíme, je pro Terezii sám Pán, který tak tajemně zůstává s námi i po svém návratu k Otci. Nejde tedy jen o chléb k jídlu, na ten si mají sestry vydělat svou prací; nehledě na to, že pokud se zcela daly do služeb Pána, jistě se o jejich živobytí postará. Bylo by neslušné stále za ním chodit a prosit ho o něco k snědku, když víme, že to má na starosti on, píše světice.
Svatá Terezie zakusila mnohokrát sama na sobě, jak ji Pán skrze přijetí svatého přijímání náhle uzdravil. Vždyť v Nejsvětější svátosti je přítomen tentýž Ježíš, který chodil po této zemi. V eucharistii je možné se s ním setkat tak, jak ho potkávali lidé tenkrát, a je možné také zakoušet, co tenkrát zakoušeli oni. Proto mohla napsat: „Jestliže za svého života na zemi uzdravoval nemocné, kteří se jen dotkli jeho šatu, jak je možné pochybovat, že když je v nás přítomen osobně, nevykoná žádný zázrak, budeme-li mít víru? Ano, vyslyší každou prosbu, pokud přebývá ve mně, neboť nemá ve zvyku zaplatit špatně příbytek, který je mu poskytnut, je-li opravdu dobře přijat.“
Sestry se nemají příliš trápit tím, že ho nemohou vidět tělesnýma očima, ale mají po něm toužit. A když jej přijmou, mají mu dělat dobrou společnost a nepromarnit tak krásnou příležitost jednat s ním o svých záležitostech a naslouchat pozorně tomu, co jim on sám chce říci.
(Převzato z knihy O eucharistii)
Tato slova napsala svatá Terezie své sestřenici Marii Guérinové, která trpěla úzkostlivostí. Světice sama prošla „mučednictvím skrupulí“, jak toto období nazývá. Zažila, jak ji Pán svou milostí z úzkostlivosti uzdravoval. Musela však ke sv. přijímání přistupovat i tehdy, když se domnívala, že je ho nehodná, protože zhřešila, protože nebyla věrná všem svým předsevzetím. Terezie svou úzkostlivost v duchovním životě překonala objevem nekonečnosti Božího milosrdenství a opřením se o ně.
S odstupem času musíme přiznat, že v této souvislosti radí jako zkušený duchovní vůdce, ačkoli jí bylo teprve šestnáct let. Nejprve dává sestřenici ohledně pokušení všeobecnou radu, kterou přijala od samého Ježíše: pokušeními je třeba pohrdat, nevěnovat jim pozornost. To Boží nepřítel se snaží v duši člověka způsobit výčitkami zmatek a odvést jej od svatého přijímání, aby Ježíš nemohl do srdce slabého a potřebného člověka vstoupit. Pak obrací její pozornost na Ježíšovu lásku k ní: Pán touží vstupovat do jejího srdce a být tam přítomen jen pro ni, jako v živém svatostánku. Není přece možné, aby člověk, který miluje Ježíše a tohle všechno uváží, jej mohl urážet tím, že by ho nechtěl přijmout.
V této souvislosti Terezie vysloví velmi důležitou pravdu pro duchovní život: „Co Ježíše uráží, co zraňuje jeho srdce, je nedostatek důvěry.“ Ne tedy hříchy spáchané z opomenutí nebo ze slabosti. Proto je třeba bez ohledu na vlastní pocity chodit k přijímání co nejčastěji a prosit za duchovní uzdravení. Podle učení svaté Terezie je srdce každého člověka stvořeno, aby milovalo Ježíše, aby jej vroucně milovalo. Proto je třeba se modlit, abychom neztráceli léta životem v obavách a zbytečných trápeních, abychom si nepletli duchovní boj se svými zmatenými pocity. A Boží nepřítel, když vidí, že ztrácí čas, nechá nás na pokoji.
Tělesné uzdravení
Myslíte si snad, že tento nejsvětější Chléb neposiluje naše ubohá těla a není účinným lékem pro naše tělesné potíže? Já však vím, že je. (Sv. Terezie z Avily)
Svatá Terezie napsala knihu Cesta k dokonalosti na žádost sester a hlavně z poslušnosti svému zpovědníkovi, který jí přikázal, aby jim předala své zkušenosti s modlitbou a uvedla je prakticky na cestu vnitřního života. Jako základ světice použila výklad modlitby Páně, v němž se zmiňuje také o svém vztahu k eucharistii.
Vezdejším chlebem, o který v modlitbě Páně denně prosíme, je pro Terezii sám Pán, který tak tajemně zůstává s námi i po svém návratu k Otci. Nejde tedy jen o chléb k jídlu, na ten si mají sestry vydělat svou prací; nehledě na to, že pokud se zcela daly do služeb Pána, jistě se o jejich živobytí postará. Bylo by neslušné stále za ním chodit a prosit ho o něco k snědku, když víme, že to má na starosti on, píše světice.
Svatá Terezie zakusila mnohokrát sama na sobě, jak ji Pán skrze přijetí svatého přijímání náhle uzdravil. Vždyť v Nejsvětější svátosti je přítomen tentýž Ježíš, který chodil po této zemi. V eucharistii je možné se s ním setkat tak, jak ho potkávali lidé tenkrát, a je možné také zakoušet, co tenkrát zakoušeli oni. Proto mohla napsat: „Jestliže za svého života na zemi uzdravoval nemocné, kteří se jen dotkli jeho šatu, jak je možné pochybovat, že když je v nás přítomen osobně, nevykoná žádný zázrak, budeme-li mít víru? Ano, vyslyší každou prosbu, pokud přebývá ve mně, neboť nemá ve zvyku zaplatit špatně příbytek, který je mu poskytnut, je-li opravdu dobře přijat.“
Sestry se nemají příliš trápit tím, že ho nemohou vidět tělesnýma očima, ale mají po něm toužit. A když jej přijmou, mají mu dělat dobrou společnost a nepromarnit tak krásnou příležitost jednat s ním o svých záležitostech a naslouchat pozorně tomu, co jim on sám chce říci.
(Převzato z knihy O eucharistii)
