Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého I.

1. část záznamu přednášky na 15. Katolické charismatické konferenci v Českých Budějovicích roku 2004.
Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti.

Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni. Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. (Jan 17:13-21) Včera nás P. Stanislav Pacner uvedl do problematiky, kterou Ježíš nastínil ve své velekněžské modlitbě, a vystihl důležité momenty, které tvořily jádro Ježíšovy modlitby. My jsme se dotkli především napětí, které je mezi tím být ve světě a nebýt ze světa. Jak být ve světě a žít ve světě s Bohem vysvětlovali manželé Muchovi, kteří při svém hledání laické spirituality ledacos objevili, a věřím, že ještě ledacos objeví. Opravdu není snadné žít v tomto světě uprostřed úskalí, která to s sebou nese, napětí, problémů, starostí nebo nezajištěnosti a ve všech změnách, o kterých včera mluvili, ale přitom nejen navzdory tomu, ale skrze to všechno žít s Bohem a růst v lásce.
Když mluvíme o tom, že máme zůstat ve světě nejen proto, že už tady jsme, co máme dělat, když jsme tady? Ale všechno proto, že Ježíš nás do tohoto světa poslal! Svět sám o sobě není zlý. Slyšeli jsme z úvodních biskupových slov, že všechno bylo stvořeno skrze něho, skrze Krista a pro něho. Celý tento svět vyšel z rukou Božích, z lásky Boží, celá ta nádhera, kterou máme kolem sebe, celý vesmír je pro člověka, aby ho člověk obdivoval, aby v něm žil, aby v tomto světě nalezl svůj pozemský domov. My si nemůžeme vymýšlet, kde budeme žít; to je nám dáno. K tomu jsme dostali tuto krásnou zemi a všechno to nádherné, co máme kolem sebe. Je to svět, který si Bůh zamiloval a dokonce, jak říká evangelista Jan, tak miloval svět, že poslal svého jediného syna. Je to tedy svět, který je hoden obdivu, je krásný a nádherný, vzbuzuje také respekt a člověk se učí stále více s úctou naslouchat skrytým zákonům přírody a všemu, co je do stvoření vloženo. Současně víme, že tento svět pomíjí, čili je to něco, co je pro nás současně velmi důležité, ale jak říká Písmo, je to nějakým způsobem i dočasné. To je jeden pohled na svět.

Druhý pohled, také přítomný v Písmu svatém, nám představuje svět jako určitý prostor k pokušení. Apoštol píše o tom, že se nemáme přizpůsobovat tomuto světu. Dokonce apoštol Jan, který ve svém evangeliu napsal, že Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna, ve své listu napíše, abychom nemilovali svět ani to, co je ve světě. Pavel píše o tom, že nemáme myslet jenom na věci pozemské, a mluví o duchu světa, kterého se máme varovat. Tak co s tím? Na jedné straně je to krásný svět a na druhé straně je to svět plný úskalí. Chci říct, že opravdu nejde o dva světy; je to jediný svět, který vyšel z rukou Božích jako nádherný, ale také narušený hříchem. A jde o úhel pohledu, kterým se na svět díváme, a jde o to, co pod tím slovem svět myslíme. Svět, který Bůh stvořil, je mučen a týrán následky hříchu, jeho ničivou silou. A jako není možné na jedné straně svět opomíjet, zříkat se ho, pohrdat jím, tak není možné ho ani zbožštit, ani démonizovat. To je to pokušení, ve kterém my žijeme. Jsme ve světě, Kristus nás vytáhl z porušení, které bylo ve světě, v novém životě; čili už nemáme žít jako lidé starého života, máme žít jako lidé, kteří jsou vedení Duchem Božím, nepodřídit se tomu, co je staré a špatné, ale žít uprostřed tohoto světa.

Potom ten pojem duch světa: člověk neví, co si má myslet. Je to démon, je to všechno, co mě pokouší nedělat to, co je správné, je to duch televize, internetu, peněz, sexu? Apoštol Pavel když mluví o duchu, který se protiví Božím záměrům, mluví o duchu bezbožnosti. O duchu, který předkládá hodnoty, ale ne v Duchu Božím, ne hodnoty evangelia, a který nás pokouší, abychom v tomto krásném světě žili, jako by Bůh nebyl. Jedno z největších pokušení je, že totiž člověk ke svému životu Boha nepotřebuje, že si to zařídí uprostřed tohoto světa, vybuduje si tady svůj domeček, vnese si do něho svůj řád, seřadí si nějak své hodnoty a podle nich se snaží žít. Problém ovšem je, že člověk, který není podřízen Duchu Božímu a nemá světlo evangelia, který nemá v sobě Ježíšovu hierarchii hodnot, si snadno vytvoří své vlastní pořadí hodnot. A tak dobrem nazývá především to, co vyhovuje jemu pro dosažení dobra a štěstí tak, jak on ho prožívá. Chci být šťastný, a co mi k tomu pomáhá, je dobré a užitečné, co mi nepomáhá, je zlé. Najednou se ocitáme ve zmatku, kdy se nemůžeme shodnout na tom, co je dobro a zlo. Můžeme se dohadovat: někdo říká, že televize není zlá, a druhý říká, podívej se na to, co působí. Jeden říká, že internet je ďáblův vynález, někdo říká, že by se měl zakázat alkohol a kouření, ale další říká, že člověk má svobodu volby. Jiný říká, že tu svobodu nemá, on si nedovede vybrat. Sexualita, tělo, všechny tyto věci, se kterými se setkáváme, můžeme vnímat jako pokušení i jako dar. Je práce pro muže pokušením nebo je cestou k Bohu? Je manželka pro mě pokušením nebo je cestou k Bohu? A co děti, co problémy, které s sebou neseme, co nemoc, co bolest, co smrt? To základní, co odděluje dobro od zla, je postoj vůči Bohu, vůči Kristu, vůči hodnotám evangelia. Duch světa není to, co je ve světě, ale to, co je bez Boha, protože to táhne člověka jinam. To neznamená, že člověk nevěřící je nutně odsouzený žít v duchu světa, vždyť nás církev učí, že všichni lidé dobré vůle, i v ostatních náboženstvích, jsou vedeni Duchem Božím k dobru, každý svou cestou a svými prostředky. Ale člověk, který vědomě odmítá Boha, se dostává na scestí, člověk, který ví o Bohu a žije ve světě, jako by nebyl. Zde tušíme, že toto pokušení je pro křesťany velmi silné, že se nám stvořené věci snadno stanou příliš velikými, příliš krásnými, příliš fascinujícími. Nebo pozor: na druhé straně příliš nebezpečnými, že je až démonizujeme, a v té úzkosti ani se jich nedotknout se uzavíráme do opačného extrému. Když tedy mluvíme o dobru a zlu, je třeba vědět, že existuje dobro zdánlivé a dobro skutečné. My máme tendenci nazývat dobrem to, co dobrem není, a někdy máme strach ze zla, které zlem není.