Musím se přiznat, že je mi tak trochu líto, když čtu v evangeliu o tom, jak učedníci při pohledu na modlícího se Pána prosili: „Pane, nauč nás modlit se“, ale už ho nepoprosili: „Pane, nauč nás žít“.
Možná byli přesvědčeni, že to umí, stejně jak jsme o tom mnohdy přesvědčeni my. Přesto je to učil a svědectví evangelií je v tomto směru pro nás jedinečným zdrojem poučení a inspirace. Je totiž pravdou nejen to, že se musíme učit modlit, ale musíme se učit i žít v Duchu Kristově svůj každodenní život. Když Ježíš vyvolil svých dvanáct apoštolů, čteme u sv. Marka, že na prvním místě ustanovil, aby byli s ním (Mk 3,14), dříve než je posílal kázat, a to s mocí uzdravovat a vyhánět démony. Tím byli učedníci pozváni především k účasti na důvěrnosti Ježíšova vnitřního života, ale nejen k tomu. Ježíš když pozval učedníky, aby byli s ním, tak je pozval sdílet celý život, i v těch nejobyčejnějších věcech. To je samozřejmě součástí pravého učednictví, že mistr duchovního života předává to, co žije a to jak slouží, nejen to, jak se modlí. Učedníci byli s Ježíšem celé dny, viděli nejen jak se modlí, ale především viděli i co dělá, když netráví čas na modlitbě. Byly svědky jeho misie, jeho uskutečňované touhy po spáse lidí.
Ježíš však nechtěl, aby jen viděli, jak něco dělá, jak slouží lidem, ale aby se stali jeho učedníky. Hned po zahájení své veřejné činnosti povolává apoštoly jako své spolupracovníky, jak například čteme na začátku Markova evangelia (Mk 1,14-20). V evangelním úryvku o prvním zázračném rybolovu (Lk 5,1-11) zve Ježíš Petra, aby se stal „rybářem lidí“. K rybolovu, mimo jiné v nevhodnou dobu, ho Ježíš zve slovy „zajeď na hlubinu“, což se zavádějícím způsobem interpretuje jako „sestup do hlubin svého nitra“, jako by teprve po sestoupení do nitra bylo možné se dočkat velkého úlovku. Jenže rybolov je symbolem evangelizace a Ježíš tím zve Petra především ke spolupráci na svém misijním díle.
Samozřejmě že se Ježíš modlil stále, ale těch chvil, které měl vyhrazené jenom modlitbě, bylo z hlediska časového méně, než toho ostatního. Oni viděli jak jí, viděli jak odpočívá, viděli ale především, jak se chová k lidem, viděli a slyšeli, co jim i druhým říká a jak jim to říká. Viděli jak se chová k nemocným, viděli ale také, jakým způsobem se chová k lidem pyšným a mocným, jak se chová k představitelům židovského národa, k náboženským představitelům židovské obce. Viděli celý jeho životní styl, byli u toho, jak se rozhodoval, jak hledal Otcovu vůli, jak zvažoval co, kdy a jak dělat. Viděli, jak je zraněný nepřijetím a odporem druhých, jak reaguje na nepřijetí od vlastní rodiny. Slyšeli, o čem mluví a jak o tom mluví. A přesto, že často nerozuměli jeho myšlenkovým pochodům, přece jen v nich něco zůstávalo. Učili se mu rozumět a podle toho, co pochopili, to uváděli do života. Stejně jako křesťané všech dalších generací a stejně jako my.
Aby pochopili, potřebovali být do tajemství Božího království uváděni a Ježíš jim v soukromí často věci ještě podrobněji vysvětloval. Potřebovali ale i přirozený čas růstu a hlavně světlo a moudrost Ducha sv. Bez zvláštního přispění Ducha sv., tedy před letnicemi, můžeme vidět na mnoha místech Písma, jak nerozumí tomu, co Pán říká a co od nich chce. Nakonec ještě těsně před Ježíšovým nanebevstoupením, už čtyřicet dní po jeho zmrtvýchvstání, kdy se Ježíš učedníkům zjevoval a kdy jim vysvětloval smysl Písma a proroků, smysl všech událostí i smysl utrpení, mu položili ještě jednu z posledních otázek: Pane, kdy v Izraeli obnovíš království? (Sk 1,6). V té chvíli jim znovu s velkou dávkou trpělivosti zopakoval, že opravdu potřebují Ducha sv. Oni se pak vrátili do Jeruzaléma a tam o Něj společně prosili (srov. Sk 1,4-14).
Každý z nás se může snadno míjet s tím, co Bůh v jeho životě zamýšlí, pokud se nenechá vést Duchem svatým. Ježíš, ačkoli byl Boží Syn, sám se také nechával vést Duchem sv. a v moci Ducha žil svůj každodenní život (srov. Lk 4,1.14). Celé Ježíšovo poslání se rozvijí pod přímým vedením Ducha sv., v jeho síle učil a celé své poslání plnil pod jeho vedením (srov. Lk 4,18-19). V Duchu sv. se také modlil (Lk 10,21). Proto i křesťanský život a modlitba se dají uskutečnit pouze v Duchu svatém, který posvěcuje a oživuje, vede a posiluje. Z tohoto pohledu je třeba o Ducha stále prosit, učit se ho přijímat, dávat se mu k dispozici a nechat se jím vést a překvapovat jeho přítomností, protože Duch vane, kam chce (Jan 3,8). Duch Kristův, který přichází na pomoc naší slabosti, protože ani nevíme, jak a za co se modlit, zdokonaluje naši modlitbu a přimlouvá se za nás podle Boží vůle (srov. Řím 8,26-27). Duch Kristův je tedy skutečnou osobou, která chce zasahovat do našeho života a nás vést.
Součástí našeho lidského života v tomto světě je každodenní hledání i omyly, ale může jich být méně, když člověk stojí o to, aby ho Pán vedl. Lépe může rozumět tomu, co Pán skutečně chce a co s ním zamýšlí. Jinak jsme ve velikém nebezpečí, že budeme do všeho příliš promítat sami sebe, svoje možnosti, svoje schopnosti, svoje způsoby myšlení, svoje zájmy. Je třeba, abychom správně rozlišili, co je potřeba dělat a co ne, abychom to nenechali jenom na posouzení svého rozumu, ale abychom dali prostor pro Boží vedení. Denní prosba o Ducha sv. je alespoň tím minimálním projevem naší víry a přesvědčení, že potřebujeme Boží pomoc a světlo, a že nespoléháme jen na svoje poznání a svoje síly.
Tím, že učedníci byli denně s Kristem, mohli se od Něho učit žít a vnímat, jak se chovat i v nejobyčejnějších situacích, ze kterých se skládá život každého z nás. Ale především viděli, jak zvláštním způsobem dokáže skloubit lásku k Otci s láskou k lidem, jak dokáže skloubit to, co pro nás je tak složité: život modlitby a službu druhým nebo jakoukoli práci. Viděli ho, jak dokáže ve svém srdci žít tuto nerozdělenost, být zcela a plně ve vůli Boží, a zcela a plně pro ty, kterým sloužil. Jeho srdce bylo totiž plné lásky, a to jak k Otci, tak k lidem. I když právě v tom je velký rozdíl mezi Ním a námi, je v tom i světlo pro nás.
Láska, která byla v Ježíšově srdci, je další klíč k řešení našeho napětí mezi prací a modlitbou. Jedno srdce, které hoří současně láskou k Bohu i k lidem. Je-li to láska od Boha, tak je to láska nerozdělená. Copak je modlitba jenom projevem lásky k Bohu a služba druhým jen projevem lásky k lidem? Tím že sloužím, tím také projevuji svou lásku k Bohu, a tím že se modlím, zase projevuji i svou lásku k lidem. Když se Ježíš za nás přimlouvá, je to stejně veliký projev Jeho lásky k nám, jako když uzdravuje nemocné. Stejně tak když nám srdce hoří touto láskou Boží, je nemožné žít jen pro sebe.
Také v tomto bodě se můžeme opřít o učení koncilu. V koncilní konstituci o církvi Lumen gentium, v odstavci věnovaném apoštolátu laiků, najdeme zajímavý výrok, který je vlastně parafrází názvu výše zmiňované knihy Dom Chautarda. Už nejen samotná modlitba, ale „láska k Bohu a k lidem je duší veškerého apoštolátu“ (LG 33). Koncil používá tohoto obratu ještě jednou v dekretu o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem (AA 3). Když se za duši apoštolátu tedy již nepovažuje modlitba, nýbrž láska, ta láska, která oživuje také křesťanskou modlitbu, lze také říci, že tato láska je také duší všeho, co konáme pro druhé.
Není to jen hra se slovy. V nenápadné formulaci se skrývá podstatná pravda a dobrá zpráva pro nás žijící ve světě. Jelikož láska je jednotícím principem všech oblastí našeho života a láska jim všem dává hodnotu (modlitbě, práci i odpočinku), můžeme duchovně růst, i když nám okolnosti života nedovolí takový ponor v modlitbě, jaký zakoušejí kartuziáni. Ano, máme v sobě živit žízeň po Bohu, po hlubším společenství s Ním v modlitbě. Ale konáme-li to, co máme konat podle svého povolání a poslání, nemusíme přitom žít v neustálém pocitu viny a rozmrzelosti z nenaplněného nebo „ne dost duchovního“ života. Láska skutečně ruší ono umělé napětí mezi posvátným a světským a daruje nesmírnou, ba věčnou hodnotu také činnostem všedním a z lidského hlediska přízemním, banálním a bezvýznamným.
Jenom je třeba nezapomenout, že pro nás pro křesťany je láska neoddělitelná od osobního Boha. Nejde tedy v první řadě o nějaký lidumilný pocit nebo o aktivitu z naší strany. Je to láska, která, jak učí koncil, vyvěrá ze svátostí a především z eucharistie. Je to tedy láska božského původu, láska, která je z Boha, kterou je Bůh sám (srov. 1Jan 4,7-8). V ní porosteme, porosteme-li ve vztahu k Bohu, budeme-li se otvírat jeho Duchu, žít v poslušnosti vůči našemu Pánu. Církev nám tím tedy nabízí velmi důležitý klíč k novému chápání věcí: odborně řečeno, přemisťuje centrum celé křesťanské spirituality z oblasti modlitby hlouběji ke kořenům, do oblasti teologálního života, života víry, naděje a lásky. Ježíš sám nám zjevil, že záleží především na lásce k Bohu a k lidem a jak poznamenává koncil: Základní zákon lidské dokonalosti, a tedy také přetvoření světa, je nové přikázání lásky (GS 38).
Přehnaný akcent předešlých staletí udělal z modlitby zdroj, zatím co modlitba je prostředek duchovního života. Samozřejmě že je jedním z nejdůležitějších prostředků duchovního života, ale je to jen jeden z prostředků. I ona musí být nesena láskou. Jak učí sv. Terezie Veliká, „bez lásky je všechno k ničemu“, v důsledku tedy i modlitba. Ve vlastním duchovním životě jde o růst víry, naděje a lásky. A bez toho není žádný duchovní pokrok. Člověk který by se modlil bez lásky, neroste, stejně jako člověk, který by bez lásky apoštoloval anebo svoji práci dělal jen jako nutné zlo.
Další velmi důležitý podnět pro nalezení nového pohledu na tento náš problém nalezneme opět v koncilních textech, které pojednávají o službě kněží a řeší, jak oni mohou a mají řešit napětí mezi svojí službou a životem modlitby. Když se koncilní otcové v dekretu o službě a životě kněží (Presbyteroum ordinis) nad tímto tématem zamýšlejí, píší o tom, že vnitřní jednotu nemohou kněží vytvořit jen čistě vnějším uspořádáním úkolů, ani jen tím, že si najdou pravidelně čas na modlitbu. Této vnitřní jednoty mohou dosáhnout jen po vzoru samotného Ježíše, jehož pokrmem bylo vždy konat Otcovu vůli (srov. Jan 4,34). Tuto Otcovu vůli chce Ježíš dál ve světě konat prostřednictvím svých učedníků, kteří když se s ním spojí, sjednotí tím v sobě také napětí mezi službou a vnitřním životem, mezi prací a modlitbou (srov. PO 14). Vnitřní sjednocení s Kristem je tedy tou cestou k harmonii vlastního života a služby.
Jedním z důvodů, proč bylo tak nesnadné najít správné řešení našeho problému, bylo také znevážení samotného apoštolátu. I to byl důsledek jednostranného pojetí duchovního života, který byl chápán v podstatě jen jako vnitřní, kontemplativní život, zaměřený na vlastní zdokonalení, protkaný skutky zbožnosti. Vnější činností, a tím i apoštolskou prací, se měl člověk zabývat, jen když to bylo nutné, dokonce s obavami, aby tím neohrozil svoji vlastní spásu. Toto pojetí je překonáno učením, že kněží jsou posvěcováni také prostřednictvím své služby, nikoliv navzdory ní. Apoštolát se podle koncilu již nepovažuje za překážku pro duchovní život, ale tvoří naopak jeho součást nebo ještě lépe důležitý pramen, který duchovní život kněží zavlažuje. Apoštolátu se proto není nutné věnovat s neklidem a pocitem toho, že nás okrádá o čas, který máme věnovat Bohu. Apoštolát a modlitba jsou dva způsoby, jak uskutečnit spojení s Bohem, a je proto skvělým prostředkem posvěcení kněží. Apoštolské starosti, nebezpečí a svízele jim v tom nemají být překážkou, ale naopak je mají povznášet k vyšší svatosti (LG 41). Apoštolát patří k základu jejich křesťanského povolání. V souladu s tímto uvažováním říká dekret Presbyterorum ordinis, že kněží jsou posvěcováni také skrze své pastorační úsilí: Svatosti dosáhnou kněží cestou sobě vlastní, a to tím, že budou upřímně, neúnavně a v Kristově Duchu zastávat své úřady (PO 13).
To je důležitý zvrat v přístupu k danému tématu. Není to tedy jen modlitba, svátosti a četba Písma, co nás posvěcuje, ale i naše služba. Kněz který káže, současně k tomu dostává od Boha milost, a ta milost ho posvěcuje. Čili nemusím stavět uměle do protikladu to, že teď načerpám v modlitbě, a pak to v apoštolátu vydám. Samozřejmě, že z hlediska lidského je člověk po celodenní službě unavený, a třeba i vyčerpaný, ale to neznamená, že je vyčerpaný také duchovně. Naopak se kněz po dni plném služby druhým může cítit Bohu tak blízko jako málokdy. To samozřejmě neznamená, že by mohla apoštolská práce nahradit chvíle modlitby, četby a rozjímání, ale nestojí vůči těmto důležitým prostředkům duchovního života v protikladu.
Tento přístup k apoštolátu kněží však má i dalekosáhlé důsledky pro celou křesťanskou spiritualitu, zvláště pak pro život všech, kdo žijí a pracují ve světě, samozřejmě tedy i laiků. Jednak došlo k překonání zmíněné dvojkolejnosti mezi duchovním životem a apoštolátem tvrzením, že druhé je podstatnou součástí prvého: křesťanské povolání je svou povahou také povoláním k apoštolátu (AA 2). Být křesťanem znamená vycházet ze sebe, a misijní zaujetí se musí nutně projevit u každého křesťana vnější činností ve prospěch druhých. Ještě závažnější však je, že je-li kněz či laik posvěcován také apoštolátem, nejen modlitbou, nutně musí být posvěcován také jinou činností, která souvisí s jeho posláním a kterou dělá z lásky k Bohu a druhým. Jestliže kněz který slouží, je posvěcován právě tím že slouží, káže, zpovídá, navštěvuje nemocné, tak musíme říct, že zase laik, když dělá to, co dělat má, je posvěcován prací, kterou dělá. Nemusí se tedy už znepokojovat tím, že nějakou svojí činností krade čas patřící Bohu. Nejen apoštolská činnost, ale veškerá naše práce se může stát způsobem, jak se uskutečnění naše spojení s Bohem, podobně jako skrze modlitbu.
Nyní chápeme důraz koncilních dokumentů na hodnotu činnosti vzhledem k duchovnímu životu. Laici nemají napřed dosáhnout vysokého stupně dokonalosti a potom se vrhnout do práce, ale mají se učit dívat na všechno, všechno posuzovat a všechno konat ve světle víry, svým působením s druhými vychovávat a zdokonalovat i sebe a tak vstupovat do aktivní služby církve (AA 29). Jejich každodenní práce se může stát cestou jejich posvěcení a růstu v lásce.
Ani péče o rodinu, ani jiné světské záležitosti nemají zůstávat vně duchovního života (AA 4). Celé lidský život ve světě může nést známky lásky a přivádět člověka k Bohu. Objektivní svatost člověka se nakonec poměřuje především růstem lásky, který je tím podstatným v každé etapě našeho života. Co mě vede k růstu v lásce, to je důležité. Někdy je to víc modlitba a někdy více nasazení pro druhé.
Prakticky to znamená, že muž který jde do práce, aby uživil rodinu, je posvěcován i touto prací. Není to tak, že by ho jeho práce musela nutně odvádět od duchovního života. Maminka která vaří, žehlí, uklízí a posléze třeba ještě k tomu chodí do práce, se nemusí stresovat tím, jak si urve čas na modlitbu nebo mši sv. ve všední den, aby byla zbožná. Ona je zbožná tím, co dělá ve spojení s Bohem, z lásky k Bohu, manželovi a dětem. To je taky klíč k pochopení toho, proč mnohé z našich maminek dosáhly skutečné svatosti a krásné harmonie duchovního života, ačkoli se neuměly modlit breviář, nečetly pravidelně Písmo a na mši sv. se dostaly většinou jen v neděli, a tu často ještě prožily kvůli dětem nepozorně. Modlily se jinak, prostě a obyčejně, modlily se růženec, svoje ranní a večerní modlitby, modlily se při manuelní práci a přitom s velikou věrností a láskou konaly to, co měly. To co člověka posvěcuje, je láska. A ta je také tím nejpodstatnějším v duchovním životě.
Ježíš však nechtěl, aby jen viděli, jak něco dělá, jak slouží lidem, ale aby se stali jeho učedníky. Hned po zahájení své veřejné činnosti povolává apoštoly jako své spolupracovníky, jak například čteme na začátku Markova evangelia (Mk 1,14-20). V evangelním úryvku o prvním zázračném rybolovu (Lk 5,1-11) zve Ježíš Petra, aby se stal „rybářem lidí“. K rybolovu, mimo jiné v nevhodnou dobu, ho Ježíš zve slovy „zajeď na hlubinu“, což se zavádějícím způsobem interpretuje jako „sestup do hlubin svého nitra“, jako by teprve po sestoupení do nitra bylo možné se dočkat velkého úlovku. Jenže rybolov je symbolem evangelizace a Ježíš tím zve Petra především ke spolupráci na svém misijním díle.
Samozřejmě že se Ježíš modlil stále, ale těch chvil, které měl vyhrazené jenom modlitbě, bylo z hlediska časového méně, než toho ostatního. Oni viděli jak jí, viděli jak odpočívá, viděli ale především, jak se chová k lidem, viděli a slyšeli, co jim i druhým říká a jak jim to říká. Viděli jak se chová k nemocným, viděli ale také, jakým způsobem se chová k lidem pyšným a mocným, jak se chová k představitelům židovského národa, k náboženským představitelům židovské obce. Viděli celý jeho životní styl, byli u toho, jak se rozhodoval, jak hledal Otcovu vůli, jak zvažoval co, kdy a jak dělat. Viděli, jak je zraněný nepřijetím a odporem druhých, jak reaguje na nepřijetí od vlastní rodiny. Slyšeli, o čem mluví a jak o tom mluví. A přesto, že často nerozuměli jeho myšlenkovým pochodům, přece jen v nich něco zůstávalo. Učili se mu rozumět a podle toho, co pochopili, to uváděli do života. Stejně jako křesťané všech dalších generací a stejně jako my.
Aby pochopili, potřebovali být do tajemství Božího království uváděni a Ježíš jim v soukromí často věci ještě podrobněji vysvětloval. Potřebovali ale i přirozený čas růstu a hlavně světlo a moudrost Ducha sv. Bez zvláštního přispění Ducha sv., tedy před letnicemi, můžeme vidět na mnoha místech Písma, jak nerozumí tomu, co Pán říká a co od nich chce. Nakonec ještě těsně před Ježíšovým nanebevstoupením, už čtyřicet dní po jeho zmrtvýchvstání, kdy se Ježíš učedníkům zjevoval a kdy jim vysvětloval smysl Písma a proroků, smysl všech událostí i smysl utrpení, mu položili ještě jednu z posledních otázek: Pane, kdy v Izraeli obnovíš království? (Sk 1,6). V té chvíli jim znovu s velkou dávkou trpělivosti zopakoval, že opravdu potřebují Ducha sv. Oni se pak vrátili do Jeruzaléma a tam o Něj společně prosili (srov. Sk 1,4-14).
Každý z nás se může snadno míjet s tím, co Bůh v jeho životě zamýšlí, pokud se nenechá vést Duchem svatým. Ježíš, ačkoli byl Boží Syn, sám se také nechával vést Duchem sv. a v moci Ducha žil svůj každodenní život (srov. Lk 4,1.14). Celé Ježíšovo poslání se rozvijí pod přímým vedením Ducha sv., v jeho síle učil a celé své poslání plnil pod jeho vedením (srov. Lk 4,18-19). V Duchu sv. se také modlil (Lk 10,21). Proto i křesťanský život a modlitba se dají uskutečnit pouze v Duchu svatém, který posvěcuje a oživuje, vede a posiluje. Z tohoto pohledu je třeba o Ducha stále prosit, učit se ho přijímat, dávat se mu k dispozici a nechat se jím vést a překvapovat jeho přítomností, protože Duch vane, kam chce (Jan 3,8). Duch Kristův, který přichází na pomoc naší slabosti, protože ani nevíme, jak a za co se modlit, zdokonaluje naši modlitbu a přimlouvá se za nás podle Boží vůle (srov. Řím 8,26-27). Duch Kristův je tedy skutečnou osobou, která chce zasahovat do našeho života a nás vést.
Součástí našeho lidského života v tomto světě je každodenní hledání i omyly, ale může jich být méně, když člověk stojí o to, aby ho Pán vedl. Lépe může rozumět tomu, co Pán skutečně chce a co s ním zamýšlí. Jinak jsme ve velikém nebezpečí, že budeme do všeho příliš promítat sami sebe, svoje možnosti, svoje schopnosti, svoje způsoby myšlení, svoje zájmy. Je třeba, abychom správně rozlišili, co je potřeba dělat a co ne, abychom to nenechali jenom na posouzení svého rozumu, ale abychom dali prostor pro Boží vedení. Denní prosba o Ducha sv. je alespoň tím minimálním projevem naší víry a přesvědčení, že potřebujeme Boží pomoc a světlo, a že nespoléháme jen na svoje poznání a svoje síly.
Tím, že učedníci byli denně s Kristem, mohli se od Něho učit žít a vnímat, jak se chovat i v nejobyčejnějších situacích, ze kterých se skládá život každého z nás. Ale především viděli, jak zvláštním způsobem dokáže skloubit lásku k Otci s láskou k lidem, jak dokáže skloubit to, co pro nás je tak složité: život modlitby a službu druhým nebo jakoukoli práci. Viděli ho, jak dokáže ve svém srdci žít tuto nerozdělenost, být zcela a plně ve vůli Boží, a zcela a plně pro ty, kterým sloužil. Jeho srdce bylo totiž plné lásky, a to jak k Otci, tak k lidem. I když právě v tom je velký rozdíl mezi Ním a námi, je v tom i světlo pro nás.
Láska, která byla v Ježíšově srdci, je další klíč k řešení našeho napětí mezi prací a modlitbou. Jedno srdce, které hoří současně láskou k Bohu i k lidem. Je-li to láska od Boha, tak je to láska nerozdělená. Copak je modlitba jenom projevem lásky k Bohu a služba druhým jen projevem lásky k lidem? Tím že sloužím, tím také projevuji svou lásku k Bohu, a tím že se modlím, zase projevuji i svou lásku k lidem. Když se Ježíš za nás přimlouvá, je to stejně veliký projev Jeho lásky k nám, jako když uzdravuje nemocné. Stejně tak když nám srdce hoří touto láskou Boží, je nemožné žít jen pro sebe.
Také v tomto bodě se můžeme opřít o učení koncilu. V koncilní konstituci o církvi Lumen gentium, v odstavci věnovaném apoštolátu laiků, najdeme zajímavý výrok, který je vlastně parafrází názvu výše zmiňované knihy Dom Chautarda. Už nejen samotná modlitba, ale „láska k Bohu a k lidem je duší veškerého apoštolátu“ (LG 33). Koncil používá tohoto obratu ještě jednou v dekretu o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem (AA 3). Když se za duši apoštolátu tedy již nepovažuje modlitba, nýbrž láska, ta láska, která oživuje také křesťanskou modlitbu, lze také říci, že tato láska je také duší všeho, co konáme pro druhé.
Není to jen hra se slovy. V nenápadné formulaci se skrývá podstatná pravda a dobrá zpráva pro nás žijící ve světě. Jelikož láska je jednotícím principem všech oblastí našeho života a láska jim všem dává hodnotu (modlitbě, práci i odpočinku), můžeme duchovně růst, i když nám okolnosti života nedovolí takový ponor v modlitbě, jaký zakoušejí kartuziáni. Ano, máme v sobě živit žízeň po Bohu, po hlubším společenství s Ním v modlitbě. Ale konáme-li to, co máme konat podle svého povolání a poslání, nemusíme přitom žít v neustálém pocitu viny a rozmrzelosti z nenaplněného nebo „ne dost duchovního“ života. Láska skutečně ruší ono umělé napětí mezi posvátným a světským a daruje nesmírnou, ba věčnou hodnotu také činnostem všedním a z lidského hlediska přízemním, banálním a bezvýznamným.
Jenom je třeba nezapomenout, že pro nás pro křesťany je láska neoddělitelná od osobního Boha. Nejde tedy v první řadě o nějaký lidumilný pocit nebo o aktivitu z naší strany. Je to láska, která, jak učí koncil, vyvěrá ze svátostí a především z eucharistie. Je to tedy láska božského původu, láska, která je z Boha, kterou je Bůh sám (srov. 1Jan 4,7-8). V ní porosteme, porosteme-li ve vztahu k Bohu, budeme-li se otvírat jeho Duchu, žít v poslušnosti vůči našemu Pánu. Církev nám tím tedy nabízí velmi důležitý klíč k novému chápání věcí: odborně řečeno, přemisťuje centrum celé křesťanské spirituality z oblasti modlitby hlouběji ke kořenům, do oblasti teologálního života, života víry, naděje a lásky. Ježíš sám nám zjevil, že záleží především na lásce k Bohu a k lidem a jak poznamenává koncil: Základní zákon lidské dokonalosti, a tedy také přetvoření světa, je nové přikázání lásky (GS 38).
Přehnaný akcent předešlých staletí udělal z modlitby zdroj, zatím co modlitba je prostředek duchovního života. Samozřejmě že je jedním z nejdůležitějších prostředků duchovního života, ale je to jen jeden z prostředků. I ona musí být nesena láskou. Jak učí sv. Terezie Veliká, „bez lásky je všechno k ničemu“, v důsledku tedy i modlitba. Ve vlastním duchovním životě jde o růst víry, naděje a lásky. A bez toho není žádný duchovní pokrok. Člověk který by se modlil bez lásky, neroste, stejně jako člověk, který by bez lásky apoštoloval anebo svoji práci dělal jen jako nutné zlo.
Další velmi důležitý podnět pro nalezení nového pohledu na tento náš problém nalezneme opět v koncilních textech, které pojednávají o službě kněží a řeší, jak oni mohou a mají řešit napětí mezi svojí službou a životem modlitby. Když se koncilní otcové v dekretu o službě a životě kněží (Presbyteroum ordinis) nad tímto tématem zamýšlejí, píší o tom, že vnitřní jednotu nemohou kněží vytvořit jen čistě vnějším uspořádáním úkolů, ani jen tím, že si najdou pravidelně čas na modlitbu. Této vnitřní jednoty mohou dosáhnout jen po vzoru samotného Ježíše, jehož pokrmem bylo vždy konat Otcovu vůli (srov. Jan 4,34). Tuto Otcovu vůli chce Ježíš dál ve světě konat prostřednictvím svých učedníků, kteří když se s ním spojí, sjednotí tím v sobě také napětí mezi službou a vnitřním životem, mezi prací a modlitbou (srov. PO 14). Vnitřní sjednocení s Kristem je tedy tou cestou k harmonii vlastního života a služby.
Jedním z důvodů, proč bylo tak nesnadné najít správné řešení našeho problému, bylo také znevážení samotného apoštolátu. I to byl důsledek jednostranného pojetí duchovního života, který byl chápán v podstatě jen jako vnitřní, kontemplativní život, zaměřený na vlastní zdokonalení, protkaný skutky zbožnosti. Vnější činností, a tím i apoštolskou prací, se měl člověk zabývat, jen když to bylo nutné, dokonce s obavami, aby tím neohrozil svoji vlastní spásu. Toto pojetí je překonáno učením, že kněží jsou posvěcováni také prostřednictvím své služby, nikoliv navzdory ní. Apoštolát se podle koncilu již nepovažuje za překážku pro duchovní život, ale tvoří naopak jeho součást nebo ještě lépe důležitý pramen, který duchovní život kněží zavlažuje. Apoštolátu se proto není nutné věnovat s neklidem a pocitem toho, že nás okrádá o čas, který máme věnovat Bohu. Apoštolát a modlitba jsou dva způsoby, jak uskutečnit spojení s Bohem, a je proto skvělým prostředkem posvěcení kněží. Apoštolské starosti, nebezpečí a svízele jim v tom nemají být překážkou, ale naopak je mají povznášet k vyšší svatosti (LG 41). Apoštolát patří k základu jejich křesťanského povolání. V souladu s tímto uvažováním říká dekret Presbyterorum ordinis, že kněží jsou posvěcováni také skrze své pastorační úsilí: Svatosti dosáhnou kněží cestou sobě vlastní, a to tím, že budou upřímně, neúnavně a v Kristově Duchu zastávat své úřady (PO 13).
To je důležitý zvrat v přístupu k danému tématu. Není to tedy jen modlitba, svátosti a četba Písma, co nás posvěcuje, ale i naše služba. Kněz který káže, současně k tomu dostává od Boha milost, a ta milost ho posvěcuje. Čili nemusím stavět uměle do protikladu to, že teď načerpám v modlitbě, a pak to v apoštolátu vydám. Samozřejmě, že z hlediska lidského je člověk po celodenní službě unavený, a třeba i vyčerpaný, ale to neznamená, že je vyčerpaný také duchovně. Naopak se kněz po dni plném služby druhým může cítit Bohu tak blízko jako málokdy. To samozřejmě neznamená, že by mohla apoštolská práce nahradit chvíle modlitby, četby a rozjímání, ale nestojí vůči těmto důležitým prostředkům duchovního života v protikladu.
Tento přístup k apoštolátu kněží však má i dalekosáhlé důsledky pro celou křesťanskou spiritualitu, zvláště pak pro život všech, kdo žijí a pracují ve světě, samozřejmě tedy i laiků. Jednak došlo k překonání zmíněné dvojkolejnosti mezi duchovním životem a apoštolátem tvrzením, že druhé je podstatnou součástí prvého: křesťanské povolání je svou povahou také povoláním k apoštolátu (AA 2). Být křesťanem znamená vycházet ze sebe, a misijní zaujetí se musí nutně projevit u každého křesťana vnější činností ve prospěch druhých. Ještě závažnější však je, že je-li kněz či laik posvěcován také apoštolátem, nejen modlitbou, nutně musí být posvěcován také jinou činností, která souvisí s jeho posláním a kterou dělá z lásky k Bohu a druhým. Jestliže kněz který slouží, je posvěcován právě tím že slouží, káže, zpovídá, navštěvuje nemocné, tak musíme říct, že zase laik, když dělá to, co dělat má, je posvěcován prací, kterou dělá. Nemusí se tedy už znepokojovat tím, že nějakou svojí činností krade čas patřící Bohu. Nejen apoštolská činnost, ale veškerá naše práce se může stát způsobem, jak se uskutečnění naše spojení s Bohem, podobně jako skrze modlitbu.
Nyní chápeme důraz koncilních dokumentů na hodnotu činnosti vzhledem k duchovnímu životu. Laici nemají napřed dosáhnout vysokého stupně dokonalosti a potom se vrhnout do práce, ale mají se učit dívat na všechno, všechno posuzovat a všechno konat ve světle víry, svým působením s druhými vychovávat a zdokonalovat i sebe a tak vstupovat do aktivní služby církve (AA 29). Jejich každodenní práce se může stát cestou jejich posvěcení a růstu v lásce.
Ani péče o rodinu, ani jiné světské záležitosti nemají zůstávat vně duchovního života (AA 4). Celé lidský život ve světě může nést známky lásky a přivádět člověka k Bohu. Objektivní svatost člověka se nakonec poměřuje především růstem lásky, který je tím podstatným v každé etapě našeho života. Co mě vede k růstu v lásce, to je důležité. Někdy je to víc modlitba a někdy více nasazení pro druhé.
Prakticky to znamená, že muž který jde do práce, aby uživil rodinu, je posvěcován i touto prací. Není to tak, že by ho jeho práce musela nutně odvádět od duchovního života. Maminka která vaří, žehlí, uklízí a posléze třeba ještě k tomu chodí do práce, se nemusí stresovat tím, jak si urve čas na modlitbu nebo mši sv. ve všední den, aby byla zbožná. Ona je zbožná tím, co dělá ve spojení s Bohem, z lásky k Bohu, manželovi a dětem. To je taky klíč k pochopení toho, proč mnohé z našich maminek dosáhly skutečné svatosti a krásné harmonie duchovního života, ačkoli se neuměly modlit breviář, nečetly pravidelně Písmo a na mši sv. se dostaly většinou jen v neděli, a tu často ještě prožily kvůli dětem nepozorně. Modlily se jinak, prostě a obyčejně, modlily se růženec, svoje ranní a večerní modlitby, modlily se při manuelní práci a přitom s velikou věrností a láskou konaly to, co měly. To co člověka posvěcuje, je láska. A ta je také tím nejpodstatnějším v duchovním životě.
Pro manžele je stejně tak důležité, že vše, co ve svém partnerském vztahu prožívají ze skutečné lásky, je pro ně také zdrojem posvěcení. Když si vzájemně pomáhají, když spolu žijí v úctě, lásce a věrnosti, když jsou k sobě pozorní, citliví a něžní, když spolu manželsky žijí, tím vším jsou nejen lidsky obohacováni, aby se pak mohli věnovat duchovnímu životu a svým povinnostem, jsou tím samým posvěcováni. Svátost manželství, ve které sám Ježíš s nimi spojil svůj život, se každým projevem jejich lásky zpřítomňuje, a Boží milost je naplňuje. Bůh není konkurentem lidské lásky, ale jejím tvůrcem a aktérem. Za každým projevem lidské lásky, ať manželské, rodičovské či přátelské, je On sám, který skrze naše projevy tuto lásku chce dávat druhým.
Možná je třeba jen pro úplnost podotknout, že vše, co děláme, také apoštolát a jakákoli jiná práce, člověka posvěcují za předpokladu, že nejsou jen výsledkem naší svévole, ale odpovědí na Boží volání. Jestli můj apoštolát je jenom produkt mé seberealizace nebo tím, co si já vymyslím a dělám ze své síly, tak mě samozřejmě od Krista spíše vzdaluje, než s ním spojuje. Ale jestli to dělám ve spojení s Kristem, v jeho moci, jestli to dělám pod vedením a působením Ducha, tak je to něco, co mě s Kristem spojuje ve velmi důvěrném vztahu. Stávám se apoštolem Krista, a Kristus slouží skrze mě a ve mně, stejně jako se s ním spojuji právě ve chvílích modlitby. Stejně tak jsou-li moje vztahy a moje práce jen útěkem z nevyřešených věcí, nemohu čekat, že mě to bude posvěcovat a měnit.
Podobně je třeba čelit často opakovanému bludu, že se někdo modlí prací. Práce je práce a modlitba je modlitba. Jedno se nedá nahradit druhým a obojí má mít v našem životě své nezastupitelné místo. Každý musí poctivě sám sebe zkoumat, jestli jeho motivace k jednomu či k druhému jsou čisté. Je třeba, aby byl každý k sobě upřímný a od modlitby neutíkal k práci a od práce k modlitbě. Častěji se lidé spíš dispensují od modlitby než od práce. Většinou proto, že nevydrží chvíli na místě a nesednou si, aby dovolili Pánu posvítit do jejich nitra, protože se bojí setkání s tím, co v sobě mají, a že by museli něco měnit. Čím méně je člověk schopen jen tak být, tím více je nutkán se utápět v činnosti, ať už je to práce nebo zábava. Sám sobě se stává poháněčem. Tito lidé mají často v sobě jakýsi neviditelný motor, který je žene z místa na místo, z akce do akce, z práce do práce, a vše se jim zdá důležitější než modlitba, a hlavně to nesnese odklad, prostě to spěchá. Vrhají-li se celou svou bytostí do své práce a do svých myšlenek, aniž by se setkávali se sebou, minou nutně smysl svého života. To, co považují za důležité a neodkladné, se z odstupu ukáže pravděpodobně na hony vzdáleno tomu, co chtěl Pán konat v jejich životě a skrze ně. Pokud už nedovedou být chvíli sami se sebou, je nejvyšší čas, aby začali tento vnitřní neklid řešit. Třeba i tím, že se budou znovu učit jen tak být, nic nedělat a vnímat své nitro i své okolí.
Může se ale stát, že se někdo raději utíká k modlitbě, než aby řešil to, co je jeho povinností řešit, nebo je pečený vařený v kapli, jenom aby se nemusel setkat s lidmi, protože je bázlivý.
Modlitba pak může být pouze lelkováním a mletím prázdné slámy. Ale žádný člověk se nemůže plně uskutečnit, pokud nezačne jednat. Dnes však hrozí ještě jedno horší pokušení: udělat z modlitby jakýsi psychologický proces. Z modlitby, která má být osobním setkáním s živým Bohem, udělám monolog se svým nitrem a svými náladami, abych se zklidnil a trochu víc se v sobě vyznal. Boha k tomu vlastně už vůbec nepotřebuji. Křesťanská modlitba ale není jen přemýšlení si koncentrace, není dokonce ani jen vzepnutí člověka k Bohu, ale je to odpověď na Boží volání, které nakonec končí činem poslušnosti.
Naše modlitba se má stát kvasem, který prokvasí celý náš život, vše, co prožíváme, co zamýšlíme i co děláme. Je normální, že když se nám sejde několik věcí naráz, že okamžitě začneme prosit Pána o světlo, co máme dělat, komu nebo čemu dát přednost. Celý život se učíme spojovat svoji modlitbu s tím, co děláme. Je také dobře se učit před Bohem svoji práci zvažovat a při obsazování svého diáře se upřímně Pána ptát. Jen tak je možné se vyvarovat přetíženosti a uštvanosti, do které se v dobré víře snadno dostaneme. Každému z nás více vytížených lidí by asi prospělo si občas připomenout slova žalmu, že nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé (Ž 127,1).
Možná je třeba jen pro úplnost podotknout, že vše, co děláme, také apoštolát a jakákoli jiná práce, člověka posvěcují za předpokladu, že nejsou jen výsledkem naší svévole, ale odpovědí na Boží volání. Jestli můj apoštolát je jenom produkt mé seberealizace nebo tím, co si já vymyslím a dělám ze své síly, tak mě samozřejmě od Krista spíše vzdaluje, než s ním spojuje. Ale jestli to dělám ve spojení s Kristem, v jeho moci, jestli to dělám pod vedením a působením Ducha, tak je to něco, co mě s Kristem spojuje ve velmi důvěrném vztahu. Stávám se apoštolem Krista, a Kristus slouží skrze mě a ve mně, stejně jako se s ním spojuji právě ve chvílích modlitby. Stejně tak jsou-li moje vztahy a moje práce jen útěkem z nevyřešených věcí, nemohu čekat, že mě to bude posvěcovat a měnit.
Podobně je třeba čelit často opakovanému bludu, že se někdo modlí prací. Práce je práce a modlitba je modlitba. Jedno se nedá nahradit druhým a obojí má mít v našem životě své nezastupitelné místo. Každý musí poctivě sám sebe zkoumat, jestli jeho motivace k jednomu či k druhému jsou čisté. Je třeba, aby byl každý k sobě upřímný a od modlitby neutíkal k práci a od práce k modlitbě. Častěji se lidé spíš dispensují od modlitby než od práce. Většinou proto, že nevydrží chvíli na místě a nesednou si, aby dovolili Pánu posvítit do jejich nitra, protože se bojí setkání s tím, co v sobě mají, a že by museli něco měnit. Čím méně je člověk schopen jen tak být, tím více je nutkán se utápět v činnosti, ať už je to práce nebo zábava. Sám sobě se stává poháněčem. Tito lidé mají často v sobě jakýsi neviditelný motor, který je žene z místa na místo, z akce do akce, z práce do práce, a vše se jim zdá důležitější než modlitba, a hlavně to nesnese odklad, prostě to spěchá. Vrhají-li se celou svou bytostí do své práce a do svých myšlenek, aniž by se setkávali se sebou, minou nutně smysl svého života. To, co považují za důležité a neodkladné, se z odstupu ukáže pravděpodobně na hony vzdáleno tomu, co chtěl Pán konat v jejich životě a skrze ně. Pokud už nedovedou být chvíli sami se sebou, je nejvyšší čas, aby začali tento vnitřní neklid řešit. Třeba i tím, že se budou znovu učit jen tak být, nic nedělat a vnímat své nitro i své okolí.
Může se ale stát, že se někdo raději utíká k modlitbě, než aby řešil to, co je jeho povinností řešit, nebo je pečený vařený v kapli, jenom aby se nemusel setkat s lidmi, protože je bázlivý.
Modlitba pak může být pouze lelkováním a mletím prázdné slámy. Ale žádný člověk se nemůže plně uskutečnit, pokud nezačne jednat. Dnes však hrozí ještě jedno horší pokušení: udělat z modlitby jakýsi psychologický proces. Z modlitby, která má být osobním setkáním s živým Bohem, udělám monolog se svým nitrem a svými náladami, abych se zklidnil a trochu víc se v sobě vyznal. Boha k tomu vlastně už vůbec nepotřebuji. Křesťanská modlitba ale není jen přemýšlení si koncentrace, není dokonce ani jen vzepnutí člověka k Bohu, ale je to odpověď na Boží volání, které nakonec končí činem poslušnosti.
Naše modlitba se má stát kvasem, který prokvasí celý náš život, vše, co prožíváme, co zamýšlíme i co děláme. Je normální, že když se nám sejde několik věcí naráz, že okamžitě začneme prosit Pána o světlo, co máme dělat, komu nebo čemu dát přednost. Celý život se učíme spojovat svoji modlitbu s tím, co děláme. Je také dobře se učit před Bohem svoji práci zvažovat a při obsazování svého diáře se upřímně Pána ptát. Jen tak je možné se vyvarovat přetíženosti a uštvanosti, do které se v dobré víře snadno dostaneme. Každému z nás více vytížených lidí by asi prospělo si občas připomenout slova žalmu, že nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé (Ž 127,1).
